V továrně byl 12 hodinový provoz. Dělalo se na dvě směny, tj. i v noci. Večer si zde vězněné ženy praly své prádlo, šaty a šály, něco si opravily a šlo se spát.“
Tyfový transport
Francouzská vězenkyně Germaine Dianezetti si vedla deník a z něj se dovídáme následující:
Je 4. března 1945 a my se v neděli dáme do praní svých ubohých svršků. Najednou přiběhne SS-man Prosper s tím, že je třeba asi 20 žen na pomoc transportu, který v noci přišel. A žádá nás, abychom se přihlásily dobrovolně. Přihlásily se 3 vězenkyně a zbytek určil Prosper a dozorkyně Harta z těch, na které mají spadeno. Přichází Francouzska Ekouemová a informuje nás, že jsou to maďarské Židovky a že 2 z nich hovoří francouzsky. Jsou vyhladovělé a žádaly o jídlo. Ve vagónu bylo 5 mrtvých, některé nejsou schopny chůze. Z transportu, který byl vypraven z Oswiečimi, bylo 2 000 osob a byl určen na zákopové práce do Schliesersee a do Glogova. Potom putovaly do Neustadtu, Grünbergu, Swiednice, Liegnitz, Moldau, Görlitz, Bautzen, Drážďany, Frieburgu, Saské Kamenice, Zwickau, Planitz, Plauen a Oelsnitz. Zde byly naloženy do otevřených vagonů (v březnu!) a jely přes Aš do Zwodau.Druhá část, jež byla ještě schopná jít pěšky, šla do Zwodau z Oelsnitz pěšky a jejich cesta trvala 18 dní. Při této cestě zmrzlo asi 75% vězenkyň. Ve Zwodau se zdržela asi 18 dní a vydala se na pochod. V transportu byla vězenkyně Alžběta Herzová, pozdější profesorka gymnázia z Domažlic.
S židovským transportem, který přišel do Zwodau jak vlakem, tak pěšky, měly vězenkyně značnou práci. Musely pohřbívat mrtvé Židovky a pečovat o ty, které přežívaly. Byly silně zavšivené, vši byly zažrány pod kůží, byly velmi vyhladovělé, některé doslova kost a kůže. Některé prosily o koupel. Tu jsme jim poskytly, ale přišly dozorkyně SS a vyhnaly je z koupelny. Bosé a nahé je hnaly na appelplatz.
Později dostaly na prahu ubikací nové šatstvo a prádlo, většinou to ale bylo mužské nebo dětské a všechno nepřiměřených velikostí. A došlo ke stříhání vlasů. Jejich vlasy a prádlo pak byly spáleny. Zdravé přišly k proceduře samy, nemocné musely přivést. V ubikaci, kde přespaly, byly vyměněny piliny, na kterých spaly a ty byly vlhké. Hodně z nich mělo omrzlé nohy.
Úmrtnost na bloku, kde spaly, byla značná. Kousek od revíru byla vykopána velká jáma, ohradily ji prkny, a tam mrtvoly házely.“ O tom vypráví Dobruška Vrabcová: „ S Mařenkou Šuléřovou a Bohunkou Faltysovou jsme se přihlásily na blok. Tam řádil tyfus. Barák vyklidili a nahnali tam nejméně 160 lidí. Všichni zde zemřeli. Byly to vesměs Židovky nebo cikánky. Snášely jsme je k díře u rohu tábora a posypávaly jsme je chlorovým vápnem. Ženy měly horečky a zimnici. Od Francouzek, jež pracovaly v uhelném komandu, jsme si vyprosila trochu uhlí a zatopila. Zapomněla jsem, že se bude kouřit z komína. Komandant to viděl a začal vyšetřovat, odkud jsem vzala uhlí. Odnesla jsem to několika políčky a nadávkami ´ty černá česká svině´.
Někdy v roce 1946 mne vyhledal v Olomouci ruský důstojník, židovské národnosti, hledal svoji manželku a šetřením se dostal až na moji adresu. Mnoho jsem o jeho paní nevěděla, vím ale zcela jistě, že ležela se svou sestrou na podlaze pod oknem a že na tyfus určitě zemřela.
Dobruška z Olomouce pak psala předsedovi MNV do Svatavy:
Z transportu, který přišel do Zwodau z Oswiečimi a čítal přes 2 000 žen, přišlo k nám asi 160 žen. Měly jsme karanténu a musely jsme být velmi čisté. Bylo to ale velmi těžké, neboť teplá voda nebyla. Dostaly jsme gumové bílé rukavice. Voda byla jen studená a kousek pískového mýdla. Nemocné ženy se plazily slabostí, měly těžké průjmy, až zemřely.
Francouzska Anna Marie Fayet z Tiersu, při své návštěvě Svatavy vyprávěla o tom, jak mezi přišlými Židovkami byla jedna, která se narodila v Sokolově. Přežila Oswiečim, i trampoty pochodů smrti, ale nepřežila Zwodau. Přišla do svého kraje zemřít.
Se Židovkami, které přišly do Zwodau byla zoufalá práce. Byly samá veš, vši byly přisáté na pokožce, často o velikosti jednoho centimetru, měly omrzlé nohy, léků bylo málo. Přišla jsem na revír a prosila o léky. Službu měla Zyta Martynek, která měla červený vingl, ale bez označení národnosti. Byla to zřejmě Polka, ale nechtěla se ke své národnosti znát. A prosila jsem ji o léky pro.nemocné, ale odpověděla mi německy „die müssen krepieren“ t.j. ty musejí zdechnout. A já jsem odešla bez léků.
