Jiří John, německý antifašista: Ženský koncentrační tábor  Zwodau-Svatava 4

V továrně byl 12 hodinový provoz. Dělalo se na dvě směny, tj. i v noci. Večer si zde vězněné ženy praly své prádlo, šaty a šály, něco si opravily a šlo se spát.“

Tyfový transport

Francouzská vězenkyně Germaine Dianezetti si vedla deník a z něj se dovídáme následující:

Je 4. března 1945 a my se v neděli dáme do praní svých ubohých svršků. Najednou přiběhne SS-man Prosper s tím, že je třeba asi 20 žen na pomoc transportu, který v noci přišel. A žádá nás, abychom se přihlásily dobrovolně. Přihlásily se 3 vězenkyně a zbytek určil Prosper a dozorkyně Harta z těch, na které mají spadeno. Přichází Francouzska Ekouemová a informuje nás, že jsou to maďarské Židovky a že 2 z nich hovoří francouzsky. Jsou vyhladovělé a žádaly o jídlo. Ve vagónu bylo 5 mrtvých, některé nejsou schopny chůze. Z transportu, který byl vypraven z Oswiečimi, bylo 2 000 osob a byl určen na zákopové práce do Schliesersee a do Glogova. Potom putovaly do Neustadtu, Grünbergu, Swiednice, Liegnitz, Moldau, Görlitz, Bautzen, Drážďany, Frieburgu, Saské Kamenice, Zwickau, Planitz, Plauen a Oelsnitz. Zde byly naloženy do otevřených vagonů (v březnu!)  a  jely přes Aš do Zwodau.Druhá část, jež byla ještě schopná jít pěšky, šla do Zwodau z Oelsnitz pěšky a jejich cesta trvala 18 dní. Při této cestě zmrzlo asi 75% vězenkyň. Ve Zwodau se zdržela asi 18 dní a vydala se na pochod. V transportu byla vězenkyně Alžběta Herzová, pozdější profesorka gymnázia z Domažlic.

S židovským transportem, který přišel do Zwodau jak vlakem, tak pěšky, měly vězenkyně značnou práci. Musely pohřbívat mrtvé Židovky a pečovat o ty, které přežívaly. Byly silně zavšivené, vši byly zažrány pod kůží, byly velmi vyhladovělé, některé doslova kost a kůže. Některé prosily o koupel. Tu jsme jim poskytly, ale přišly dozorkyně SS a vyhnaly je z koupelny. Bosé a nahé je hnaly na appelplatz.

Později dostaly na prahu ubikací nové šatstvo a prádlo, většinou to ale bylo mužské nebo dětské a všechno nepřiměřených velikostí. A došlo ke stříhání vlasů. Jejich vlasy a prádlo pak byly spáleny. Zdravé přišly k proceduře samy, nemocné musely přivést. V ubikaci, kde přespaly, byly vyměněny piliny, na kterých spaly a ty byly vlhké. Hodně z nich mělo omrzlé nohy.

Úmrtnost na bloku, kde spaly, byla značná. Kousek od revíru byla vykopána velká jáma, ohradily ji prkny, a tam mrtvoly házely.“ O tom vypráví Dobruška Vrabcová: „ S Mařenkou Šuléřovou a Bohunkou Faltysovou jsme se přihlásily na blok. Tam řádil tyfus. Barák vyklidili a nahnali tam nejméně 160 lidí. Všichni zde zemřeli. Byly to vesměs Židovky nebo cikánky. Snášely jsme je k díře u rohu tábora a posypávaly jsme je chlorovým vápnem. Ženy měly horečky a zimnici. Od Francouzek, jež pracovaly v uhelném komandu, jsme si vyprosila trochu uhlí a zatopila. Zapomněla jsem, že se bude kouřit z komína. Komandant to viděl a začal vyšetřovat, odkud jsem vzala uhlí. Odnesla jsem to několika políčky a nadávkami ´ty černá česká svině´.

Někdy v roce 1946 mne vyhledal v Olomouci ruský důstojník, židovské národnosti, hledal svoji manželku a šetřením se dostal až na moji adresu. Mnoho jsem o jeho paní nevěděla, vím ale zcela jistě, že ležela se svou sestrou na podlaze pod oknem a že na tyfus určitě zemřela.

Dobruška z Olomouce pak psala předsedovi MNV do Svatavy:

Z transportu, který přišel do Zwodau z Oswiečimi a čítal přes 2 000 žen, přišlo k nám asi 160 žen. Měly jsme karanténu a musely jsme být  velmi čisté. Bylo to ale velmi těžké, neboť teplá voda nebyla. Dostaly jsme gumové bílé rukavice. Voda byla jen studená a kousek pískového mýdla. Nemocné ženy se plazily slabostí, měly těžké průjmy, až zemřely.

Francouzska Anna Marie Fayet z Tiersu, při své návštěvě Svatavy vyprávěla o tom, jak mezi přišlými Židovkami byla jedna, která se narodila v Sokolově. Přežila Oswiečim, i trampoty pochodů smrti, ale nepřežila Zwodau. Přišla do svého kraje zemřít.

Se Židovkami, které přišly do Zwodau byla zoufalá práce. Byly samá veš, vši byly přisáté na pokožce, často o velikosti jednoho centimetru, měly omrzlé nohy, léků bylo málo. Přišla jsem na revír a prosila o léky. Službu měla Zyta Martynek, která měla červený vingl, ale bez označení národnosti. Byla to zřejmě  Polka, ale nechtěla se ke své národnosti znát. A prosila jsem ji o léky pro.nemocné, ale odpověděla mi německy „die müssen krepieren“ t.j. ty musejí zdechnout. A já jsem odešla bez léků.

