Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.: OBROZENÍ – DOČKÁ SE PROBUZENÍ?

Úvodem

Odpověď na jedno „mejlované divení“: «Nechápu, jak ještě člověk v 21. století může mít takové myšlenky jako je vlastenectví… na co si to vlastně hrajete v dnešním globalizovaném světě??» Anonym

I v 21. stol. chce být člověk sám sebou a někam patřit. I v globalizovaném světě, ať přijde kamkoli, se ho ptají, kdo jsi, odkud jsi přišel? A člověk odpovídá ve shodě s tím, jak si uvědomuje svou identitu. Identitou označujeme prožívání sebe sama jako totožného se sebou samým v různých měnících se životních rolích a okolnostech (stále jsem to já, od dětství do stáří) a prožívání příslušnosti k vlastní společnosti, k rodině, k obci, k národu.

Václav Bělohradský napsal výstižně: „Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy.“ I v dnešním světě člověk potřebuje mít svůj domov, svůj rodný kraj, který dávno před ním obývali a vzdělávali jeho předkové, a své blízké, s kterými se dorozumívá společným jazykem a kteří ho – záměrně nebo jen bezděky – učili to všechno objevovat a milovat. „Zem, z níž jsme vyšli, je nejkrásnější, a nic na ni není. Oči mé mladosti ji věnčí, má krev tam teče“, praví básník J.Hora. V lásce k vlasti je člověk identický sám se sebou a se svými blízkými, s kterými ho spojuje společný jazyk, společná domovina, společné dějiny. To spojení je tak přirozené, prosté a samozřejmé, že by ho nebylo vůbec třeba připomínat, kdyby se neobjevily vlivné síly, které nás ho chtějí zbavit. Proto je obrana dějin našeho národa znovu aktuální.

Je bezpočtu příkladů kolem, jak se z českých hlav vymycuje láska k národu a vlasti. Dokonce v oficiálním projevu jsme byli hlavou státu poučeni, že národ je příčina neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí, láska k národu je inferiorní touha příslušet k stádu či smečce. Vlast byla znevážena jako dvorek, nora a nevětraný pelech. Jsme svědky toho, jak dnes probíhá opačný proces, než bylo národní obrození, a jak ideje statečného zápasu našich předků o přežití a kulturní vzestup se nejen „nenosí“, ale i jejich památka se buď zamlčuje nebo rafinovaným způsobem tupí. Braňme se.

Čemu slouží údajná „demýtizace“ našich národních dějin?

V poslední době u nás přibývá „převracení z hlavy na nohy“ ve výkladu našich národních dějin. Množí se kritické nájezdy proti „romantickým mýtům a kýčům“. Měli bychom vědět, že v historickém vědomí každého národa se z generace na generaci tradují mýty, báje, legendy, dodávající prestiže a symbolického významu některým událostem. Toto historické vědomí spolu s jazykem je důležitým zdrojem pocitu národní identity a spojuje členy národa v živý celek. Je tomu tak i u nás. Od dob obrození se těšily úctě a vážnosti kroniky a pověsti, stylizované příběhy z dějin, historické povídky, romány, dramata, písně, díla výtvarná a hudební s historickou tématikou, umění profesionální i lidové (až po tu píseň kramářskou). Je to kulturní dědictví národa, předávané z generace na generaci. Je to paměť národa i učitelka života. Interpreti tradovaných příběhů se nespokojují s pouhými popisy dějů, ale hledají jejich smysl, výklad toho, odkud a kam jdeme, proč zrovna tudy a ne jinudy, co cenného a podnětného, ale i neuskutečněného a zmarněného za sebou naši předkové zanechali.

Historická hermeneutika zavazuje vykladače k hlubokému pochopení jevů. Vyžaduje jak historismus, výklad a interpretace dějů v jejich konkrétně podmíněné společenskohistorické autenticitě, tak moment zpřítomnění, neboť každá doba souzní s minulými ději jinak. Avšak při této proměnlivosti „ducha doby“ , tj. při nových zkušenostech a prožitcích, při nových představách a očekáváních – trvá axiocentrická kontinuita; trvá identita hodnoceného objektu i metodologického přístupu, totiž hledání smyslu, tj. podstatných, určujících idejí našich dějin, hledání specifičnosti naší cesty kulturního vývoje a pokroku. Změny hodnotících akcentů nemají ovšem nic společného s převracením dějin „z hlavy na nohy“.

