Vojenský reportér Dmitrij Stěšin: Čas jednání aneb jak bombardují Azovstal

Vojenský reportér Komsomolské Pravdy Dmitrij Stěšin pobýval v samotném srdci strategicky jedněch z nejdůležitějších oceláren pod Mariupolem. Oceláren, jež patří k největším v Evropě, v nichž pracovalo přes 10 tisíc zaměstnaců na ploše 11 km2. Dmitrij Stěšin se octnul pod údery bomb ze strany nepřítele… Takže, co se vlastně ve skutečnosti děje v Azovstalu?

Ukrajině se podařilo ukrást stroje z Azovstalu a nacisty hodila přes palubu, aby se stali „hrdiny“. Azovci říkají milicím, že jich v bunkrech zůstalo 2227. A jídlo mají sotva na týden.

Vojenský reportér Dmitrij Stěšin, zvláštní zpravodaj oddělení politiky Komsomolské pravdy, se zúčastnil průzkumu Azovstalu.

Zvláštní zpravodaj Komsomolské Pravdy Dmitrij Stěšin se zúčastnil výjezdu do Azovstalu.

OBRÁBĚCÍ STROJE Z AZOVSTALU BYLY VYVEZENY DO KYJEVA

Nejlepším zázemím pro jakékoliv jednání s protivníkem jsou výbuchy leteckých bomb na nepřátelských pozicích. Podle neoficiálních informací měl tento den na Azovstal shodit 40 bomb Fab-500 (zápalná letecká 500 kg bomba).

Dobrou polovinu dne jsem strávil ve čtvrtém patře jednoho z provozů Azovstalu. Položil jsem židli, jaksepatří, hluboko v místnosti jako opravdový odstřelovač, připevnil kameru na jakémsi železném stole a pravidelně zapínal záznam. Od zvuku letadla do výbuchu uplynulo vždy přesně 36 vteřin.

Mimořádné záběry, jaké český čtenář na internetu NIKDE neuvidí:

Napočítal jsem asi dvacet výbuchů a pak se minuli. Jednou se krásně trefili – do nebe vzlétly třepotající se kusy kovové střechy a pak z Azovstalu vystoupal různobarevný kouř. V přestávkách mezi nálety se k letadlům připojily naše dělostřelecké baterie stojící na druhém břehu řeky Kalmius.

Žádnou radost toto bombardování nikomu nepřináší. Je pochopitelné, že jiné způsoby, jak vykouřit nacisty, nevymysleli, ale stále častěji lidi napadá myšlenka: a co pak, když konečně nastane mír? Otázka je složitá, ba až neřešitelná.

Nejhorší je, že ukrajinští podnikatelé se na takový vývoj událostí připravovali. Se vším počítali. Věděli, že se průmyslová zóna změní v bitevní pole. Na okraji Azovstalu jsem se omylem zastavil na starém velitelském stanovišti praporu Vostok. Naši se dávno přesunuli k srdci obrovské průmyslové zóny a hangár vysoký jako devítipodlažní dům byl armádou opuštěn. Jen starší muž v kostkované košili se potuloval po svém bývalém cechu a zdrceně hleděl do prázdna. Stal se továrním mistrem, odborníkem na lisovací stroje. Velmi se mu chtělo podělit se svou bolestí a potlačit tak nastalý zmatek v duši. Ukázalo se, že nedávno zde stály drahé německé obráběcí stroje pro lisování složitých plastových výrobků:

– Takovou kvalitu jsme poskytovali! Němci nás každý měsíc odměnili prémiemi!

– A ty stroje jsou kde?

Muž v obličeji pobledl:

– Odvezli je majitelé do Kyjeva. Už v únoru. Hned jak to začalo, tak se okamžitě začalo rozebírat a vyvážet. Myslíte, že se stroje vrátí? Kde mám pracovat? Nemůžu se celý život živit jako humanitární pracovník.

Odpověděl jsem diplomaticky:

– Je třeba se nejprve dostat do Kyjeva.

Vypadá to, že můj společník mi uvěřil, já sám věřím v to, co řekl, proto se muž modlil:

– Kluci, mám tu zamčenou kapotu se železnými dveřmi, je tam unikátní nástroj, lisovací formy. Cikáni je rozkradou, odevzdají do šrotu, můžu si všechno vzít, aby se to neztratilo? Tady jsou klíče od kapoty, otevřu je ve vaší přítomnosti.

Mistr mi ukázal visící svazek klíčů. Ale my jemu uvěřili a tak:

– Vemte si to, samozřejmě. Vrátíme stroje z Kyjeva, budou se hodit.

Chlap se radostně zasmál a začal pobíhat, aby nastartoval mizernou ojetinu s přívěsem.

