Dr. Ing. Jan Campbell, Ph.D.: Selský rozum a válka (2.1)

Pravda sice není věčná a neměnná forma, jak si myslel Platón, ale to neznamená, že ji může zničit nebo ničit několik politiků, technologických magnátů nebo jazykových filozofů-klaunů, z nichž někteří se snaží podkopat nebo vymyslet realitu. Otázka pravdy je dnes naléhavější než kdykoli předtím.

Střížovo ticho působí i tam a na ty, kde a u kterých bych to neočekával. Proto zbytek nezastrašených občanů se selským rozumem by se měl pokusit pravdu založenou na faktech zachránit a šířit. Možná ne jako aletheia a radost navždy, ale proto, že ji potřebujeme.

Čas brzo dokáže, jak chybně mnozí poradci analyzovali situaci doma i ve světě, jak si nejčastěji z hypotéz vytvářeli fakta, a ve výsledku dovedli veřejnost na křižovatku, na které se ptají jako tři mniši v čínském přísloví – co, jak a kam? – a přestávaji rozumět tomu, co vídí, a co se děje. Tak vzniklý strach, popírání skutečností a dezorientace v hodnotách probuzuje paniku v davu. Problém není ani tak v tom, kdo má pravdu, ale v tom, jaké vůdce má dav a jak tito rozhodují.

Úvod

Dvoudílný příspěvek vzniká v den kosmonautiky, tj. v den letu prvního člověka do vesmíru, Jurije Gagarina, 12. dubna 1961. Slaví se od roku 1962, v USA od roku 2001 jako Noc Gagarina a od roku 2011 jako Mezinárodní den, na oslavu začátku vesmírné éry pro lidstvo. Den si připomínají rozumné státy na planetě a organizace včetně NASA, a to nehledě na vyhlášenou válku ve vesmíru. Chci věřit, že Vladimír Remek (1948), jediný československý kosmonaut ve vesmíru, Hrdina ČSSR a Hrdina SSSR a bojovníci o vesmír vědí o výroku Gagarina: Jestli jste se nesetkal s Bohem a neviděl ho na Zemi, tak ho neuvidíte ani ve Vesmíru.

Dnes víme, že německý prezident Steinmeir není vítán na Ukrajině, že jedna z největších společností obchodující s ropou, švýcarsko – holandská Vitol Group, nebude od konce tohoto roku obchodovat s ruskou ropou a produkty, jestli se nic nezmění!? Dnes se dovídáme, že během jednoho dne se vzdalo v Mariupolu 1350 ukrajinských vojáků, z nichž bylo 162 důstojníků a 50 žen. Podle OSN uprchlo celkem 4 796 245 lidí, z toho do Polska 2 720 622, do Ruska 484 725 a do Maďarska 447 053. Podle slov prezidenta Zelenského zůstává na Donbase bojovat 44 tisíc obklíčených vojáků, kterým ve skutečnosti nevelí a není schopen říci: vyberte si mezi vzdáním se a smrtí. Řekl, že život ztratilo 2.500 až 3.000 vojáků, cca 10 tisíc jich bylo zraněno, ale neřekl ani slovo o tom, kolik obyčejných občanů umřelo nebo bylo zabito, a kolik zahraničních legionářů po jeho boku bojuje pouze za velké peníze, než však za Ukrajinu. Za to ale v Praze někdo v Senátu ví, že bojují za ni.

Jediné, co vím já, senior bez ambicí a bohatství v sociálním a komunikačním detoxu je, že všechny uvedené zprávy mají jednoho společného jmenovatele: porážka snahy o mír. Byla prohrána bitva na jednom z bojišť v minulosti nevídané války s neurčitou délkou trvání, protože západní konzumní a zábavná společnost odmítla příležitost naučit se v průběhu cca 75 let vést dialog s mocí a vybírat si kvalitní vůdce. Historie demokratického výběru vůdců volební cykly totiž dokazují recyklaci vůdců a praktickou nemožnost systémových změn mírovými prostředky. Zvoleni vůdci bez osobní odpovědnosti vedou nepřipravený dav ke změnám biblického významu, ve kterých dění ve světě potvrzuje pravdivost tří tvrzení:

  • Válka má jenom jeden cíl a tím je vítězství.
  • Nejvyšší formou válčení je důkaz použití násilí tak, že nepřítel si vůbec neuvědomuje, že s ním válčíte.
  • Nejlepší trik, který ďábel dokázal, spočívá v přesvědčení lidí, že neexistuje.