„Demýtizátoři“ se necítí vázáni ani „historickým smyslem hodnocených dějů ani axiocentrickou kontinuitou jejich sledu a posloupností. Nedávno jsme mohli číst na stránkách obrázkového týdeníku velmi emfatický pokus o přehodnocení celých našich dějin, protože náš národní dějepis si zvykl bez příčiny „úpět a lkát“, bezdůvodně „se těšíme ze svých debaklů a zavrhujeme vavříny“.

Baladické podání smrti Přemysla Otakara II. v bitvě s Rudolfem Habsburským na Moravském poli na den sv. Rufa (26.8.1278) je pro autora typickým příkladem našeho „kultu lítosti nad prohrou“, alibisticky sváděnou na „zradu“. Kult je v podání autora „demaskován“. Prohry nebylo třeba litovat. Přemysl si prý o porážku sám koledoval svým „velikášstvím“. A my se ptáme: Bere autor v úvahu dobovou orientaci vladařů na imperiální moc jako nejvyšší hodnotu? Rudolf Habsburský „velikášem“ nebyl? Protože vyhrál? Protože se Habsburkům postupně podařilo ovládnout říši – „nad níž slunce nezapadá“? Bere autor v úvahu, že historické vědomí národa neželí jen ambicí českého krále, ale i dalších osudů země i panovnického rodu, jejichž pásmo se od prohrané bitvy odvinulo? Vzpomene si autor na „Branibory v Čechách“, na „Vězně na Bezdězi“, na vraždu posledního Přemyslovce, na vládu Jindřicha Korutanského? Nemyslím, že baladické ztvárnění historických vzpomínek na „Den svatého Rufa“ je motivováno naší „zálibou v debaklech“, nýbrž spíše vědomím všech dalších neradostných a nepříznivých souvislostí a následků nešťastné bitvy.

Eliminace historického smyslu vede autora kritiky našeho národního dějepisu k požadavku věnovat naši pozornost vítězným bitvám Jana Lucemburského, zatímco naše zvrácená záliba v „úpění“ nás vede k zájmu jen o bitvu u Kresčaku, prohranou a poslední… Cožpak si autor neuvědomuje, že všechny předchozí, byť vítězní bitvy byly jen osobní záležitostí krále na rytířských toulkách Evropou, a až teprve ta bitva poslední ho vrátila do vlídné paměti království jako legendu („Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal…“) i jako zpětně gloriolou ozářeného předchůdce Karla Čtvrtého, svého syna a nezapomenutelně vynikajícího vládce?

Dějiny nelze hodnotit podle bitev vítězných a prohraných. Nemůžeme vždycky vyhrát. Nepřátelé bývají silnější, okolnosti nepříznivé. Ale vždycky bychom měli stát na správné straně. A o to, za kterými cíli stojíme, jde v historii především. A proto by se autor-přehodnotitel neměl divit, že si nepřipomínáme vítězství Pražanů, kteří r. 1648, těsně před koncem 30leté války, odrazili na Karlově mostě útok Švédů, vedený od Malé Strany a Hradčan, a zabránili jim zmocnit se celého města. Marná sláva, Pražané pomáhali císařským, Komenský, exulanti a domácí opozice doufali ve vítězství švédských zbraní a tím v příznivou změnu svého osudu. Nestalo se. Z hlediska kontinuity smyslu národních dějin není proč na ono vítězství vzpomínat.

Autor přehodnocuje stejně svévolně na základě negace naší záliby v „úpění“ bitvy husitů, Lipany, účast našich vojáků v rakouské armádě za napoleonských válek, v r. 1848, v r. 1866, sleduje boje i kapitulace ve 20. století. Všímá si nikoli smyslu dění, ale vyhledává příležitost k opětovnému osočování národního dějepisu ve smyslu základní teze: „Oddáváme se staletému úpění, ke kterému vlastně není a sotva kdy byla příčina.“

Je to zvláštní, ale v některých hodnotících soudech se autor kupodivu shoduje s dogmatickou nekompromisností na základě gnoseologické posedlosti jedinou pravdou. Sám prohlašuje svou verzi za jedině možnou a správnou, všechny ostatní alternativy označuje – ocitujeme doslova pro dokreslení silácké arogance podobných „demýtizátorů“ – za „prostředky k dávení“. Takto bravurně předem diskvalifikuje každého, kdo by si chtěl připomenout důsledky osudné Bílé hory po r. 1620, jako byla ztráta státnosti, samostatnosti, majetných a vzdělaných vrstev, úbytek obyvatelstva, ztráta svobody, přesvědčení, národní hrdosti, národní identity, málem i jazyka… Opravdu „není a sotva kdy byla příčina“ k zármutku nad dějinami našich národů?

