Mgr. Lubomír Man: To ten největší nenávistník bude soudit za nenávist?

Jakub Železný si zajel do Brna, aby si v tamním uprchlickém centru před kamerami ČT porozprávěl s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským a soudcem Josefem Baxou o zločinu páchaném Ruskou federací na Ukrajině.

Pominu neuvěřitelné pokrytectví těchto tří mužů, kteří s klidným svědomím mluvili o předmětném konfliktu tak, jako by vypukl náhle a bez příčiny, jako by mu nic nepředcházelo, jako by zde nebylo dlouhých osm let trvající kanonády ukrajinského dělostřelectva na ruské civilní obyvatele Donbasu, z nichž 14 000 až 17 000 tuto kanonádu nepřežilo. Jako by ti tři neměli nejmenší povědomí o výzvách Ruska k Západu, aby toto denodenní vraždění pomohl Rusku zastavit, jak Putin úpěnlivě volal po bezpečnostním paktu pro všechny – a jak byly všechny tyto prosby marné a podobaly se, jak řekl ruský zahraniční ministr Lavrov, hovoru s hluchými a slepými.

Toho se nikdo z uvedených tří besedníků se pochopitelně ani nedokl, ale zato všichni tři zatruchlili, když jeden z nich, tuším, že to byl redaktor Železný, zmínil fakt, že v dosavadních bojových operacích na ukrajině ztratilo život též sto ukrajinských dětí. Samozřejmě, je to hrůza, a oni tři muži ji též dávali patřičně najevo. Ale, probůh, kde byli, když na začátku současného století Američané bezdůvodně napadli Irák a zabili v něm těch dětí celého půl miliónu?

Kde jste byl tehdy vy, pane Rychetský, pane Baxo a pane Železný? Jak je možné, že truchlíte nad stem, ale půl milión vám byl ničím? Anebo opravdu berete věci tak, že sto mrtvých je děs, ale půl miliónu je jen statistika?

Kamera zabírala toho středečního večera nejčastěji a též zblízka hlavně první hvězdu pořadu, jíž byl samozřejmě Pavel Rychetský. A já jsem – to nikoli bez překvapení – v jeho očích a vůbec v každém záhybu jeho obličeje spatřil ďábla. Anebo tu nejkoncentrovanější nenávist, jaká by stačila na velkoměsto, ale vtáhl si ji do sebe jen jediný člověk – jak chcete. A v ten okamžik jsem pochopil, proč tento nejvyšší činovník práva v naší zemi mluví tak, jak mluví, a myslí tak, jak myslí. A proč tak nesmírně nenávidí nás, kteří mluvíme a myslíme jinak, a proč ze stejného důvodu tak zaníceně nenávidí i Rusko. Proč prolévá krokodýlí slzy nad Ukrajinou, ale Irák, Libye, Afghánistán a Sýrie mu byly lhostejné, pokud jim ovšem – a to je nejpravděpodobnější – nepřál vůbec to nejhorší.

Ale tohle všechno stále ještě nebyl vrchol večera. Ten přišel, když se redaktor Železný obrátil na oba právníky s otázkou, zda by se nedalo uvažovat o dalším a ještě tužším omezení svobody projevu, který sice máme zaručen ústavou, ale vzhledem k současné situaci…

Na pár vteřin se zdálo, že právníci váhají, jak s otázkou naložit, ale soudce Rychetský, z kterého během celého pořadu nenávist doslova crčela, přece jen našel rovnováhu, natáhl nohy, zaklonil se a řekl: „Jistě, proč ne, vždyť v trestním zákoníku máme přece zákon proti podněcování k nenávisti, že ano.“

Čímž tzv. uzavřel kruh.

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.