Příklady probíhajícíh bojů

Ať je tomu tak nebo jinak, epocha prezidenta Putina vstoupí do historie víceúrovňového střetu nemajícího v novodobé historii lidstva obdoby. V něm na úrovni systému a subsystému (o nadsystému se nebudu zmiňovat) se odehrává boj mezi digitálním, farmaceutickým a tradičním vojenským kapitálem. Na druhém bojišti mezi kognitivním kapitalismem a rodícími se bloky společností majícíh potenciál být technologicky suverénní. Na třetím bojišti jsme svědky boje finančního systému s kolaterálem ve formě finančních aktiv a dluhu, s rodícím se novým systémem, ve kterém kolaterál přebírají komodity ve spojení se zlatem, přírodní suroviny a příroděpodobné technologie. Na čtvrtém bojišti se bojuje o civilizační hodnoty, výzkum a testování následků spojených s deformovanými kognitivními funkcemi člověka pomocí různých IT platforem a boj různorodosti pravd se lží, mýty a fantaziemi. Nebudu pokračovat, protože bojišť je až k neuvěření hodně.

Epochální změnu s biblickým významem spoluvytváří prezident Putin. Západní politicky korektní média ho řadí do kategroie ďábla, který se snaží přesvědčit lidí, že neexistuje. Pro vyrovnanost argumentů a přípravu nové generace politiků a diplomatů, dovoluji si v další části příspěvku nabídnout kratší vysvětlení k pochopení jeho osobnosti ve spojení s historií Ruska.

Rusko před 600 lety

Dějiny Ruska, stejně jako dějiny mnoha jiných velkých impérií a říší, jsou sérií dramatických, vzrušujících, vznešených, ale i strašlivých událostí. Stačí připomenout si 20. století! A zlaté 19. století ruské literatury! Málokdo však ví, že z hlediska významu událostí se 21. století může srovnávat s událostmi 15. století. Nabízí se otázka: Co se v Rusku dělo před 600 lety? Proč Ivan III. se stal největším ruským carem, a dnes, v 21. století prezident Putin v modifikované formě téměř přeně opakuje všechna jeho hlavní rozhodnutí? Proč si vybral ČLR jako spojence, který bude brzo testován transformací Tchaj-wanu do problému RF s Ukrajinou? Proč nelze vyloučit, že z AUKUS se stane JAUKUS, tj. nová forma NATO v Pacifiku s účastí Japonska? To v posledních letech nafukuje ústavu k prasknutí a tím riskuje mj. zničení své státnosti. RF, ČLR a Korea vědí mnoho o historii a o konání Japonců, protože asijská pamět není deformovaná. Otázek je tolik, jako bojišť. A všechny odpovědi vyžadují zohlednění historie Ruska. Následující příběh by měl občany a mladé politiky na Západě začít probouzet se z božných přání, snů a marnosti snah žít po staru a pokračovat v cestě ke ztrátě lidskosti, rozumu a empatie.

Ivan III Vasiljevič (1440-1505)

Tento ruský panovník z dynastie Rurikovců, od roku 1462 veliký kníže moskevský, významný politik a státník, sjednotitel jednotlivých ruských knížectví, měl v době svého nástupu v roce 1462 malý stát. Od západu na východ – od Rževa po Nižnij Novgorod a od severu na jih – od Velkého Usťugu a Bělozera po Kolomnu a Kalugu. Zpravidla se označuje jako Moskevská oblast. Ale na západ a na východ od tohoto malého státu se rozprostírali dva obři. Na západě – Litevské velkoknížectví, na východě – Velká horda. Oba byli proti malému státu, podobně jako je tomu dnes: USA a EU proti Ruské federaci. Na jihu se rozprostíral třetí obr: Krymský chanát. Ten zahrnoval dnešní Doněck a Lugansk, Oděsu, Cherson, Záporoží a Dněpropetrovsk. Krymský chanát přitom nikdy – ani před Ivanem III., ani po něm – nebyl spojencem Ruska. Ale Ivan III. našel společnou řeč s Mengli-Girejem a díky tomu vzniklo spojenectví, které zničilo Hordu i Litvu. Jinými slovy: Velká horda se zhroutila.