Demýtizačnímu zájmu se těší výklad celých našich národních dějin, ale zvláštní pozornost opět poutají „mýty a kýče první republiky“. (Po kolikáté již?) Odhalování „mýtů první republiky“ bylo součástí fašistických štvanic na sklonku 30. let. Za protektorátu byli nositelé těchto „mýtů a kýčů“ persekvováni (končili zpravidla ve věznicích gestapa a ve vyhlazovacích táborech). Po druhé světové válce se „odhalování mýtů a kýčů první republiky“ stalo součástí ideologického arzenálu komunistických agitpropů.

Jeden z nejnovějších „demýtizátorů“ napočítal na stránkách prestižnějšího týdeníku nedávno čtyři takové „mýty a kýče“: tatíčkovský, legionářský, sokolský a agrární. Pranýřuje nelítostně devotní projevy kultu T.G. Masaryka, legionářské stafáže, fangličkářské „sokolování“, krojované skupiny „selského lidu“. Nemíním dokazovat, že by se snad u některých prvorepublikových slavností, veřejných projevů a tradic neprojevila vnějškovost, vypočítavá líbivost, sentimentalita, nedostatek vkusu a míry, „velký styl malých poměrů“. Ale v souvislosti s kýčem připomeňme, že každý trhá ovoce ze stromu kultury z těch větví, ke kterým dorostl. Abusus non tollit usum. Kýčovité zpředmětnění ideje není argumentem proti ideji samé, svědčí jen proti tvůrcům a obdivovatelům kýče.

Autor nerozeznává podstatné a vedlejší, ideu a zpředmětnění, obsah a formu. Zamlčuje, že za vnějšími třeba i pokleslými rituály (a nebyly všechny pokleslé) byla skutečnost zcela reálných (nikoli mýtických) a pozitivních (nikoli kýčovitých) významů. Osobnost T.G. Masaryka zcela reálně a pozitivně symbolizovala svým životem a dílem ideály humanity a demokracie. Legionáři skutečně bojovali a umírali u Zborova, u Bachmače, u Dossalta, u Terronu a jinde za svobodu a samostatnost národa. Miroslav Tyrš skutečně vypracoval program tělesné a mravní kultivace obrozujícího se národa, dal směr a cíl pozitivní činnosti statisíců cvičenců, nezištných vzdělavatelů a organizátorů místní kultury na řadu desetiletí. Agrární svátky vznikly na památku zrušení roboty (1848) a symbolizovaly ideje lidských práv a svobod, důstojnosti člověka, lásky k půdě a rodné zemi.

To jsou reálné skutečnosti, reálně generacemi minulých dob prožívané, nikoli jen verbálně deklarované, to je dědictví a odkaz našich otců a dědů. Autor ironizuje, persifluje, zvysoka a přezíravě se vysmívá prohřeškům první republiky proti „dobrému vkusu“. Milosti v jeho očích nenalezli ani legionáři, kteří se – považme – dovolávali památky husitů a dávali svým jednotkám jména po Janu Husovi, Janu Žižkovi z Trocnova, Prokopu Holém a za časů anabaze přes Sibiř do Vladivostoku si zdobili své vagony – mimo jiné – i obrazy těchto symbolických patronů. Hochům z „tankového praporu“ to může připadat směšné. Ale historik by měl vědět, že historické vědomí českého národa v 19. stol. dík škole, čítankám, lidové četbě, divadlu, levným barvotiskovým reprodukcím historických pláten cítilo husitskou tradici jako živou a blízkou. Vždyť ji založil F. Palacký a rozvíjel J.K. Tyl, V.B. Třebízský, A. Jirásek, M. Aleš. V. Brožík, B. Smetana a mnoho jiných. Láskyplná konfrontace s husitismem nebyla vnímána jako „sebeheroizace“. Kromě písní sokolských a národních se v té době zpívaly (ještě dlouho před válkou) i takovéhle popěvky politické: „Kdyby náš tatík Žižka vstal: Ten by se asi zachechtal, vy smutní švingulanti! Pod lebkou máte rampouchy, v pěsti plácačky na mouchy. A to jste rebelanti? A to jste rebelanti!“

