PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D.: České národní obrození ─ úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa (6)

Protifrancouzskou koalici zachraňovalo ruské vojsko pod vedením geniálního A.V. Suvorova, jehož vojska prošla na konci roku 1798 i českými zeměmi. Teprve r. 1800 na své cestě domů zakotvila na delší dobu v Praze. V české odborné i krásné literatuře je tato událost interpretována jako podstatná pro posílení českého sebevědomí, pro kulturní styky v budoucnu i posílení víry v důstojnější budoucnost českého národa jako národa slovanského.

Češi začali snít o ruské podpoře a nadšení se dostávalo i do lidové tvorby. Možnost se s Rusy domluvit, trochu poznávat jejich kulturu, inspirovalo mnohé učit se ruštinu. Dobrovský k tomu přispěl svou učebnicí ruštiny a později semináři o Rusku. K této atmosféře rozšiřování obzorů přispělo i to, že Rakousko přestalo být úspěšné na poli válečném a protifrancouzské koalice byly velmi nestabilní. Tyto styky později inspirovaly F.L. Čelakovského k napsání Ohlasu písní ruských.

Od roku 1800 Napoleon upevňoval ve Francii svou moc, a jeho monarchistické sklony budily obecnou opozici, zvláště když se stal v květnu 1804 císařem, korunovace se zúčastnil sám papež. Rakousko r. 1805 se stalo členem koalice (Anglie, Rusko a Švédsko) proti Francii, ta však skončila katastrofální porážkou koalice u Slavkova. Tato bitva byla významná i tím, že znamenala konec říše římské národa německého. Císař František II. a král český oficiálně rezignoval na tuto funkci. Tím vlastně také teoreticky skončily státoprávní vztahy českého státu k říši. Napoleonské války pokračovaly v podobě různých koalic, r. 1812 Napoleonovi ležela většina Evropy u nohou, kromě Anglie a Ruska. Napoleon věděl, že dokud nezdolá Rusko, bude ohrožen. V Rusku byla hluboká nevraživost vůči Napoleonovi, jako nositeli určitých liberálních idejí. V červnu 1812 Napoleon zahájil tažení do Ruska za pomoci Rakouska, Pruska, Poláků, ale tažení skončilo fiaskem. Z půl miliónu vojáků přežilo třicet tisíc. Po návratu se ještě dvakrát marně pokusil zvrátit situaci. Nakonec byl u Lipska poražen spojeneckou armádou Ruska, Rakouska, Pruska a Švédska v říjnu 1813, následující březen vkročila armáda do Paříže a Napoleon musel opustit město. Do Francie se navrátila vláda Bourbonů.

Když shrneme významné aspekty, které v tomto období přes dvacet let trvajících válek v Evropě ovlivnily rozvoj českého národního obrození, tak jako v celé Evropě, nejdůležitější bylo posílení národního vědomí všech národů. Pocit ohrožení Napoleonem a zápal lidí pro svou národní existenci byly posilovány propagandou i panovníky, kteří potřebovali vojáky a vnitřní klid pro své válčení. V případě Čechů začal být oficiálně připomínán i Jan Žižka. Samozřejmě mezi obrozenci byla pozornost věnována i jiným aspektům české historie.

Pobyt ruských vojsk v Českých zemích rozšiřoval lidem obzory, zrodila se více méně trvalá idea slovanské vzájemnosti i řada nereálných, ale posilujících představ. Svoboda pohybu a oslabená cenzura umožňovaly poměrně rychlé šíření informací dříve nedostupných. Atraktivní byla i německá nacionalistická filosofie s kritickým pohledem na rozdrobenost Německa a s ambicí ho sjednotit. Tyto nové podmínky ovlivnily stoupající řady uvědomělých českých vlastenců a jejich vlasteneckou činnost na desetiletí. Byli si dobře vědomi, že české úsilí musí vycházet z českých potřeb a podmínek, které byly rozdílné od ostatních.

Cílem byla nejen modernizace českého jazyka a jeho navrácení do poněmčených měst, ale pozvednutí kulturní úrovně celého národa. K tomu však bylo třeba vybudovat prostředky, zvláště literaturu, spolky, školy, instituce. Navzdory vědomí, že to bude cesta dlouhá a trnitá, do procesu se zapojovala většina české inteligence, včetně venkovských učitelů a dokonce i řada katolických kněží, nedbaje nevraživosti nadřízených. Většina české inteligence pocházela z chudých poměrů, z venkova, a byla s ním emocionálně silně svázána. Nebudeme přehánět, když řekneme, že lidi zapojení do nelehkého buditelského úsilí vedla hlavně láska k vlastnímu národu a lítost nad nespravedlivým osudem, který nezavinili. Při silném vědomí, že Češi nebyli o nic méně nadaní než privilegovaná německá menšina v Českých zemích, pevně věřili, že jejich buditelská práce přinese podstatnou nápravu. Úsilí o modernizaci českého jazyka a literární tvorba zůstaly moudře poměrně dlouho prioritou.

Nejvýraznější osobností v oblasti jazykovědné se stal po Dobrovském Josef Jungmann (1773-1847). Při svém studiu filosofie a práv na tehdy jen německých školách a univerzitě v Praze, se musel živit sám, působil jako vychovatel v zámožných rodinách. Existenčního strachu se nikdy nezbavil, ale zároveň v něm zůstalo silné sociální a národní cítění. Jeho hlavním zájmem byla filologie a literatura, což od r. 1799 uplatnil jako učitel na gymnasiu v Litoměřicích.

Svým vlastenectvím ovlivnil řadu svých studentů, svým dílem celé obrození. Postupně rozšířil orientaci českého národního obrození, i když jazykovou otázku považoval stále za nejdůležitější. Přesto, že ctil Josefa Dobrovského a navazoval na jeho práci, opustil koncepci spolupráce s českou šlechtou, která nebyla spjatá s českým jazykem ani s moderními potřebami českého národa. Jeho pozornost se obrátila na tvořící se český střední stav a na inteligenci. Účast inteligence v národním úsilí pro něj byla rozhodující d ohledem na skutečnost, že neměla možnost se vzdělávat v českých školách, neboť neexistovaly.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.