Ve třetím, závěrečném dílu publikace Jaroslava Čvančary Někomu život, někomu smrt se dočteme o jedné z četných epizod konce války.
Týká se Ladislava Rychmana ml.: Narodil se 9.10.1922 v Praze-Karlíně. V roce 1941 maturoval na Reálném gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze.
Jeho otec – major čs. armády Ladislav Rychman st., se se svou ženou Martou (matkou Ladislava ml.) v roce 1933 rozvedl. Matka byla v roce 1942 spolu s dcerou Annou a tříletou vnučkou Marcelkou deportována přes Terezín do KT Auschwitz, kde společně zahynuly. Ladislav Rychman ml. byl totálně nasazen a v červenci 1944 deportován do tábora nucených prací. Nejdříve do Vrchotových Janovic, poté do Bystřice u Benešova.
2.5.1945 při ranní cestě do práce spolu s dalšími osmi vězni utekl. Když zamířili přes les k blízké železniční zastávce Tomice, překvapilo je šestičlenné komando SS. Velitel podal uprchlíkům rýče. Pod namířenými samopaly, za facek a kopanců, si museli hloubit hroby. Ale rýčů je málo. Proto jen pět vězňů bude mít vlastní jámu, ostatní čtyři zalehnou do dvojhrobů…
Tu se ozývá štěkání psů. Na místo připravované exekuce dorazila esesácká hlídka z bystřického lágru, pátrající po uprchlících. Mezi esesáky, kterým nešlo o životy vězňů, ale o prestiž, došlo k vyjednávání. Patrola z lágru nakonec prosadila svou. Rychman s ostatními odsouzenci k smrti je zachráněn a dopraven zpět.
Živý se dočká konce války a svůj talent uplatní zvláště ve filmu a televizi. Muzikálem Starci na chmelu (1964) se natrvalo zapíše do dějin české kinematografie.
Zemřel v Praze 2.4.2007.
V pracovním táboře SS v Bystřici u Benešova byl vězněn Václav Hála ze Sudoměře, který vojákoval v Písku, později bytem v Blatné. V Obecních novinách ze srpna 2018 vzpomíná, že do tábora byl odvezen, protože se odmítl rozvést s židovskou manželkou.
Byl na baráku s Františkem Hrubákem, s Milošem Kopeckým a s operetním tenorem Járou Pospíšilem.
Velitel lágru Hauptscharführer Maurer, přezdívaným vězni „Haša“, Pospíšilův hlas jaksepatří oceňoval. Při pochodech mu velel, aby zazpíval píseň Nemelem, nemelem. Pospíšil si text upravil: „Nemelem, nemelem, na Hášu se vyserem.“
Esesák ovšem neuměl česky a byl řízným provedením nadmíru spokojen.
Václav Hála se pokusil o útěk, který se nezdařil a byl potrestán obvyklým výpraskem, ale druhý skupinový pokus koncem dubna se podařil a začátkem května byl už zase v Blatné.
Můj strýc Rudolf Hoffmann z Kostelce nad Orlicí (narozený 5.9.1925) byl rovněž vězněn v Bystřici u Benešova.
Zúčastnil se jednoho z útěků.
Po úniku z tábora se vydali ke trati. Vtom se vynořilo komando SS. Loučili se se životem, esesáci již natáhli závěry samopalů. Naštěstí jejich velitel byl Rakušan a zřejmě se mu chlapců zželelo. Ptal se, jestli mají aspoň nějaký doklad. Měli jen jediný – strýček měl v kapse na čtyřikrát přeložený občanský průkaz, tzv. kennkartu.
Občas hovořil o legitimaci kosteleckého cyklistického klubu, ale nakonec jsem zjistil, že to byla opravdu kennkarta. Našel jsem ji totiž nedávno v jeho pozůstalosti.
Velitel se s průkazem totožnosti spokojil, dal pokyn esesákům, aby nestříleli a uprchlíkům vynadal: Jak můžete být tak blbí a utíkat po trati, která je ostře střežena. Utečte aspoň do lesa.
Rozutekli se tedy a strýček v pořádku dorazil do Kostelce nad Orlicí. Tam ho maminka (moje babička) ukrývala. Když někdo podezřelý šel kolem nebo po domě (v přízemí chodili esesáci za dcerou domácího – po válce musela jeden den čistit ulici), schovala ho do skříně vedle piana.
8. května se ozval strašný hluk: to ulicí Komenského – hlavním tahem na Prahu, prchalo německé vojsko. Pak vše ztichlo. Asi za čtvrt hodiny opět hrozný hluk ocelových pásů. To přijížděly ruské tanky.
Strýčka maminka neudržela, ještě s jedním kamarádem vyběhl u domu a sedli na tank. Dojeli až do Prahy. Tam kamarád padl.
Zachovala se fotografie z 9. května, kde Ruda sedí s rudoarmějci, na hlavě přilbu.
Zachovala se i jeho kennkarta, po převratu jím patřičně upravená na občanský průkaz osvobozené Republiky československé!
Ing. Rudolf Hoffmann zemřel 21.5.1998.
Není vyloučeno, že se jedná o jeden a tentýž útěk, lidskou pamětí časem poněkud zkreslený.