PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D.: České národní obrození ─ úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa (5)

Češi dál usilovali o vlastní divadlo, povolení od císaře nakonec dostali r. 1786. V té době byla Praha už hodně česká. Skromná dřevěná ‚Bouda‘ byla postavena na Václavském náměstí za dva měsíce a její otevření 6. července (datum jistě nebyla náhoda) se stalo velkým svátkem.

Z finančních důvodů bylo divadlo česko-německé. Lidé své divadlo milovali. I císař přišel na jedno české představení. Hry byly vybírány pečlivě, s cílem jak zdokonalovat češtinu, tak zvyšovat znalostí návštěvníků. Žádná nuda to nikdy nebyla. Největší úspěch měla témata historická a z obyčejného života. Úspěch divadla požadoval nové a nové hry, za rok a půl po otevření divadla se hrálo už 140 původních českých her. Divadlo bylo trnem v oku Němcům a různě se snažili poškodit jeho situaci. V r. 1889 bylo divadlo už těžce zadlužené. Vlastenecká společnost se rozpadla a magistrát dal budovu strhnout. Za dobu své existence divadlo sehrálo velmi pozitivní roli pro sebevědomí českých středních a nižších vrstev, které už tolik necítily povinnost se podřídit tlakům na své poněmčení. Naopak začali být hrdí na svou českou identitu, kulturu, historii. Tento proces obrody pak trval ještě sto let, než dosáhl kulminace. Divadlo také přispívalo k pocitu sounáležitosti a soudržnosti Čechů, a to bylo pro další vývoj velmi důležité.

Malá česká divadla vznikala i v dalších městech. Ale touha mít vlastní české divadlo se ukázala jako nerealistická pro odpor ‚českých stavů‘. Pochopení našli čeští vlastenci až r. 1821 u Václava Teisingera, který na své náklady nechal vybudovat soukromé divadlo u svého domu v Hybernské ulici v Praze. Přes finanční problémy bylo po čtyři roky významným kulturním centrem, v něm uplatnil svou tvorbu mladý Václav K. Klicpera. Naštěstí se v této době opět na čas obnovily možnosti pro česká představení ve Stavovském divadle, pro něž tvořil hry hlavně  Klicepra  a Jan N. Štěpánek, který působil deset let i jako ředitel divadla. Nesmírně úspěšná byla první česká opera Dráteník od Františka Škroupa, která přispívala i k posílení česko-slovenských vztahů. Poprvé zde zazněla píseň Kde domov můj.

Portrét J.K. Tyla od Jana Vilímka

Horší to bylo s úrovní činoher, jistě i proto, že metternichovský absolutismus poskytoval jen málo prostoru pro svobodu slova a pro reflexi poměrů a problémů. Cenzura byla nelítostná. Čeští stavové neměli zájem o českou činohru, určenou hlavně českému lidu, dokonce činohra měla vyhrazeny přesně jen dvě hodiny pro svá představení v neděli odpoledne. Soubor musel zaměstnávat i německé herce, kteří často ani neuměli pořádně česky. České divadlo procházelo během národního obrození nejrůznějšími peripetiemi a nesnázemi a v období, o kterém mluvíme, nikdy natrvalo nezakotvilo na žádné scéně. I když bylo úspěšné, znovu a znovu naráželo na nechuť úřadů i Němců. Ale jeho role byla v obrození pro český lid nezastupitelná. Láska Čechů k českým představením ve městech i na venkově a láska herců a autorů her k vděčnému publiku byla silná a oboustranná. Pro léta třicátá byl nejvýraznější osobností českého divadla Josef Kajetán Tyl. Překládal hry, hrál, tvořil původní hry, řediteloval. Nejznámější je Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, neboť její součástí je píseň Kde domov můj od Františka Škroupa, která se stala českou hymnou. Tyl snil o vlastním divadle, ale ten se nesplnil. Přesto své velké nadání uplatnil jiným způsobem.

Vydavatel Jan H. Pospíšil požádal Tyla, aby se stal r. 1833 redaktorem časopisu Květy; Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky. Pracoval naplno za žebrácký honorář. Květy se staly prvním vůdčím společenským časopisem českého národního hnutí, přinášející nejen beletrii, ale i zajímavé informace o vlasteneckém životě ve městech i na venkově. Úspěch časopisu byl veliký. Podstatně přispíval k sebeznalosti české společnosti.

Samozřejmě, že divadlo nebylo jediným prostředkem, jak povzbuzovat a rozvíjet kulturní úroveň českého národa, a komunikovat na vyšší úrovni. Na to by bylo divadlo nestačilo. Čeští buditelé si byli vědomi, že noviny a knihy by byly ve městech i na venkově daleko efektivnějším prostředkem, a také se o to ještě před koncem 18. století začali pokoušet. Ale byla řada vážných překážek, aby mohli rychle uspět. Především české vrstvy ve městech i na venkově byly většinou velmi chudé a neměly peníze ani na knihy, ani na noviny. Ba často ani ne na jídlo. Značná část byla stále ještě negramotná. Šestiletá povinná školní docházka v mateřském jazyce pro obecnou vyšší gramotnost nic neudělala.