Jednou jsem viděla, jak se jedna vracela ze záchodu, lezla po kolenou a byla polepená pilinami. Když jsem jí koleno umyla, viděla jsem otevřené rá­ny a tekl z nich hnis. Jiné zase odumřel na noze pa­lec, který omrzl. Ptala se mne, zda-li bude moci ještě tancovat. Vypadala jako stařena, ale zjistila jsem, že je jí 24 let a že byla profesionální tanečnicí kdesi v Budapešti. Dvakrát v týdnu se měnily obvazy, byl jich ale značný nedostatek. Nemocné vězenkyně měly mnoho vředů, ale také měly svrab, různé vyrá­žky, puchýře a pupínky. Byly mezi nimi i pacien­tky,které měly kurděje. Nemocným kurdějemi bylo nepříjemně cítit z úst a musely se štětkovat. Rány jsme mazaly  mastmi. ­Ostatní ošetřovatelky se divily, jak to mohu dělat, ale považovala jsem to za svojí povinnost.

To vše si zaznamenala bývalá francouzská vězenkyně Germaine  Dionezzeti. A dále zaznamenává:

Když v táboře zemřely árijky oblékly je do papírových pytlů a vložily do rakve z neohoblovaných prken a vězenkyně z pohřeb­ního komanda je odvážely na hřbitov do Sokolova. V táboře ale teď umíraly Židovky a tak ty  odnáše­ly na určené místo na rohu revíru. Ale blížilo se jaro a oteplovalo se. Zápach z mrtvol se šířil po celém táboře. Přistavili dvě auta a my s Češkou Věrou jsme je musely nakládat. SS do­zorkyně se odvracely a i my jsme lapaly po vzduchu.

Odvezli je do krematoria v Karlových Varech ke kre­maci. Pamatuji si, že jednou jsme vezly na hřbi­tov do Sokolova dvě zemřelé Židovky. Hrobník však nedal povolení, aby byly zde pohřbeny. A my jsme je musely  přivézt zpět do Svatavy.

Dle výpovědi některých jiných vězenkyň, které byly ve hřbitovním komandu, se ale pohřbívalo i na židovském hřbitově v Sokolově, který sousedil se hřbitovem v Sokolově. Hřbitovní komando tvořila skupina osmi, až deseti žen, které v doprovodu dozorkyně a stráže SS, odváželo zemřelé na hřbitov do Sokolova. Členky tohoto komanda byly většinou Němky se zeleným vin­glem, ale často se sem dostaly i jiné vězenkyně.

Pohřebním vozem byl dvoukolák, na kterém byla umí­stěna již zmiňovaná rakev, kde byly umístěny až dvě, ale i  tři mrtvé ženy. Z prvopočátku se hledaly hroby zemřelých vězenkyň na různých místech v okolí Svatavy

Existovaly fámy, že mrtvoly zemře­lých. byly házeny do zastaveného hlubinného dolu, nebo že byly spalovány v pecích, někde mezi So­kolovem a Citicemi, hledaly se i hroby přímo v oko­lí tábora. Byl vypuštěn i rybníček u cesty, jež ve­dla do továrny, ale nic nebylo nalezeno. A tak se pátralo ve hřbitovní knize města Sokolova. Zde je evidováno 41 zde pohřbených vězenkyň. Několik ži­dovských vězenkyň bylo pohřbeno na židovském hřbitově. Kolik jich ale bylo, je nezjištěno. Některé vězenkyně ale byly pohřbeny do otevřeného hrobu, kam byly denně pohřbíváni sovětští zajatci, zemřelí v zajateckém lazaretu Stalag XIII B, který byl umístěn v bývalých kasárnách čsl. armády v So­kolově, byl odkryt a denně se sem pohřbívalo.

Vězenkyně Mykeyová se vrátila ze hřbitova v Sokolově, kam vezla mrtvé, zemřelé vězenkyně, a vyprávěla, jak na město padaly bomby a ony byly nuceny skočit do vykopaného hrobu, kde již leželo mnoho mrtvých, a musely si ucpávat nos, jak silný byl zápach z rozkládajících se mrtvých těl. A jediný předem vykopaný hrob byl ten, který sloužil k pohřbívání mrtvých sovětských válečných zajatců. To znamená, že zde pohřbívaly i mrtvé z koncentračního tábora Zwodau. Samozřejmě bez souhlasu a vědomí, jak hřbitovní správy města, tak i správy lazaretu XIII B Sokolov. Pohřeb se prováděl tak, že mrtvola byla vhozena do jámy, posypaná chlorovým vápnem a posypaná menší vrstvou zeminy. Takže je zde pohřbeno kromě válečných zajatců, zřejmě i několik žen z KT Zwodau. Kolik jich bylo, to již nikdo nezjistí.

Ve Zwodau byly vězněny dokonce i tři děti, a to dva chlapci a jedna holčička. Holčička přišla se židovským transportem. Když její matka byla poslána do plynu, ujala se jí cizí žena. Chodila s touto ženou i na směny, a to jak ranní, tak i noční. Mluvila jen německy, měla velké oči a jmenovala se Blanchnerová.  Na Vánoce 1944 jsme ušily malé Blanchnerové panenku. Uviděl ji ale velitel tábora a chtěl, abychom pro jeho dítě ušily také panenku. Musí mít ale vlasy, jako má moje dcera. Byl potom nástup a velitel Schreiber pak ukázal na jednu vězenkyni, ta měla vlasy jako jeho dcera a musela být proto ostříhána. Děvče brečelo, ale muselo se podřídit.

ZDROJ

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *