Myšlenka potřeby a možností pokroku, vědomého pozitivního rozvoje lidí i národů, byla nejzřetelněji na očích v rozvoji průmyslu a technických vynálezů, které umožňovaly rychlejší výrobu, levnější produkci i rychlejší komunikaci. To byla oblast, jejímuž rozvoji konzervativní a církevní přístupy nebránily, na rozdíl od humanitních a přírodních věd, jejichž poznatky se často podstatně lišily od toho, co hlásala církev.
Nad sociálními důsledky a ničením prostředí a zdraví lidí vlivem horečné industrializace se po desetiletí nepřemýšlelo. Chudoba a s ní související mravní narušení a alkoholismus, zůstávala velkým a neřešeným problémem na venkově i ve městech ještě po několik desetiletí spolu s tragickými důsledky na zdraví lidí a dětí. Od rozvoje průmyslu se čekaly téměř zázraky. I v Čechách byla ‚vlasteneckou‘ šlechtou založena r. 1833 Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Měla však německý ráz. Do 80. let byla pracovní doba 17 hodin denně, včetně sobot, úmrtnost dětí do šesti let 50 % a vzhledem k bídě a neúměrnému počtu dětí ve většině rodin, osm i patnáct bylo běžné, úmrtnost přetížených žen byla při porodech alarmující. Katolická církev přísně zakazovala jakoukoli antikoncepci. Bída městské a venkovské chudiny byla dnes už nepředstavitelná.
Podobné poměry vládly ve většině zemí Evropy, provázené čas od času vzpourami lidu či dokonce revolucemi, majícími silný politický aspekt. Nejsilnější vlny revolucí od napoleonských válek začaly již od r. 1830 v Polsku, Francii a Německu, další r. 1848, kdy byla v Rakousku konečně zrušena robota. Všechna tato hnutí měla mezinárodní dopady a to i na vztahy mezi slovanskými národy. Čeští vlastenci byli opatrní, v soukromí měli své preference, ale ve společnosti nechtěli ohrozit radikalismem svou obrozeneckou práci. Několik mladších vlastenců kolem Karla Hynka Máchy opěvovalo polskou revoluci 1830 proti Rusku jinotajnými písněmi a básněni, ale i za to málo, co vyšlo v českých časopisech, byli autoři policejně stíháni.
Mácha sám organizoval pomoc polským vojákům, kteří po své porážce ruským vojskem směřovali do Francie. Zároveň svou básní Máj postavil moderní umělecké základy českému básnictví, dokonce s hlubokým sociálním podtextem. Revoluční události podstatně posílily politické povědomí českých vlastenců, pro některé se revoluce stala ideálem, cestou ke svobodě českého národa, k radikálnímu demokratismu. Byly snahy i o spolupráci s Poláky, ale policie byla velmi ostražitá a pronásledovala takové pokusy, policejní prohlídky neminuly mnohé z nich. Přesto se čeští studenti tajně scházeli k diskusím o poměrech v Praze i ve Vídni. Tříbení jejich politických názorů se pak pozitivně projevilo v revoluci 1848 proti vládnímu absolutismu a svobodnější existenci lidí i národů.
Ve 30. letech 19. století se značně rozšířilo a upevnilo české národní povědomí spojené s nutností šířit osvětu a vzdělání. Palacký zůstal při své víře postupného pokroku. Jeho česky psané Ročenky českého musea pro přírodopis, zeměpis, dějiny, umění a literaturu, vycházející čtvrtletně od konce 20. let, přinášely informace a vědecké poznatky z domova i ze zahraničí. Zvláště jeho a Dobrovského články měly vysokou vědeckou úroveň. Trvalejší existenci měl český čtvrtletník Musejník, který ve svém základu vychází dodnes. Palacký pro něj získal významné přispěvatele – spisovatele, básníky, vědecké pracovníky, překladatele. Časopis, který měl trvale buditelský charakter a přirozený jazyk, byl velmi úspěšný, postupně měl tisíc předplatitelů. Byl určen pro veřejnost, zvláště ke vzdělávání vlastenecké inteligenci v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Vzhledem k tomu, že Němci byli v Muzeu málo aktivní, Museum se stávalo doménou Čechů.