CHTĚJÍ VYSTOUPIT S VLAJKAMI JAKO HRDINOVÉ

Příjemně mě ohromilo, jak hluboko prapor „Východ“ z Doněcké rep. a jeho „sousedi“ se dostali dovnitř průmyslové zóny, smyčka na krku faš. Azovu se zatáhla až na doraz, ani prst pod provaz bys nezasunul. V kobkách továrny už všichni dobře tomu rozuměli a křečovitě hledali možnosti. Neformálně jsem jednal s jedním příslušným důstojníkem, který má co dočinění s vyjednáváním. Překvapil mě:

– Azovčané po celou dobu mají kontakt s našimi, jdou na kontakt, ochotně komunikují, ale přejí si zvláštní věc.

– ?

– Jejich přání se mění každý druhý den. Chtějí, aby ze zraněných udělali civilisty a odvezli je určitě na Ukrajinu. Pak chtějí vyjít ven div ne s prapory a zbraněmi. Pak zas požadují dohodu, že budou okamžitě vyměněni za naše zajatce.

Našel jsem jen slova z místního vojenského žargonu:

– Mrholí, ropuchy? Kolik jich tam je?

Podle jejich slov 2227, včetně zraněných. Jídlo zbývá na týden.

– A co vy?

– Řeknu to za sebe. Všechny bych je zastřelil, ale aby to nikdo nevěděl. Protože jinak z nich budou hrdinové. Ale nemůžete je zastřelit, chápete, proč ne.

Chápu, že je to společné místo v rozhovorech bojovníků, hledám správný smysl, co chci říci, jedná se o hranu, za níž se obránce rodné země sám změní na Azovce a samotného nacistu.

Na rozloučenou mi důstojník poradil, abych šel dolů pod dílnu, ze které jsem sledoval Azovstal. Říkají, že tam je typizovaný úkryt před bombami, abyste si představil, kde sedí Azovci a za jakých podmínek. Mimochodem, tento úkryt nevyužili – dílna stojí na okraji průmyslové zóny, na břehu řeky Kalmius a obranná linie Azovu považovala železniční uzel továrny za bezpečný a nahnala tam stovky vagónů. Nepomohlo, vykolejili je.

Z jídla zbyla jen krabice s nápisem „Suchary“

Vzal jsem svítilnu a šel dolů pod zem. Dvojité hermetické dveře, místnost se systémy čištění vzduchu, autonomní přívod vody ze studny. Vše je relativně čisté, funkční a suché. Speciální komora pro zásoby potravin. Z jídla tam zůstala jen bedna s nápisem „Suchary“. Při druhém výjezdu z protileteckého krytu se objevil desetimetrový bazén do poloviny naplněný žlutou, ale průzračnou vodou a sauna. V sauně se před výbuchy ukrýval mladý zdivočelý vlčák…

Za obrannou linii Azov považoval i železniční uzel závodu.

PTÁČKA LITUJI

Po poledni odjela do „Zelánky“ průmyslové zóny naše průzkumná jednotka, posílená pyrotechniky. Pyrotechnici měli dva úkoly, odstranit nepřátelské miny a proklestit cesty přes ploty. Ano, celý obrovský závod Azovstal je rozdělen dvoumetrovými betonovými ploty na desítky sektorů. Obvyklé cesty z dřívější mírové doby jsou často rozbity střelbou, takže útočící jednotky klestí nové cesty skrze tento průmyslový chaos. Například přes ploty.

Zámořská oranžová nosítka v podobě žlabu s mrtvým azovcem.

Jak mi vysvětlili pyrotechnici, není plot jako plot. Existují ploty z desek vyztužených armaturou a jediná věc, která pak zbývá, je likvidace celé sekce vcelku. Výbuch z takového plotu pouze vyrazí jen betonovou výplň, ale ocelová mřížka z výztuže zůstává nebo se změní na takové hákové pasti. Neočekávaná delikátnost vojenské profese. Naši letečtí průzkumníci, jak se sami nazývají, „bojovníci pátého praporu rangerů Doněcká nár. republiky“, poslali na pomoc pyrotechnikům a průzkumníkům „Ptáčka“. Nicméně, „Ptáček“ letěl krátce, zazněla dávka ze samopalu, potom amatérský protiletadlový střelec vyměnil zásobník a začal střílet jednotlivými náboji. Obrazovka tabletu v rukou pilota dronu náhle zhasla. A okamžitě vzácné ticho průmyslové zóny přerušilo sprosté nadávání, přání všeho zlého jak samotnému střelci, tak jeho příbuzným. O něco později jsme se dozvěděli, že do štábu si již pospíšili s hlášením o zneškodněném nepřátelském průzkumném dronu, avšak, vyznamenání medailí „Za čisté nebe nad Donbasem“ již nestihli. „Musíme jet, zachránit trosky dronu“, řekli letečtí dispečeři a vzali mě s sebou.

Dron byl sestřelen v hromadě železničních vagónů, nedaleko „třídicí dráhy s vyvýšeninou“. V samotné vyvýšenině byla umístěna bomba s přesností na milimetr, zatímco druhou bombou zbořili budovu, kde se kdysi nacházeli dispečeři, ale azovci ji používali jako pozorovací bod.

