PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D.: České národní obrození ─ úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa (3)

Konflikty mezi vládnoucím politickým a katolickým absolutismem a zvyšujícím se vlivem osvícenských myšlenek hájících svobodu, rovnost, vědecké poznání i sociální spravedlnost, byly doprovázeny vzpourami nelidsky vykořisťovaných poddaných i válkami.

Z hlediska českého obrození byla významná i vědomá snaha stoupajícího počtu vzdělanějších jednotlivců vracet se vědomě ke svým potlašeným českým kořenům, k českému jazyku, historii, kultuře a přispívat k posilování národa k tomuto návratu.  Proces to byl zprvu nenápadný, ale český venkov byl zárukou úspěchu. Hlavně z venkova pocházela česká vlastenecká inteligence. Studium teologie bylo jednou z mála cest, jak chudý student mohl dosáhnout univerzitního vzdělání.

Zásluhou Durycha bylo, že pro filologii, zvláště slovanskou a bohemistiku, získal svého geniálního žáka a přítele Josefa Dobrovského, který také vystudoval teologii, ale na rozdíl od Durycha se na kněze vysvětit nedal. Stejně jako F.M. Pelcl, Dobrovský přijal místo vychovatele pro čtyři syny hraběte Nostice, což mu dalo i dost času k vědecké práci. Dobrovský se již jako student filologie vydával svou odvahou a poctivostí do nebezpečných situací, například odmítnutím pravosti relikvie rukopisu sv. Marka (část Bible) a svým útokem na kult Jana Nepomuckého. Věhlas úrovně jeho vědecké práce sahal i za hranice říše. Svým zájmem o slovanské jazyky, zvláště český, také přispíval k jeho modernizaci a popularizaci mezi šlechtickými žáky zajímavými dialogy. Jeho ‚obrany‘, poměrně rozšířené a občas obsahující i historický aspekt hojného používání češtiny mezi šlechtou do začátku 17. století, měly získávat sympatie šlechty k českému národu a jeho jazyku. Neoficiálně založil obor slovanských studií.

Tento počátek českého národního obrození s důrazem na obranu českého jazyka jako jazyka starobylého, funkčního a stále živého mezi neprivilegovaným obyvatelstvem Království českého, byl nejcennějším základem a vkladem k rozvoji úrovně českého národa a k jeho důstojnější existenci. Zájem o modernizaci a rozvoj zanedbaného českého jazyka pokračoval i v dalších obdobích a to s vědomím, že moderní společný jazyk, možnost efektivní komunikace, je základem k obecnému vzdělání i k práci pro vyšší úroveň všech. Většina českých obrozenců přijala více či méně osvícenský koncept pokroku, víru, že je ve schopnostech lidí znalostmi, komunikací, spoluprací zušlechtit úroveň života většiny lidí, že jejich osud nebyl určován boží vůlí. Trvalo ještě několik desetiletí, než k takové iniciativě většina lidí dostala alespoň omezené možnosti. Konzervativní síly, šlechta i katolická církev se tomu bránily občas i násilně. Zrovna tak se občas násilně bránily vrstvy neprivilegované. Katolické země se svým politickým a církevním absolutismem však zůstávaly ve svém intelektuálním a ekonomickém vývoji pozadu, s důsledky zvyšování sociálního napětí.

Císař a král český Josef II., ovlivněn osvícenským myšlením, po své návštěvě Francie v 80. letech 18. století, byl přesvědčen, že tam nutně dojde k revoluci. Po celou dobu své vlády, včetně velmi konfliktních deseti let spoluvlády se svou matkou Marií Terezií, zaváděl reformy k  zefektivnění státní správy, zavedli povinnou šestiletou školní docházku v mateřských jazycích, vyšší školství zůstalo v němčině a latině. Ale cesta k potřebným vzdělávacím možnostem v mateřských jazycích trvala přes půl století. Josef II. omezil moc katolické církve (zrušil přes 700 klášterů, které nepřispívaly k obecnému dobru, omezil závislost katolické církve na Vatikánu). Roku 1881 vydal toleranční patent rušící katolictví jako jediné povolené náboženství. Věnoval pozornost ekonomice i sociálním podmínkám a r. 1881 zrušil patentem nevolnictví, s jeho nesvobodou venkovského lidu. Možnost stěhování a podnikání podstatně přispěly k osobní iniciativě lidí. Robotní povinnosti zůstaly až do revolucí r. 1848. Odpor „české“ šlechty proti zrušení nevolnictví byl velmi urputný.

K dalšímu dočasnému posunu k větší svobodě lidí došlo v důsledku Velké francouzské revoluce, která byla krutou reakcí na kruté sociální poměry v katolické Francii. Ze strachu, že by se mohla v Evropě rozšířit, řada mocných evropských panovníků zorganizovala proti Francii několik tažení. Když byl Napoleon, od roku 1804 císařem, definitivně poražen roku 1815, Rakousko se rychle vrátilo k absolutismu a k posílení moci katolické církve jako hlavního dozorce nad obecným lidem. Mocenská vrstva v Rakousku se z předešlého vývoje moc nepoučila, stále věřila v udržení v podstatě feudálních vztahů. Věřila, že uspořádání společnosti do čtyř stavů je dáno Bohem, že čtvrtý, nejpočetnější neprivilegovaný stav, existuje k službám ostatním. Nedovedla si představit, že tito lidé myslí a cítí jako ostatní, a vnímají dané poměry jako hluboce nespravedlivé a že jejich touha po důstojném životě je oprávněná.

Všechny zmíněné josefínské reformy posílily rozvoj českého národního obrození navzdory tomu, že politický absolutismus po desetiletí brzdil kulturní, ekonomický, intelektuální i sociální rozvoj. Důležitým aspektem zrušení nevolnictví bylo, že zbídačelé venkovské obyvatelstvo se začalo stěhovat za prací do měst. Je hodné pozornosti, že toleranční patent, který povolil helvetskou a luteránskou církev, ale ne Jednotu českých bratří, měl za následek přestup 50 tisíc rodin, což ze tří miliónů obyvatel českého království bylo značné číslo. Po roce byly přestupy ztíženy. Podobně zajímavé je, že řada významných osobností českého obrození byla protestantského původu (Kollár, Palacký, Šafařík). Bylo poněkud paradoxem, že reformy Josefa II. mířily k vytvoření silného centralizovaného rakouského státu, mluvícího německy. Vědomí této skutečnosti také hrálo roli v úsilí českých obrozenců zintensivnit svou práci.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.