Jak jsem zdůrazňoval od začátku, ruský zásah na Ukrajině byl příliš malý a příliš pozdní. Nepochybuji o tom, že Kreml dosáhne svého cíle vyčistit donbaské republiky od Západem podporované nacistické brigády Azov a ukrajinské armády, ale Kreml promrhal mnohem důležitější příležitost ukončit všechny provokace Západu vůči Rusku.
Kdyby Rusko zasáhlo Ukrajinu zničujícím konvenčním útokem se vším všudy, válka by skončila dříve, než začala. Žádný člen loutkové ukrajinské vlády by nebyl naživu. Na Ukrajině by neexistovaly žádné komunikační a dopravní prostředky kromě ruských vojenských. Úžasná ukázka toho, co se stane, když příliš provokujete nadřazenou vojenskou mocnost, by přiměla evropské země, aby se snažily vystoupit z NATO, nikoliv do něj vstoupit, jak to zjevně činí Finsko a Švédsko. Namísto toho, aby Kreml případné provokatéry odradil, neuvážený pomalý omezený zásah podpořil další obkličování Ruska a další agresi ze strany Washingtonu, členů NATO a Ukrajiny.
Kreml poskytl Washingtonu dva měsíce na to, aby vytvořil narativ, který je do značné míry v neprospěch Ruska a povzbuzuje ostatní, aby vůči Rusku zaujali otevřenější a tvrdší postoj. Evropané jsou ochotni sami trpět, aby způsobili těžkosti Rusům. Členové NATO poskytují Ukrajině nejen morální podporu, ale také zbraně. Washington oznámil rozsáhlé dodávky těžkých zbraní na Ukrajinu a ještě provokativněji poskytování zpravodajských informací a informací o cílení ukrajinských raketových útoků na Krym. Vzhledem k tomu, že Krym je nyní součástí Ruska, jsou plánované útoky na Krym přímým důkazem toho, že Washington má v úmyslu rozšířit válku. Je zřejmé, jako tomu bylo od počátku, že Rusko se bude muset věnovat Ukrajině daleko za Donbasem. Představa, že by mohlo jít o omezenou operaci s omezeným cílem, byla absurdní.
Rusko se totiž bude muset vypořádat se situací daleko za hranicemi Ukrajiny. Předchozí ruský prezident, v současnosti místopředseda ruské bezpečnostní rady Dmitrij Medveděv, varoval, že důsledkem vstupu Finska a Švédska do NATO bude jaderná eskalace.
Jak jsem řekl, neúspěch Ruska, které na Západ nezapůsobilo drtivým použitím vojenské síly na Ukrajině, znamená, že byl učiněn další krok k jadernému armagedonu.
Za spěch k jaderné válce nemůže pouze Rusko. Je to Západ, kdo provokuje, ne Rusko. Západ se k bezpečnostním obavám Ruska postavil chladně. Západ vyzbrojil a vycvičil ukrajinskou armádu a nacistické milice a namířil je proti Rusům v Donbasu. Západ umístil americké rakety v Rumunsku a Polsku a nyní na Slovensku. Je to Washington, kdo usiluje o hegemonii, nikoli Kreml.
Odpovědnost Kremlu spočívá ve slabosti jeho reakcí na provokace. Nejprve je po léta ignoroval a dělal jen nesmyslné diplomatické protesty. Pak, když byl konečně nucen na Ukrajině zasáhnout, učinil tak co nejomezenějším způsobem a časově náročným způsobem, který dává Washingtonu kontrolu nad mediálním vysvětlováním a možnostmi rozšířit konflikt za hranice omezené operace Kremlu.
Saker a Andrej Marťanov zdůrazňují převahu ruské vojenské taktiky a zbraňových systémů, ale tyto důležité výhody neposkytují prostor pro vítězství, když Kreml stále reaguje minimálně a nejistě na iniciativy Washingtonu. Neschopnost Kremlu být aktivní a neochota vyčistit pátou kolonu Washingtonu z ruských vládnoucích kruhů budou charakteristickými znaky ruské porážky.
ZDROJ (překlad Mgr. Lubomír Man)