Mezi vagóny narážíme na stopy nepřátelského panického útěku: zásobníky vybavené traséry, muniční díly, nůž, lékařské nůžky. Zvedám z trávy herní konzoli známé firmy, zmáčknu tlačítko a zapne se, zabrní v náruči! Menu „velmocenská mluva“, ve složce „fotografie“ téměř 300 megabajtů snímků! Doufám, že tam rozvědka najde něco zajímavého. O kousek dál, mezi cestami zámořská oranžová nosítka v podobě trok s mrtvým azovcem. Na mrtvole leží prostřelená deska z jeho neprůstřelné vesty, u nohou přilba. Samotná nosítka jsou proražena střepinami. Obecně, soudě podle počtu rozervaných nábojů pod vagóny, mezi kolejemi, železniční soupravy se ukázaly být jako nešťastné místo pro úkryt před plošnou dělostřeleckou palbou.

Náš dron leží převrácený v trávě, z jeho útrob vychází kouř. Kulka zasáhla lithiovou baterii a okamžitě se vznítila. Ale zdá se, že kamera přežila. Jeden z „Lovců“ Doněcké republiky hořce poznamenává:

– Tento dron stojí 500 tisíc rublů! Kupovali ho hodní Rusové, aby z něho jakýsi debil se samopalem učinil tohle…

Věta zůstala viset ve vzduchu.

Vchod do protileteckého krytu

ŽIJEME V PŘEVRATNÉ DOBĚ HISTORIE.
MĚLA BY SE OTOČIT…

Brouzdáme se k autu a nevíme, že nás z polorozpadlé budovy pozorují. Konečně nás identifikují jako své. Z rozbitého okna je odtažen kus překližky. Starší muž s úhledným plnovousem vykukuje a mává nám rukou – zve nás na návštěvu. V budově sídlí několik desítek záložních vojáků. Jejich velitel, Sergej, inženýr, ukazuje své hospodářství. Například instalaci z ukrajinské neprůstřelné vesty: byl vybaven kovovými jehlami pro pečení masa nějaké neskutečné velikosti a srpem. Pak Sergej přináší úlomek „kozácké šavle“, zničené a spálené. Ale i tak je cítit, že věc úctyhodného stáří je muzejní trofej. Bavíme se o situaci v této oblasti, o bombardování. Na pásmu kolem Azovstalu kolují zvěsti o nějakých šílených „termobarických bombách“, které budou používat zrovínka hned zítra. Sergej se smutně usměje:

– Takže se budeme zase schovávat za omítkou…

Všiml jsem si, že tato lokalita je velmi čistá a útulná. No, otázka, jak dlouho to bude možné. Říká Sergej s potměšilým úsměvem:

– Přijďte k nám ve čtyři ráno…

Kousám se do jazyka, budova nemá jednu zeď a lze si představit, jak ledové větry od moře se prohánějí touto místností. O to víc, že rozdělávat obvyklé bytové ohně je zde zakázáno, jsme příliš blízko k nepříteli. Sergej vysvětluje:

– Nepřítel pořád prolézá podél vagónů. Kdy? Zrovna včera odpoledne, například v této době. Večer pracoval odstřelovač. Pojďte, ukážeme vám, jak tu v minulosti žili stálí obyvatelé…

Jdeme dolů do sklepa. Po cestě Sergej ukazuje na svazek vodičů, které procházejí schodištěm na střechu:

– Měli tam i bezpečnostní kamery, radiostanici i internetový modem…

Sergeji závidím, mně taky. Na podlaze v kobce je hromada ohořelých neprůstřelných vest. Náš průvodce vysvětluje:

– V továrně se pohybovali v montérkách. Seděla zde všelijaká sebranka, prostě všehochuť: nacisté a pobřežní stráž, námořníci a pohraničníci, dělostřelci. Pohraničníka jsme našli ve sklepě, když dům okupovali, nechtěl už bojovat, myslel si, že si to odslouží a uteče.

Sergej nám ukazuje pasy nalezené v budově, vojenské knížky, fotografie manželek a dětí. Rozložil snímky jako karty, přehazuje je, pak zmlkne a ponoří se do vlastní mysli. Ptám se tiše, aby podřízení neslyšeli:

– Jak je to dlouho, co jsi byl doma?

– 24. února z práce zavolali, řekli: Zajdi na vojenskou správu. A tak jsem zašel a jsem tu.

Sergej se usmívá, už je to dobré. Říkám mu:

– A já jsem odešel prvního února, dcera měla tři dny, a teď se už otočí na břicho, brzy bude mít čtyři měsíce!

Nic natolik neuklidňuje, jako podobné problémy jiných lidí, já vím.

Ohýbám karton vložený do okenního otvoru a dívám se na kouřící Azovstal. Musíme počkat, až dohoří na popel a pak se to změní. Unavení odejdou do týlu, aby si oddechli, „obránci“ tu pojedou, kde mají být podle svých zásluh. Dělníci se vrátí do továrny a tuto stránku nejnovější historie dopíšeme do konce a otočíme list.

ZDROJ (překlad Naše Pravda)

Příspěvek byl publikován v rubrice Kauza Ukrajina se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.