Již Jungmann a jeho stoupenci si byli vědomi velké potřeby rozsáhlého moderního encyklopedického díla, ale jejich práce zůstala v torzech. Palacký se k myšlence vrátil, povolení od úřadů přišlo koncem roku 1829. Byla stanovena hesla historie a zeměpis (Palacký), filologie a filosofie (Jungmann), přírodovědecká a technická K.B. Presl). Palacký byl redaktorem a projekt byl zastřešen Museem. Kvůli politickým poměrům projekt zůstal nedokončen. Úspěšné bylo založení fondu Matice české 1831 na vydávání dobrých českých knih. Palacký byl hodně rozčarován malým zájmem české šlechty a císaře, Matice jim byla trnem v oku. Pro úroveň a bohatství jazyka a literatury bylo monumentálním počinem vydání pětidílného Jungmannova česko-německého slovníku, v němž byla ustálena moderní podoba českého jazyka. Trvalou důležitost mělo také vydání Slovanských starožitností P.J. Šafaříka. Jimi byl český čtenář poučen o nejstarších slovanských dějinách dříve než o vlastních. Dílo mělo mimořádný úspěch. Slovanské starožitnosti byly brzy přeloženy do ruštiny, polštiny. I další jeho práce byly úspěšné.
Ve stejné době vydal Palacký první díl svých českých dějin, ale v němčině, což vzbudilo značný podiv. Další díly byly v češtině. Důležité bylo, že před revolucemi 1848 stačil česky vydat díl, který se zabýval husitstvím a českou reformací. Na základě důkladného pramenného výzkumu ukázal její pozitivní a cenné stránky, její úsilí o svobodnější a mravnější život ve srovnání s obdobím předreformačním a poreformačním. V důsledku vládní politiky Matice neměla příznivé podmínky ani pro vydávání knih, ani pro své úsilí vrátit práva českého jazyka alespoň k r. 1816 a prosadit ho ve školách. Všechna činnost Matice přispívala k sebeznalosti i k širším obzorům českého národa, k jeho sebeúctě, sebevědomí, k pocitu sounáležitosti i vědomí zodpovědnosti za vlastní individuální i kolektivní národní úroveň, včetně zachování všeho pozitivního, co minulé generace národu zanechaly.
Je nesporné, že naši obrozenci v rámci nepříznivých politických a národních podmínek kladli solidní základy k pozitivní práci pro kulturní, vzdělávací, sociální a politickou práci národa, dlouhodobě důležitou k jeho samostatnější a svobodnější existenci. Bez moderního jazyka, přijetí vědeckých přístupů, divadla jako prostředku k většímu pochopení lidské i národní existence, včetně historické, a bez důkladnější literární reflexe života a jeho problémů, by rychlý pozitivní rozvoj národa ve všech oblastech od 2. poloviny 19. století, nebyl možný a tím by nebyl možný ani vznik demokratické Československé republiky r. 1918. Klíčovým aspektem pro tento nesnadný proces bylo umění využívat jakýkoli stupeň svobody k relevantní pozitivní práci ve prospěch úrovně národa, přijetí humanitních hodnot, důraz na sebeznalost, vědomé ztotožnění se jednotlivců s vlastním národem a jeho důležitými potřebami, úsilí o české školy, zodpovědnost za sebe, za druhé i za celek.
V odborné literatuře jsou čtyřicátá léta 19. století považována za vrchol českého národního obrození, kdy vlastní iniciativa národa dosáhla takového stupně kulturní modernizace, která by se musela zvrátit jedině násilím, o což se rakouská vláda po poražených revolucích 1848 také pokusila – vězněním účastníků revoluce, cenzurou, obnovením panovnického absolutismu. Přesto věda a její popularizace pokročila a také původní literární tvorba. Středem intenzivní české vědecké činnosti zůstávalo Museum a prostředí kolem Jungmann, Palackého a Šafaříka, ale přibývaly další osobnosti. Matice česká byla stále více podporovaná veřejností, což se odráželo i v jejích finančních možnostech a vydávání knih. Náklad Muzejníku neustále stoupal, koncem 40. let už měl tři tisíce předplatitelů. Matice dbala o úroveň a čistotu českého jazyka, podporovala vydávání českých autorů i překlady hodnotných zahraničních děl. Samozřejmě přísná vládní cenzura neváhala často zasahovat. Češi začali mít vliv také v Průmyslové jednotě, což pro ekonomický rozvoj, zvláště českého řemeslnictva, mělo nemalý význam. Palacký, Trojan, Rieger, Perner občas dokázali nemožné, ale Němci v rozhodování měli trvalou převahu.
V Průmyslové jednotě se zrodil plán na zřízení první české průmyslové školy. Na rozdíl od nevstřícné šlechty, finanční sbírky na školu byly i mezi chudými lidmi obdivuhodné. Stalo se dlouhodobou tradicí, že navzdory chudobě a velkým daním, které Češi do Vídně platili, a na rozdíl od Němců podporovaných bohatě vládou, si Češi museli své školství budovat hlavně ze svých veřejných sbírek. Chudý český národ nelitoval peněz na vzdělání budoucích generací.