A střední školy byly německé. Možná asi zásluhou skrytých reformačních tradic, stále praktikovaných tajně od Bílé horo potomky nekatolíků, byl zvyk číst knihy silnější než mezi Němci. Navzdory finančním překážkám, pokusy vydávat noviny a knihy s nejlepšími vzdělavatelskými a buditelskými záměry, pokračovaly od 80. let 18 století. Vydavatelé spoléhali hlavně na to, že se noviny dostanou do rukou jen vzdělanějším jednotlivcům s vlasteneckým zaměřením (učitel, kněz, kupec, hospodský), kteří by noviny půjčovali dál, případně iniciovali společná setkání s rokováním. To samozřejmě nebylo bez nebezpečí postihu policií, neboť katolické praktiky, včetně zpovědí, fungovaly spolehlivě jako udání. A policie byla všudypřítomná.  

První pokus o pravidelné vydávání novin začátkem 70. let 18. století nebyl úspěšný pro nedostatek zájemců, a jistě i peněz. Teprve v důsledky změny vlády a josefínských reforem začátkem 80. let nastaly příznivější poměry pro vydávání českých Schönfeldských novin, jehož se velmi úspěšně ujal vzdělaný a osvícenství nakloněný V. M. Kramerius, (1753-1808). Náklad postupně zvýšil na 900 předplatitelů, a noviny staly se hlavním prostředkem buditelské činnosti. Ještě úspěšnější byly jeho Krameriovy c.k. pražské poštovské noviny.

Naprosto rozhodující impuls pro dospívání národů na další století vyvolala Velká francouzská revoluce, která začala dobytím královské věznice Bastily 14. července 1789. Podnětem byly jak zoufalé sociální poměry v Paříži, tak absolutní moc krále a nedostatek svobody, především politické. Revoluce zachvátila celou Francii. Svolané generální stavy již v srpnu přijaly Prohlášení práv lidských a politických. Zdrojem veškeré moci se stal lid. Evropu pohltil strach z revolucí, a ta se namísto podstatných reforem začala organizovat k tažením proti Francii. Situace v habsburské monarchii byla velmi složitá – umírající Josef II., opozice šlechty vůči jeho reformám, nákladná válka s Tureckem, nespokojený městský stav se svou politickou bezvýznamností a desorientovaný obecný lid.  Spory českých stavů s novým králem Leopoldem II. o získání větších pravomocí pro české země, pro určitou decentralizaci, neměly žádoucího výsledku a je otázka, zda by jejich úspěch podstatně přispěl k rychlejšímu rozvíjení českého jazyka a kultury. Soudě podle jejich konservatismu dá se předpokládat, že spíše ne, že jim šlo hlavně o jejich mocenskou pozici nad administrativou zemí Koruny české a obyvatelstvem, o menší daně pro Vídeň.

Slavnosti při oslavách Leopolda II. českým králem 6. září 1791, byly velkolepé a daly příznivcům českého národa příležitost ukázat králi a královně něco z vědeckých úspěchů českého národa i z jeho historie. Ve slavném Karolinu Josef Dobrovský, člen nedávno založené Královské české společnosti nauk, přednesl projev obhajující české a slovanské zájmy v habsburské říši a diplomaticky uvedl, že slovanské obyvatelstvo tvořilo většinu říše a zdůraznil jeho zásluhy, ale i jeho potlačování většími a výbojnými národy. Takové násilí odsoudil. Část na obranu českého jazyka mu cenzura nedovolila do projevu zahrnout.  Byl to první veřejný projev poučující panovníka a vyšší vrstvy o postavení a problémech neněmeckých národů v říši, zvláště českého. Celý Dobrovského projev, přeložený Karlem Thámem do češtiny, byl vydán začátkem roku 1792 v Krameriových novinách. Projev měl ohlas i na Slovensku. Leopold II. se účastnil i českého přestavení v Hybernském divadle, kterému věnoval 200 zlatých. Divadlo bylo v obtížné situaci nejen finančně, ale i v důsledku cenzury, která persekvovala vlivy osvícenství. Mnohem důležitější byl dvorský dekret, kterým se zřizovala v říjnu 1892 stolice českého jazyka a literatury na Univerzitě Karlově. Prvním profesorem byl jmenován F.M. Pelcl. Tyto události byly velkou posilou pro české vlastence i pro český národ. Leopold II. si odnesl z návštěvy velký dojem a jako dar české společnosti poslal šest tisíc zlatých. Z části daru pak Dobrovský a J. Šternberk podnikli několikaměsíční cestu do Švédska a do Ruska.

V této době vrcholila francouzská revoluce, jednak popravou krále a královny a jednak roční jakobínskou diktaturou, plnou hrůz, ale i zrušením všech feudálních povinností. Následná vláda direktoria se snažila revoluční poměry zmírnit, ale to už bylo jasné, že se v Evropě chystá invaze proti Francii. Střet sil začal téměř nepochopitelným vyhlášením války Francie proti Rakousku v dubnu 1792. Následovalo více jak dvacet let krutých válek s účastí téměř celé Evropy. Rakousko ztrácelo jedno území za druhým (Belgie, Lombardii atd.) a nejtěžší důsledky válek dopadaly hlavně na poddané, kteří začali sympatizovat s francouzskou revolucí a občas se bouřili proti nelítostné vrchnosti. Rakouská vláda začala horlivěji organizovat policejní síly a cenzuru. Protifrancouzská propaganda jela na všechny obrátky, nejvíce hlásaná tiskem (včetně Krameria) a katolickou církví. Po příčinách revoluce se nikdo neptal.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.