Jen zdánlivě korektní je vytrhávání historických dějů ze souvislostí, kterými jsou podmíněny. Nedávno to udělal dřívější ministr kultury Herman a po něm zase pan místopředseda bývalé vlády Bělobrádek. Podobně to dělají i jiní mediální přepisovači našich dějin po druhé světové válce.
Dovídáme se, že odsun německé menšiny byl bezpráví. Jenomže idea odsunu je idea z doby války. Válka je právem?
Zamlčuje se, že v německém prostředí byla válka dlouhodobě glorifikována. Národ byl veden k přesvědčení, že dík válce si získá nesmrtelné hrdinství, porazí sousední národy a dobude nový životní prostor až do vzdálených končin. Takové války v důsledku německé agrese a expanze vypukly ve 20. století dvě. Přinesly lidstvu nezměrné ztráty.
Ve válce nebojují jedinci, ale národy. Němci, Francouzi, Angličané, Američani, Rusové. Nepřátelé i spojenci jsou kolektivy, jedinec tu nehraje žádnou roli. Vzpomeňte na E.M.Remarqua. V den, kdy padl hrdina známého románu, vyhlásilo vrchní velení armády: „Na západní frontě klid.“ Existuje kolektivní boj, kolektivní vítězství, kolektivní porážka, tedy i kolektivní vina. Tou vinou se myslí (v této souvislosti) příslušnost k nepřátelskému kolektivu, nikoli nějaká vina ve smyslu trestně právním. Ostatně za války vládne jiné právo než v době míru.
První podnět k vystěhování německé menšiny vzešel od anglických státníků. N. Chamberlain a poté W. Churchill viděli v odsunu zabezpečení míru pro budoucnost. Angličané měli své zkušenosti, protože po první světové válce vystěhovali Řeky z Maloasijské pevniny a Turky z ostrovů v Egejském moři. Kdo se mohl ptát po jaké vině? V zájmu nastolení míru a předcházení novým rozbrojům byly obě národnosti přestěhovány.
Válkou historicky podmíněný kontext se u přepisovačů zamlčuje, vychází se z mírových poměrů a vyvozuje se zcela neuvěřitelný závěr, že ten nebo onen člověk byl odsunut ze svého domova jen proto, že byl Němec. Přirozeně bez jediné zmínky o tom, že tehdy šlo o to, aby se historie rozbíjení státu za účinné pomoci menšiny nemohla opakovat.
Nemělo by nám uniknout, že čeští Němci odvrhli vlastizrádně československou státní příslušnost a přijali státní příslušnost Velkoněmecké říše. Opustili svůj dosavadní stát v nejvyšším nebezpečí, v době německé vojenské invaze a okupace. Jejich násilné i ozbrojené nepřátelské akce proti Čechům dokonce okupaci předcházely. Po zřízení protektorátu pak čeští Němci těžili z toho, že patří k okupantům, mají jejich privilegia a někteří za své zásluhy o rozbití a zničení Československé republiky dostali dokonce od samého Hitlera medaili – vyznamenání. Bylo jich 1·162·617. Co o tom soudí páni Hermanové a Bělobrádkové a jim podobní přepisovači dějin?
Prezident E. Beneš v exilu uvažoval zpočátku o odsunu pouze omezeného počtu vyhlášených rozbíječů republiky, předních hennleinovských aktivistů. Domácí odboj však zaujal stanovisko tvrdší. Němci v pohraničí se dopouštěli v 30. letech stupňovaného násilí a zločinů na Češích. Těch pak bylo po „Mnichovu“ 250·000 bezohledně z jejich domovů vyhnáno. V nově zřízeném „protektorátě“ útlak pokračoval. Během války přišlo o život 360.000 Čechů vinou agrese hitlerovského Německa. A tak se stanoviska k odsunu u všech zúčastněných postupně sjednotila. Nejvyšší představitelé vítězných mocností, Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu, „Velká trojka,“ podepsali 2.8.1945 v Postupimi dohodu o uspořádání poměrů po válce, v míru. Mimo jiné obsahovala jejich smlouva i rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Nebylo to rozhodnutí prezidenta E.Beneše. Ten k němu mohl přiložit jen prováděcí nařízení, platná na našem území.
