PhDr. Václav Kural, CSc.: Reinhard Heydrich o genocidě českého národa

Správní reforma Reinhardem Heydrichem uskutečněná měla spoluvytvářet základní předpoklady pro tzv. cíle konečné (Endlösung), pro trvalé začlenění českého prostoru do německé říše a pro likvidaci českého národa.

 

Heydrich tento konečný cíl znovu zdůraznil na poradě nejvyšších správních úředníků, velitelů SS, SD, gestapa a funkcionářů NSDAP, konané na Pražském hradě 4. února 1942. Řekl: „Zdánlivě to nyní vypadá tak, jako bychom byli vytvořili českou vládu, která dovede do říše celý český národ. To by však muselo znamenat, jako bychom jednou chtěli poněmčit celý český národ. Chtěl bych docela jasně zdůraznit jako naši interní základní zásadu cíl, podle něhož zamýšlíme poněmčení, ale pouze těch, kteří k poněmčení skutečně způsobilí jsou. To tedy předpokládá, že nyní přistoupíme k maskovanému provedení tzv. národního soupisu. Je přece zcela jasné, chci-Ii poněmčit, musím předem vědět, kdo je k poněmčení způsobilý. Počítám tak jako dříve s počtem zhruba od 40 do 60 procent.“

Heydrich ovšem mínil postupovat při přípravě „konečného řešení“ lstivě a maskovaně. Navenek mínil jednat tak, jako by chtěl „poněmčit všechno obyvatelstvo a přivést je legální cestou do říše“. Podle jeho dosti obskurní představy by totiž takováto obmyslná metoda ulehčila situaci a vztahy Čechů k Němcům, neboť, jak opět zdůraznil, cesta likvidace českého národa má být klidná, a to jak vzhledem na válečné potřeby, tak i co do své cílové podstaty, o níž Heydrich řekl:

… kdybych sáhl v tomto okamžiku k opatřením, která by jasně ukázala, že nechci jednu část ponechat na její půdě, měli bychom tu v krátké době revoluci, a ta by nám způsobila obtíže. Proto jsme přišli na myšlenku pozdější evakuace tohoto národa, těch, kteří nejsou způsobilí k poněmčení, ve formě připomínající pracovní nasazení s výhodou, že si s sebou mohou vzít později své rodiny. Postupujíce podle této linie.

Dále Heydrich dovozoval opět poněkud kostrbatě: „můžeme dnes jednat tak, jako bychom chtěli začlenit do říše en bloc celý tento prostor. To [roz. metodu rasově-politické selekce a metodu „en bloc“] bych chtěl nyní stanovit zde jako tajný a otevřený cíl.“

K dílčímu uskutečňování „tajných konečných cílů“ se mělo okamžitě začít s prováděním některých „normálních“ opatření: Především se měl připravit Heydrichem avizovaný důkladný rasový průzkum, který by byl spojen s vydáváním nových osobních průkazů. Tím se podle německých předpokladů měla v skrytu provést selekce asi jedné třetiny českého obyvatelstva způsobilé k poněmčení a asi další třetiny, k poněmčení zjevně neschopné. Zbývající třetina pak měla být podrobena časem dalšímu průzkumu. Tím se naskýtala možnost zkrátit dobu, předpokládanou pro rasový průzkum českého národa, ze tří snad na jeden rok.

Paralelně s tím měla proběhnout i selekce zemědělců, schopných a neschopných poněmčení. Provést ji měl Pozemkový úřad pomocí tzv. evidenčních listů zemědělského hospodářství, které měly být i v Protektorátě zavedeny podle německého vzoru. Na jejich podkladě chtěli nacisté sestavit mapu zemědělské půdy, jakýsi rasový katastr, který by zobrazil půdu, jejíž majitelé nemohou být poněmčeni a kterou je nutno kolonizovat německým živlem.

V této souvislosti byla na Protektorát rozšířena působnost říšského komisaře pro upevnění němectví a do čela Pozemkovéhoúřadu byl postaven SS-Sturmbannführer F. Fischer. Pozemkový úřad byl v dubnu 1942 vyčleněn z ministerstva zemědělství a stal se v rozporu s původním Heydrichovým tvrzením čistě německým, protektorovi přímo podléhajícím úřadem. Jeho úkolem bylo, aby „veškerá půda v Protektorátě přišla pod německý vliv a veškerá pozemková politika byla řízena jenom Němci, aby tak byla vytvoře¬na nezbytná základna pro vítězné dovršení národnostního boje.“

Praktický postup v germanizaci půdy měl být výslednicí kombinace rasového hlediska s potřebami cílevědomě řízené taktiky. Jak jsme zde již mohli číst, nacisté chtěli nejdříve oddělit Čechy zvláštními pásy německého osídlení od Slováků a Poláků a takto izolovaný prostor dále rozčleňovat postupným budováním německých koridorů.

Heydrich také učinil první skutečně velký krok ke germanizaci české půdy, a to zabavením pozemkového majetku české šlechty. To, že zaútočil především na šlechtický velkostatek, nás nesmí mýlit. Byl to akt chladně vykalkulované taktiky. Část této šlechty se sice na rozdíl od šlechty vlastenecké hlásila k němectví, Heydrich však usoudil, že uvalením nucené správy na její vlastnictví získá rázem asi 70 000 ha půdy pro německé osídlence, aniž by tím riskoval nějaký společenský konflikt, neboť tato vrstva byla v českém národě izolována.

Vyvlastňování půdy českého rolnictva mělo probíhat pod zdánlivě „jinými“ příležitostnými záminkami, jako byla výstavba vojenských cvičišť nebo trestání rolníků za účast na černém obchodě. Heydrich i tu chtěl ovšem postupovat velmi rafinovaně, rozdělovat český rolnický živel, stavět ho proti sobě a „poněmčení schopnou část“ připoutávat k Němcům. Proto měla být perspektivně půda zcela a natrvalo odebrána jen těm rolníkům, kteří nebyli uznáni za vhodné pro poněmčení. Ti, kteří za schopné uznáni byli, měli „za trest“ být (jako na Těšínsku) zbaveni vlastnictví svých usedlostí, současně však na nich měli „za odměnu“ zůstat jako nájemci a – budou-Ii se „dobře chovat“ – měli dostat usedlosti nazpět.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.