Zatímco Brusel má z Viktora Orbána žaludeční křeče a mimochodem, stejně je tak tomu u Bidenovské administrativy, která Orbána svého času jako jediného zástupce státu NATO a EU nepozvala na Konferenci o demokracii, v očích těch, kteří cítí, že si EU svou zběsilou sankční politikou proti Rusku kope vlastní hrob, má jistě sympatie.
Ale nejen pro to. Kdykoliv je proti někomu vedena štvanice, najdou se lidé, kteří cítí, že si naopak zaslouží podporu.
Viktor Orbán je bruselskými progresivisty nenáviděn a na čele této politické nenávisti je předsedkyně Evropské komise, která doslova běsnila, že Maďarsko pod jeho vedením má výhrady k výuce k homosexualitě na školách. Tím údajně Maďarsko porušilo evropské hodnoty. I proto si progresivisté v Bruselu, ale i ve Washingtonu tak vášnivě přáli, aby byl v nedávných volbách poražen. Stal se opak a navíc mu jistě pomohlo, že ho herec Zelenský urážel a napadal. Ta arogance je zkrátka nepřijatelná.
Když triumfálně jeho strana zvítězila. Ulrika von der Leyen ihned uraženě oznámila, že bude neprodleně s Maďarskem zahájeno řízení o odnětí části dotací z důvodů údajného porušování právního státu.
To holčička neměla dělat
Orbán je tvrdý bojovník a když prohlásil, že Maďarsko nebude souhlasit s embargem na ruskou naftu, protože by to byla atomová bomba na maďarské hospodářství, dokazuje, že nejde jenom o rétorické cvičení.
A tak i když se Ulrika ponížila a vydala se za Viktorem do Budapešti, změnu přislíbenou neměla…
Aby bylo jasno, sankce obecně jsou jenom výrazem symboliky a samy o sobě by ruské chování neovlivnily.
Zajímavé úvahy v této souvislosti rozvádí bruselský portál Politico. Uvádí, že některé země EU v podstatě s jednáním Orbána souhlasí, neboť embargo na dodávky nafty z Ruska bude pro ně velmi bolestné a dosavadní tvrdá pozice Orbána jim vyhovuje. Česká republika i Slovensko jsou například natolik bázlivé, že neumí tvrději vyjednávat.
Asi tak…