Z odsunu, a to vyvrací neopodstatněnou kritiku tzv. koncepce „kolektivní viny“, byli vyňati antifašisté. Byli to emigranti z bývalé Hitlerovy Říše, prvorepublikoví komunisté, demokrati, humanisté. Místní samosprávné orgány pak po válce rozhodovaly, komu bude vydáno potvrzení o čsl. státní příslušnosti. Takových potvrzení bylo vydáno nemálo. Leckdy i na základě korupčních úplatků. Okresní správní komise a antifašistické komise přezkoumávaly žádosti o uznání statusu antifašisty. Vystavovaly osvědčení o státní spolehlivosti, vracely žadatelům čsl. státní občanství, přihlížely k smíšenému manželství a k antifašistickému přesvědčení.
A je ještě jeden moment, který přepisovači dějin vykládají falešně. Když 8.5.1945 byla podepsána kapitulace, válka de lege skončila, ale mír de facto ještě nenastal. Na jedné straně ozbrojené fašistické bojůvky se nechtěly vzdát, na druhé straně někteří jejich protivníci si s dosavadními utlačiteli chtěli vyřídit účty podle starozákonního hesla: „Oko za oko, zub za zub.“ Je to dohra války, poznamenaná atmosférou válečných hrůz a rozkladu. W. Churchill počítal s obdobím masakrů vůči německým příslušníkům, až se po ukončení války a s návratem předválečných poměrů octnou na cizím území.
Stalo se někdy i u nás, že v době, kdy ještě neexistovala konsolidovaná státní správa, rozhodovali samozvaní jedinci, kteří si uzurpovali moc a nedbali na celostátně platný legální postup. Ale taková je válka a takové je poválečné období. „Běda těm, od kterých pohoršení pochází“, praví se v Bibli. Není historicky korektní nám to dnes vyčítat. A jen nepřátelská propaganda si libuje ve vymýšlení, rozmnožování a zveličování případů poválečného účtování Čechů s Němci. A vůbec není korektní, aby členové vlády zaujímali očividně protičeské postoje a rozšiřovali svými vystoupeními tendence revanšismu a zpochybnění výsledků druhé světové války.
První ústupek našich politiků byl terminologický. Přijali označení „sudetská“ pro označení německé menšiny. Podejme výklad.
Ottův Slovník naučný z r. 1906 uvádí, že Sudety jsou horstvo na severovýchodním okraji Českého masivu (jako Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Je to geografický název. Do 30. let 20. stol. s ním málokdo přišel do styku, leda při vyučování zeměpisu. Slovo Sudety a Sudetský vstoupilo ve všeobecnou známost, až když si je vypůjčili militantní obyvatelé českého pohraničí. V napjatém předmnichovském období se prohlásili za Sudetské Němce, i když jejich působiště patřilo třeba k Šumavě nebo ke Krušnohoří. Prostě kde byl Němec, tam byly Sudety. Ten název nebyl již geografický, ale politický. Představoval protistátní program, program fašistických rozbíječů demokratického Československa. Sudetský Němec, Sudeťák znamenalo totéž co henleinovec, nacista, hitlerovec. Češi vnímali toto slovo jako agresivní výhružku, jako projev nepřátelství. President Beneš také varoval před užíváním tohoto vymyšleného, lživého slova, které mělo zakrýt pravou podstatu tehdejšího politického sporu. Naší demokratické politice šlo o německou menšinu na území ČSR, nikoli o Němce s rozbíječským hitlerovským programem, který si říkal „sudetský“.
Bohužel, název se rozšířil a dodnes slouží k matení pojmů. Nedávno dokonce jeden z našich předních politiků (KDÚ) se nestyděl prohlásit, že je „sudetský Čech“ a že i Šumava jsou Sudety. Je neuvěřitelné, k jakému nepřátelskému revanšismu se chtěl pan Bělobrádek zavděčit. Není ovšem sám Nedávno získal cenu jiný exministr, pan Herman, Jeho zásluhy odměnil Sudetský svaz cenou Karla IV. Ta odměna patří zrádcům a kolaborantům. Ale vypůjčovat si k tomu jména „otce vlasti“ je urážlivý projev deformace a dehonestace našich dějin. A jsou i další politikové u nás, kteří se na zrádných a konfidentských postojích podílejí. Např. pan Schwarzenberg, Nečas, Fiala, Sobotka. Podivné, na vlastním prospěchu jim záleží víc než na historické pravdě, cti a svědomí.