Nejsem historik, ale obecně lze říci, že díky této unii a svým úspěšným vojenským a politickým akcím dosáhl Ivan III. čtyř velkých úspěchů. Nemohu je v příspěvku popisovat podrobně, proto nabízím odkaz na Wikipedii a dva odborné příspěvky.

  • Picková, Dana. Der Kampf um die Hegemonie in Mitteleuropa und die „Moskovia“ Iwans III. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 33–50. Dostupné online. ISBN 80-85899-93-0.
  • Boček, Pavel. Gosudar vší Rusi a litevská velkokněžna. Ivan III. Vasiljevič a Helena Ivanovna. ISBN 978-80-86488-57-8. S. 279–293. Osobně definuji čtyři hlavní úspěchy následovně:
  1. Připojení třetiny Litevského knížectví k Rusku se slavnými ruskými městy z dob Kyjevské Rusi.
  2. Rus přestala platit mongolským Tatarům jednou provždy. Právě toto období v historii představuje konec mongolsko-tatarského jha, které trvalo více než 250 let. Úspěch byl draze vykoupen, mj. i chladnokrevností, jasným myšlením a odvahou. Když se na konci října řeka Uhra pokryla ledem, Achmat vydal rozkaz k ústupu. Mongolové a Tataři prostě neměli prostředky na to, aby v zimě bojovali s Rusy. Achmat vyplenil území svého spojence, protože Kazimír neotevřel druhou frontu (podobně jako dnes USA vydírají Evropu, Gruzii a připravují další, například Kazachstán) a byl při dělení bohatství zabit vlastními spojenci. Po jeho smrti vypukla ve stepi válka, která přinesla Ivanu III další vítězství.
  3. Není to Rusko, kdo platí hold Kazaňskému chanátu, ale velkokníže, kdo vydává nálepky k vládnutí. Po sérii nepříliš úspěšných tažení proti Kazaňskému chanátu se v roce 1484 stal chánem šestnáctiletý promoskevský carevič Mohammed-Emin, kterého podporovala mj. také Moskva. Není proto náhodou, že Ivan III. se prohlašuje také za knížete Bulharska. Připomínám, že před příchodem Mongolů a Tatarů tuto zemi obývali Bulhaři, a že úspěch Ivana III. hodnotím jako megaúspěch. Je to přibližně stejné, jako kdyby fialová rusofobní vláda ČR jmenovala dr. Skálu premiérem. Po grandiózním třetím úspěchu, přišel
  4. Novgorod.

Novgorod není jenom městem a regionem, který tvoří téměř všechny severní země až po Uhry. Novgorod je nejbohatším regionem s nejúspěšnějšími obchodníky a tehdejší formou demokracie s vojsky v počtu 40 tisíc mužů, která poráží Švédy a všechny katolické řády. Oči Novgorodu se vždy dívaly na Západ (a i dnes tomu není jinak) a riskují, že odhalí západní hranici. I proto Novgorod se pod vedením novgorodské vládkyně (1471-1478) Marfy (Borecké, – ? – 1503) dostal pod vládu Litevského knížectví se zárukou, že budou zachovány všechny jeho staleté základy. A tato novinka se dostala k uchu Ivana III. Ten při svém prvním tažení na Novgorod si vzal na pomoc nic netušící Tverské a Pskovské síly. Při druhém tažení se mírnil. Proč? Když Novgorod viděl sílu Moskvy, odevzdal se prolitevské straně. Novgorodští samozřejmě chtěli zachovat své tradice. Pravděpodobně si nedokázali představit, že by je někdo, někdy napadl a řekl jako Ivan III: Ne, ty půjdeš pod ruku Moskvy! A jako symbol si vzal s sebou zvon.