Jednou jsem viděla, jak se jedna vracela ze záchodu, lezla po kolenou a byla polepená pilinami. Když jsem jí koleno umyla, viděla jsem otevřené rány a tekl z nich hnis. Jiné zase odumřel na noze palec, který omrzl. Ptala se mne, zda-li bude moci ještě tancovat. Vypadala jako stařena, ale zjistila jsem, že je jí 24 let a že byla profesionální tanečnicí kdesi v Budapešti. Dvakrát v týdnu se měnily obvazy, byl jich ale značný nedostatek. Nemocné vězenkyně měly mnoho vředů, ale také měly svrab, různé vyrážky, puchýře a pupínky. Byly mezi nimi i pacientky,které měly kurděje. Nemocným kurdějemi bylo nepříjemně cítit z úst a musely se štětkovat. Rány jsme mazaly mastmi. Ostatní ošetřovatelky se divily, jak to mohu dělat, ale považovala jsem to za svojí povinnost.
To vše si zaznamenala bývalá francouzská vězenkyně Germaine Dionezzeti. A dále zaznamenává:
Když v táboře zemřely árijky oblékly je do papírových pytlů a vložily do rakve z neohoblovaných prken a vězenkyně z pohřebního komanda je odvážely na hřbitov do Sokolova. V táboře ale teď umíraly Židovky a tak ty odnášely na určené místo na rohu revíru. Ale blížilo se jaro a oteplovalo se. Zápach z mrtvol se šířil po celém táboře. Přistavili dvě auta a my s Češkou Věrou jsme je musely nakládat. SS dozorkyně se odvracely a i my jsme lapaly po vzduchu.
Odvezli je do krematoria v Karlových Varech ke kremaci. Pamatuji si, že jednou jsme vezly na hřbitov do Sokolova dvě zemřelé Židovky. Hrobník však nedal povolení, aby byly zde pohřbeny. A my jsme je musely přivézt zpět do Svatavy.
Dle výpovědi některých jiných vězenkyň, které byly ve hřbitovním komandu, se ale pohřbívalo i na židovském hřbitově v Sokolově, který sousedil se hřbitovem v Sokolově. Hřbitovní komando tvořila skupina osmi, až deseti žen, které v doprovodu dozorkyně a stráže SS, odváželo zemřelé na hřbitov do Sokolova. Členky tohoto komanda byly většinou Němky se zeleným vinglem, ale často se sem dostaly i jiné vězenkyně.
Pohřebním vozem byl dvoukolák, na kterém byla umístěna již zmiňovaná rakev, kde byly umístěny až dvě, ale i tři mrtvé ženy. Z prvopočátku se hledaly hroby zemřelých vězenkyň na různých místech v okolí Svatavy
Existovaly fámy, že mrtvoly zemřelých. byly házeny do zastaveného hlubinného dolu, nebo že byly spalovány v pecích, někde mezi Sokolovem a Citicemi, hledaly se i hroby přímo v okolí tábora. Byl vypuštěn i rybníček u cesty, jež vedla do továrny, ale nic nebylo nalezeno. A tak se pátralo ve hřbitovní knize města Sokolova. Zde je evidováno 41 zde pohřbených vězenkyň. Několik židovských vězenkyň bylo pohřbeno na židovském hřbitově. Kolik jich ale bylo, je nezjištěno. Některé vězenkyně ale byly pohřbeny do otevřeného hrobu, kam byly denně pohřbíváni sovětští zajatci, zemřelí v zajateckém lazaretu Stalag XIII B, který byl umístěn v bývalých kasárnách čsl. armády v Sokolově, byl odkryt a denně se sem pohřbívalo.
Vězenkyně Mykeyová se vrátila ze hřbitova v Sokolově, kam vezla mrtvé, zemřelé vězenkyně, a vyprávěla, jak na město padaly bomby a ony byly nuceny skočit do vykopaného hrobu, kde již leželo mnoho mrtvých, a musely si ucpávat nos, jak silný byl zápach z rozkládajících se mrtvých těl. A jediný předem vykopaný hrob byl ten, který sloužil k pohřbívání mrtvých sovětských válečných zajatců. To znamená, že zde pohřbívaly i mrtvé z koncentračního tábora Zwodau. Samozřejmě bez souhlasu a vědomí, jak hřbitovní správy města, tak i správy lazaretu XIII B Sokolov. Pohřeb se prováděl tak, že mrtvola byla vhozena do jámy, posypaná chlorovým vápnem a posypaná menší vrstvou zeminy. Takže je zde pohřbeno kromě válečných zajatců, zřejmě i několik žen z KT Zwodau. Kolik jich bylo, to již nikdo nezjistí.
Ve Zwodau byly vězněny dokonce i tři děti, a to dva chlapci a jedna holčička. Holčička přišla se židovským transportem. Když její matka byla poslána do plynu, ujala se jí cizí žena. Chodila s touto ženou i na směny, a to jak ranní, tak i noční. Mluvila jen německy, měla velké oči a jmenovala se Blanchnerová. Na Vánoce 1944 jsme ušily malé Blanchnerové panenku. Uviděl ji ale velitel tábora a chtěl, abychom pro jeho dítě ušily také panenku. Musí mít ale vlasy, jako má moje dcera. Byl potom nástup a velitel Schreiber pak ukázal na jednu vězenkyni, ta měla vlasy jako jeho dcera a musela být proto ostříhána. Děvče brečelo, ale muselo se podřídit.