Velké muže naší národní minulosti není třeba tabuizovat a zbožštit. Ale je třeba bedlivě vážit jejich myšlenky a učit se z jejich zkušeností. I jejich omyly jsou poučné a zklamání bolí víc než naše vlastní. Nemůžeme-li vzhledem k proměně času a vnějším podmínkám některou tradici oživit, zaslouží si, aby byla ctěna a chráněna jako národní památka. Zesměšnit, znehodnotit a sprovodit ze světa ideu na základě jejího ztotožnění s některou její kýčovitou objektivací, která je ve vztahu k ní zcela vnější a nepodstatná, je nepřípustné. Je to útok na ideje našeho národního historického vědomí, je to útok na naši národní kulturní identitu.

Protinárodní nihilismus

Sledujeme-li, kdo udal podivný tón sboru našich médií v polistopadovém období, odhalíme skupinku odpůrců předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu „nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli“. Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antisocialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel, zhusta i protičeského revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezila jen na (v té době aktuální) „studenoválečné“ měření sil mezi Západním a Východním blokem.

Disidenti převzali vstřícně i „nový“ pohled na naši národní historii – z dílny německé imperiálně nacionální historiografie. „Německo k nám vždycky mluvilo dvojí řečí“, napsala O.Scheinpflugová, „řečí demokratické kultury a řečí útočných zbraní“. Tu druhou řeč bylo během staletí u nás ovšem více slyšet a také naši disidenti si ji, bohužel, osvojili. A tak se po „listopadu“ nestačíme divit, jak je v našich dějinách vlastně všechno naopak.

Obecně vzato, Češi pokládali Němce ve své vlasti buď za přistěhovalce, buď za vetřelce, kolonizátory a okupanty. Imperiální Němci se naproti tomu stylizovali do role pionýrů, nositelů pokroku a vývoje, kterého by rasově méněcenní Češi sami nebyli schopni. Husitský boj za pravdu, svobodu rozumu a svědomí pokládají uvědomělí Češi za počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic své kultury a největší slávu svých dějin. Pro hegemonistické Němce bylo vítězné tažení husitů jen projevem úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství. Baroko se Němcům jeví jako doba kulturního rozkvětu, pro Čechy je to pobělohorské „temno“, které se v zemi rozhostilo po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, likvidace protestantské elity země a triumfu habsbursko-katolické protireformace.

Když se po staletích němého odumírání podařilo několika generacím obrozenců vrátit zdeptané české etnikum mezi evropské národy a když se po první světové válce Češi dali do budování Československa jako nezávislého demokratického státu, byli to mnozí němečtí spoluobčané, kteří zrádně otevřeli cestu úhlavnímu nepříteli, přivodili rozbití státu a zřízení potupného „protektorátu“, režimu kruté poroby a hlubokého ponížení pro Čechy. Avšak Němcům se demagogicky vypravuje, že se Čechům tehdy nežilo špatně, vždyť nemuseli rukovat, nebyli bombardováni a konec konců – měli co jíst.

Arogantně se zamlčuje persekuce a vyhánění Čechů z pohraničí, šest let trvající teror, zatýkání, každodenní popravy vlastenců, koncentrační tábory, likvidace inteligence, všemožné pokořování a příprava na „konečné řešení“, kterým měly být deportace, germanizace, genocida. V české zemi, v Máchově „zemi krásné, zemi milované“, neměl zůstat ani jediný Čech. Povalečný odsun občanů Velkoněmecké říše se proto jeví Čechům jako spravedlivé rozuzlení historických konfliktů a základ pro stabilní demokratické uspořádání Evropy. Pro Němce, kteří jsou ve vleku nacionální propagandy, je to dosud neodpustitelná katastrofa a zločin všech zločinů.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.