Kdyby Ivan III. neučinil tento drastický krok, možná by Novgorod historicky skončil v Litevském knížectví, ale nezmizel by z pole světových dějin. Nebyli by to Petr Veliký se svým oknem do Evropy, Baltem, Narvou a Petrohradem, ale byl to právě Ivan III., kdo rozšířil jihozápadní hranici Ruska až k hranicím s Poltavou. Za Ivana III. se ve východní Evropě zformoval mohutný stát, o nějž začali jevit zájem mnozí evropští panovníci. Diplomatické styky byly navázány s římskými císaři Fridrichem III. a Maxmiliánem I., uherským králem Matyášem Korvínem nebo moldavským vojvodou Štěpánem III. Na tomto místě historie se mi nabízí historická paralela, problém Ukrajina a nápověda pro konání prezidenta Putina. Proč?

Putin

Paradoxně Ivan III. se na tažení vydával nerad, posílal na ně především velitele a seděl doma a na oko spal. Proto Ivan III. vládl déle než všichni ruští carové: 43 let. Prezident Vladimír Putin pravděpodobně nespí tolik, jako Ivan III., ale to, co dělá pro RF, se navždy zapíše do dějin federace a dějin ruského národa. Přitom je zcela jedno, zda a jak my na Západě zohledňujeme historii v našich rozhodnutích, jak hodnotíme prezidenta a jeho konání. Proč? Putin koná v době epochálních změn s biblickým významem, na jejichž pochopení a uvědomění si následků slouhové a rádoby mocní, jednoduše nemají a proto lezou tam, kam nemají.

Předpokládám, že v době ledové vypařující se demokracie nebude tvrzení, že Putin svými analytickými schopnostmi, inteligencí a vyrovnaností předčí nejen všechny své kritiky a komentátory, ale i významné světové západní politiky, hodnoceno jako trestní čin. Putinovi nelze vyčítat impulzivitu, iracionalitu a nerozvážnost, ani sklon k nepromyšlenému dobrodružství. Proč? Protože s těmito vlastnostmi by se ve své době nemohl vzdělávat a připravovat na vykonávvání původní profese. Nemůže být proto jeho vina, že se v něm nevyznáme, nemůžeme odhadovat jeho akce a způsob myšlení a proto hovoříme a píšeme pokrytecky o zklamání a idealizaci. Na tomto místě opět vstupují na scénu loutkovodiči. Ti mj. neporučili svým slouhům doučit se v moderním VUML, jak jednat s takovými osobnostmi. Rakouský kancléř (voják) Karl Nehammer po návštěve v Moskvě řekl, že není optimistický po dnešním rozhovoru s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Při briefingu mimo jiné zdůraznil, že Putina je nutné neustále konfrontovat s fakty z Ukrajiny a po skončení setkání s šéfem Kremlu podle rakouské tiskové agentury APA označil jednání za velmi přímé, otevřené a tvrdé. Tím kancléř potvrdil svoji nepřipravenost, slabost a naivitu. Úmysl kancléře projednat setkání s evropskými partnery a dohodnout se na dalším postupu indikuje absolutní bezradnost a dárek Putinovi. Proč? Dovedu si představit, s jakým zájmem a výrazem v oblyčeji Putin pohlédl na trucujícího rádoby zprostředkovatele míru, jak si na půl ucha vyslechl rakousko-evropskou pohádku o míru, a jak zdvořile poslal kancléře tam, kam patří, aby se konečně mohl jít zasmát, zajít do posilovny a uložit si vyhrůžky EU do krabice přijatých a vyřízených věcí.

Na druhé straně se mi jeví, že základní principy, kterými se Putin v životě a práci řídí, a které nikomu neskrývá a nikdy se jich nezpronevěřil v posledním čtvrtstoletí, představují skutečně nepřekonatelnou překážku pro západní politiky. Co mám na mysli?

Za prvé: Putinovo zásady života a práce jsou jednoduché. Stojí si za svým slovem a nemá rád, když se ho lidé snaží oklamat. Stačí si vzpomenout na projev v Mnichově na Bezpečnostní konferenci 2007.

Za druhé: Nikam nespěchá, jedná jen na jistotu a nic nedělá pod tlakem. Stačí si připomenout, jak odstranil oligarchy od poltiky a vojenských rozhodnutí.

Za třetí: Je vždy vyrovnaný, klidný a korektní a nesnáší hrubost. Stačí si připomenout, že minimálně 8 let pozoroval (pod tlakem hospodářaského stavu polokoloniální RF a páté kolony) vyzbrojování zbídačelé Ukrajiny zbraněni USA a NATO, vojenský výcvik instruktory NATO a stavbu biologických laboratoří na Ukrajině a ve státech bývalého SSSR.

