Nemluvňata plakala a matky jim neměly co dát pít ani jíst

I když mi v roce 1938 byly teprve čtyři roky, velmi dobře se na tuto hrůznou dobu pamatuji. Bydleli jsme v Lomu u Mostu. Tatínek byl horník, maminka švadlena, bratrovi byly dva roky. Vzpomínám si, jak nás tenkrát v roce 1938 zfanatizovaní mladí hitlerčíci, tato privilegovaná německá mládež, strašně tloukli.

Nás, malé děti. Házeli po nás kamením, byli nás klacky a sprostě nám nadávali. A to jen proto, že jsme byli Češi. Chodili jsme domů zkrvavení a potlučení. A celé naší rodině bylo jasně řečeno, že jak nás Hitler zabere, půjdeme všichni do koncentráku. Maminka nás už potom ven samostatně vůbec nepouštěla.

Celou naši rodinu ovládl hrozný strach. Všichni němečtí občané (až na malé výjimky) včetně dětí se chovali vůči Čechům velice agresivně a sprostě. Rodiče se tedy domluvili, včetně babičky a tety, která u nás také bydlela, že musíme odejít, a to co nejrychleji. Teta odešla první. Šla se svým snoubencem jakoby na procházku, aby se už nikdy nevrátila.

Tatínek odjel do Čech hledat práci. Nás děti maminka a babička v noci naložily na dětskou sedačku spolu s jednou peřinou, s batůžkem a jídlem a šly jsme. Potajmu, aby nás nikdo neviděl. Nikdy nezapomenu na tu hroznou cestu pěšky, protože vlaky už nejezdily. Z Lomu až do Loun, které už byly české. V Lounech nás naložili do vlaku a rozváželi do domovských obcí. Lidé měli sebou jen to nejnutnější. Nemluvňata plakala  a matky jim neměly co dát pít ani jíst. Všichni mi tenkrát připadali moc nešťastní, zbědovaní, uštvaní. Trvalo tři dny, než jsme se dostali do Kladna, a pak ještě dvě hodiny pěšky do obce Jemníky u Slaného.

Tam nás dali do obecní pastoušky, protože jiné bydlení nebylo. Byl tam rozvrzaný stůl, jedna židle, stará almara a z prken stlučená postel se slamníkem plným blech. Prostě hotová apokalypsa, na kterou je lepší zapomenout. Tatínek byl ve sběrném táboře a my neměly zhola nic. Všechno zůstalo tam, odkud jsme utekli. Domek, veškeré zařízení, drůbež, tetiččina výbava. S ničím jsme se už nikdy neshledali. Sudetští Němci si rozebrali, co kdo potřeboval. Proto když čtu a slyším o nárocích sudetských Němců vůči Čechům, týkajících se majetku, nestačím se divit. To spíše my bychom si měli nárokovat to, co nám ukradli.

Byla jsem u toho, když Němci byli odsouváni z pohraničí, protože jsme se v roce 1945 vrátili. To, co se dnes píše a říká o jakémsi  vyhnání, není pravda. Každý z nich včetně kojenců si mohl s sebou vzít 50 kg majetku. Odváželi si ohromné rance, kufry a veliké batohy. Prostě vše cenné, co měli. A jednalo se s nimi velice slušně. K vlaku je vezli auty, takže nemuseli udělat ani krok pěšky. Maminka s otcem uměli dobře německy a znali se s rodinou antifašistů, kteří, i když nemuseli odejít, odešli také. Ta paní měla v Německu sestru, tak odjížděli k ní, a mamince říkala: „Musíme odejet, protože bychom se museli stydět za všechno, co naši spoluobčané Čechům udělali.“ Potom nám ještě z Německa psala, že dojeli v pořádku a že se mají dobře. Oni totiž všichni Němci odjet nemuseli. Antifašisté mohli zůstat a mnoho jich také zůstalo. Odešli většinou jen ti, kteří se podíleli na vyhlazování našeho národa. Ti, co odcházeli, vyhrožovali: „Však my se jednou vrátíme a pak uvidíte! My si to s vámi ještě vyřídíme!“

Blanka Rubická, tehdy Jiříkov

Příspěvek byl publikován v rubrice ►DŮLEŽITÉ, Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.