Valí se na nás energetická krize, která je zčásti zbytečná. Elektřinu vyrábíme levně, a ještě jí spoustu vyvážíme. Jak toho využít? Nepatřím ke zrovna těm nejchudším, ale když jsem si spočítal, co bych mohl v zimě zaplatit za energii, bylo mi jasné, že se to nedá dlouhodobě utáhnout. Naštěstí nejsem sám, koho to vyděsilo.
Konečně také začínají zaznívat rozumnější hlasy, které se zamýšlejí nad skutečnými důsledky kombinace války na Ukrajině a bizarní energetické politiky EU.
Pokud se rychle ustřihne ruská ropa a plyn, řítíme se do hospodářské katastrofy vyvolané absolutním nedostatkem. Nelze se řídit iluzí, že ropy je ve světě dost a prostě si odchytíme jiné tankery nebo usrkneme z ropovodů tam, kde to zrovna teče. Není totiž ropa jako ropa. Rafinerie jsou nastaveny na určitý druh a jeho stálou dodávku. Pokud to má být jinak, představuje to obrovskou investici, ale napřed musí být jasno, že takhle to bude nadlouho. Nedivím se vládě, že požaduje aspoň dva tři roky na přizpůsobení. České rafinerie Unipetrol však patří polské společnosti ORLEN, nemáme to pod kontrolou.
S plynem je to možná jednodušší. Probíhají snahy najít náhradu ruských zdrojů v dovozech z Kataru, Alžírska nebo USA, tam jsme zase v rukou maďarské MOL, ale nebude to hned, a pokud to bude, pak s děsivými náklady. Světlou stránkou téhle hrůzy je evropská i česká snaha urychlit rozvoj obnovitelných zdrojů, ale tady zas vystupují jiní komici, kteří varují, že solární panely jsou hlavně z Číny a že to znamená jen změnu závislosti. Až přijde zima, bude pravděpodobně naléhavějším úkolem zahřát lidi, než jim nabízet kaloricky podstatně méně hřejivé pomyšlení, že svými pokryteckými plky měníme svět k lepšímu.
Rozvoj obnovitelných zdrojů v Česku může ovlivnit připravované rozhodnutí Evropské komise, že větrníky lze stavět v průmyslových zónách i bez analýzy ekologického dopadu. Je to politika, jaká funguje třeba v Rakousku. Tam je rozlišována zóna zvýšené ochrany přírody, kde nemohou být větrníky nikde, pak běžných oblastí, kde se to posuzuje individuálně, a průmyslových oblastí, kam to prostě patří. U nás zatím nebyly větrníky povolovány skoro nikde, přestože v zemi je stejný potenciál jako v onom Rakousku nebo jižním Německu. Kdyby se navíc usnadnilo, aby do toho šly obce nebo regiony s případnou státní podporou, může to znamenat zásadní změnu. Ale ne hned.
Když se na nás řítí národní katastrofa, měl by jí čelit nějaký ucelený národní program. V neděli se o tom mluvilo v ČT u Moravce, když výkonný ředitel Aliance pro energetickou soběstačnost a programový ředitel Svazu moderní energetiky Martin Sedlák připomněl, že Česká republika za posledních deset let v otázce obnovitelných zdrojů moc neudělala. Podle něj tak nyní musí posílit investice v této kapitole.
Zatím neumíme plně využít ani potenciál, který nabízejí jednoduchá řešení pro úspory energií. Ať už jde například o zateplení střechy. „Ušetří vám to zhruba dvacet procent spotřeby v rodinném domku. Můžete udělat komplexní rekonstrukci a ušetříte více než šedesát až sedmdesát procent energie, kterou tam spotřebováváte. Pořídíte tepelné čerpadlo, nahradíte úplně kotel na zemní plyn“, připomíná Sedlák.
Tady je však nutno dodat, že pouhý zbrklý přechod na tepelná čerpadla bez zateplení může vyjít ještě dráž než s plynem. Když teplo uniká, roztočený elektroměr potvrdí, že to strašně žere. Obalit panelák polystyrénem není špatné, ale pokud se to nedoplní vhodným větráním, dům vám zplesniví. Státu by se vyplatila hustá síť odborného poradenství zdarma, stejně jako intenzívní podpora výroby zařízení a komponent pro komplexní rekonstrukce stávající zástavby a výstavbu pasívních domů. Jinak to spoustu domácností ekonomicky zničí, a pak se ocitnou na krku státu.
Překvapilo mne však, že Sedlák u Moravce odporoval bývalému generálnímu řediteli polostátního ČEZu Jaroslavu Mílovi, který odmítá bizarní stanovování ceny elektřiny podle té nejdražší na německé burze. České výrobní náklady jsou přitom řádově nižší. Všimly si toho i další, nikoliv malé evropské země jako Francie, Řecko, Španělsko a Itálie, kterým stávající nefunkční evropský trh naprosto nevyhovuje.
České ceny působí dojmem bůhvíjaké energetické bídy, ale přitom máme obrovskou nadprodukci elektřiny. Vyvážíme 15 TWh při spotřebě kolem 70 TWh. Zhruba polovina české elektřiny je z fosilních zdrojů, zatímco obnovitelné zdroje se podílejí na výrobě jen necelými sedmi procenty. S tím se mělo dávno něco udělat, ale investicemi, ne ožebračováním spotřebitelů. Mílův návrh stojí rozhodně za úvahu. Sedlák se snažil oponovat, že evropský trh pomáhal deset let ceny elektřiny snižovat. To je pravda, ale čo bolo, to bolo. Když budeme ignorovat změnu, která je zřejmě dlouhodobá, dopadneme špatně.
ČEZ nyní rekordně vydělává, v prvním čtvrtletí měl čistý zisk 27 miliard korun, zatímco loni to bylo 10 miliard za celý rok. Naštěstí je jeho většinovým vlastníkem stát, takže je tu vyhlídka, jak sdělila oficiální zpráva společnosti, že na konci roku by mohl přispět do státního rozpočtu dividendou, která by odpovídala také 27 miliardám korun. Z toho může vláda nebožákům, které extrémní ceny energie ničí, přispět, ale je to drbání pravou rukou za levým uchem. Další rozumná myšlenka, kterou bych podpořil, je proto návrh bývalého premiéra Andreje Babiše, aby se vláda chovala jako v situaci katastrofy a zestátnila menšinový podíl v ČEZ. Společnost by pak mohla ceny přiblížit potřebám republiky.
Oba návrhy, jak Mílův, tak Babišův, se vzájemně doplňují. Mají ekonomickou i společenskou logiku. Domácí ceny energie patří k základním složkám konkurenceschopnosti země. Dalo by se sice argumentovat, že drahá energie je nejlepší motivace pro úspory, zvyšování energetické účinnosti a přechod k obnovitelným zdrojům, ale ekonomické subjekty se toho musí dožít. Když je položíme a zničíme, na žádnou ekonomii už se nehraje.
Veřejné debatě zatím dominují silácké řeči, jak zatočíme s ruským obrem a přinutíme ho, aby si tu ropu nabouchal do kecek. Realistická debata o tom, co tedy konkrétně dělat a jak, zaznívá jen vzácně. Jako kdyby nešlo o národní ohrožení, jaké jsme tu tři čtvrtě století nezažili. Tohle je okamžik pravdy, kdy se ukazuje, co kdo doopravdy umí.