Za čtvrté: Nemá rád zrádce a nenechá se zaskočit.

Za páté: Nesvrhl žádnou vládu ani politika v cizí zemi. Stačí si připomenout fakta: Referendum, které v květnu 2014 uspořádaly dvě samozvané republiky Doněck a Lugansk, nebylo referendem o nezávislosti (незалежнoсть), jak tvrdili západní politici a novináři, ale referendem o sebeurčení, autonomii (самостоятельность). Byl zneužit výraz proruský s cílem zasét do hlavy nevědoucích Rusko jako stranu konfliktu, a zcela opomenut výraz ruskojazyčný. V referendu, které se konalo proti doporučení prezidenta Putina, šlo totiž o autonomní status samozvaných republik, který by jim zaručil používání ruštiny jako úředního jazyka.

Poznámka

Připomínám, že ve Venezuele a Sýrii, v Bělorusku a Kazachstánu Putin zabránil svržení prezidentů, v Gruzii nesvrhl Saakašviliho, ačkoli k tomu měl všechny důvody a možnosti, a na Ukrajině nesvrhl Zelenského, ne proto, že by nemohl, ale proto, že Putin ve skutečnosti dělá přesně to, co říká, a myslí přesně to, co dělá. Původní cíle ruské vojenské operace, totiž byla denacifikace a demilitarizace kyjevského režimu.

Poté, co USA, NATO a EU nepochopily, že prezident Putin to myslí vážně, podcenily strategii a taktiku vojenské intervence a prezident Zelensky a Západ sám sebe zkompromitoval tím, že se ruským vojskům dostaly do ruky důkazy o cílevědomé vojenské přípravě specialisty z USA a NATO, o aktivním působení zahraničních žoldnéřů a programy biotechlaboratoří, rozhodl se Putin přidat třetí cíl: ukončení hegemonie USA ve světě.

Tento cíl, byl doplněn nedávnou diplomatickou nótou, předanou všem státům, které organizují a realizují dodávaky vojenské techniky na Ukrajinu. Nóta, jejiž text v ruštině ani angličtině neznám, podle interpretace Washington Post a ministra zahraničí USA Blinkena obsahuje srozumitelné varování a nespecifikované, ale představitelné následky v případě pokračování dodávek, sabotáží a útoků na území RF. V Černínském paláci nótu čtou a rozumějí jinak.

Pro USA a NATO je vojensko-hospodářsky výhodné pokračovat v dosavadní politice do doby, než se polovyprázdněné vojenské sklady stanou pro dárce a spojence existenčním rizikem. Naplnit sklady novými zbraněmi a výrobky totiž vyžaduje naladit jejich průmyslovou výrobu. A to není v době transformace kolaterálu a finančního systému, hospodářské a společenské krize lehký úkol. Pro RF je pokračování angažmá USA, NATO a EU také výhodné. Proč?

RF bude schopna využít předem uvedené výhody USA, NATO a EU z pokračování angažmá na Ukrajině ve svůj prospěch, protože ztráta mezinárodní důvěryhodnosti USA, NATO a EU, především po hlášce Borrela o nutnosti řešit problém Ukrajiny válkou představuje oslabení sami sebou. RF musí jen vydržet, nesmí ustoupit a udržet se jako vojenská velmoc. Arogance Západu ho vyčerpá za několik měsíců natolik, že díky moderním technologiím, které umožňují zasáhnout cíle ze svého území a bezpečné vzdálenosti zbraněmi způsobující velké materiální škody a trauma zhýčkané a ignorantní konzumní a zábavní společnosti bude možné přinutit kolektivní Západ k odpovědi na otázku: být, či ne být? Na toto téma se bude mnoho psát, podobně jako se bude spekulovat, i o tom, jak je možné, že více než polovina světa je na straně RF nebo je s ní solidární, přičemž mnozí ani neví kde, a co je Ukrajina a jakým jazykem se tam mluví. Proto v závěrečné části – Selský rozum a válka, 2.2 bude řeč o Ukrajině, následcích konfliktu a spojitostech na dění v ČLR, USA, Vatikánu a jinde ve světě. Souhlasu netřeba.

Příspěvek byl publikován v rubrice Politika se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.