PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D.: České národní obrození ─ úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa (10)

Velmi důležitou institucí k získávání informací o veřejných záležitostech byl denní tisk. Vydávání novin bylo velmi ztíženo absolutismem a censurou, pro které inklinace politicky vzdělávat veřejnost byl těžký, přísně stíhaný prohřešek, neboť zaváněl kritikou oficiální politiky.

Jediné české noviny Pražské noviny, které upadaly, pozvedl k obdivuhodné úrovni Karel Havlíček Borovský, který se stal jejich redaktorem r. 1846. Proměnil je v nesmírně cenný zdroj politických informací a politického vzdělávání, a v to, co Masaryk nazval ‚poctivou žurnalistikou‘. Přes všechny postihy dovedl překračovat hranice dovolené censurou. Když se Havlíček ujal redaktorství, měl za sebou několikaleté cestování po Rusku a Polsku, zajímaly ho slovanské národy a slovanská idea. Brzy si uvědomil rozdíly v úrovni, tradicích i mentalitě slovanských národů s jejich rozdílnou historií, kulturou a podmínkami života. V tomto světle pro něho slovanská myšlenka ztratila na přitažlivosti a vrátil se domů jako ‚kovaný Čech‘, s vědomím, že kulturní a demokratizační rozvoj Čechů byl mnohem pokročilejší než u ostatních Slovanů, a že národ měl nakročeno k politické činnosti.

Havlíček věřil v nutnost a potřebu demokratizace společnosti, aby se nižší vrstvy mohly vzdělávat, a to i politicky, a účastnit se práce ve prospěch svůj i veřejného dobra. Od mocných se nedala čekat iniciativa v tomto ohledu, politicky neprivilegované vrstvy musely být schopny si vydobýt rovnocenná práva samy. Ale k tomu bylo potřeba, aby rozuměly politice, moderním politickým pojmům, podstatě politických stran a všem úskalím v praxi. A zároveň si uvědomoval také potřebu odborných škol pro chlapce, aby měli možnost se naučit něco užitečného, co jim a rodinám zajistí obživu. Jeho oporou byla hlavně anglická politická literatura, s jejími demokratizačními tendencemi. Měl velkou obavu z revolucí, z jejich spontánnosti, která obvykle vedla k porážce, a poté ještě k většímu útlaku než před revolucí. Málokdy revoluce dopadla ve prospěch ideálů a požadavků, za které bojovala. Podle jeho názoru revoluce byla oprávněná jen tehdy, když byla reálná naděje na vítězství, když byla dobře připravená nejen myšlenkově, ale i z hlediska porevolučních změn. Za spolehlivější cestu k zásadním politickým změnám považoval systematický organizovaný koncepční tlak zdola.

Proto zahájil svou žurnalistickou činnost důkladným politickým vzděláváním české veřejnosti. K nelibosti starší generace byl kritický, někdy i nespravedlivý, k dosavadní vlastenecké práci, soustředěné hlavně na kulturu. Domníval se, že poměry pokročily natolik, že byl prostor pro takový stupeň politické práce, která mohla časem vést ke změnám ve prospěch demokratizace politického systému a k rovnosti Čechů s Němci v zemích Koruny české. Plnou podporu měl především u Palackého, který mu dopomohl k redaktorství Pražských novin.

Hned v prvním článku se odvážně zabýval kriticky všeslovanské ideje, která byla sice krásná, ale naprosto nerealistická. Přes všechnu jazykovou podobnost, byly rozdíly mezi slovanskými národy, jazykové, kulturní i historické, příliš velké. Jeho kritika vyvolala odpor u těch, kteří stále věřili, že Slované jsou jeden národ. Na rozdíl od doby porevoluční, v tvrdém Bachově absolutismu, v době předrevoluční považoval Havlíček ještě rakouské mocnářství za nejlepší ochranu před německými expansivními tendencemi a v rámci mocnářství věřil v ideu austroslavismu. Nejvíce mu záleželo na upevnění české národní identity a integrity, neboť značná část městského obyvatelstva byla poněmčená, neuměla dobře ani česky, ale ani německy A měl na mysli nejen Čechy, Moravu a Slezsko, ale i Slováky, kteří byli pod silným tlakem maďarizace. Zároveň však Slováci důrazně odmítali jakousi myšlenku čechoslovakismu se společným jazykem, asi se předpokládalo, že českým. Trvalo několik let, než došlo znovu ke vzájemnému porozumění.

Na rozdíl od Západu, kde myšlenky svobody, politických práv a politické demokracie byly značně zakořeněné ve středních vrstvách i díky existenci rozvinuté žurnalistiky, v Rakousku, existovala ‚žurnalistická poušť‘. Havlíček se ujal svého úkolu v ‚duchu pravého liberalismu‘, podmíněného morálními principy, zahrnujícím i myšlenku spravedlnosti, v podstatě demokratismu. Jinými slovy Havlíčkovo politické myšlení vycházelo z odporu vůči panovnickému a církevnímu absolutismu, hlavně však z kombinace moderních politických koncepcí, jako byly liberalismus, demokratismus, lidská a politická práva, zodpovědnost vůči sobě i druhým a celku. Existence národa si velmi cenil z hlediska historického a z hlediska jeho potenciálu ke společné práci pro úroveň jednotlivců i celku. Jeho názory byly podloženy i vírou v cenu základních křesťanských principů, ale odmítnutím církevních pokryteckých, materialistických a neosvícených přístupů.

Pokud jde o ideu demokracie s jejím konceptem spravedlnosti a rovnosti, byla dlouhodobým cílem. Potřebovala určité podmínky, především vzdělanou a mravně dospělou veřejnost schopnou se zodpovědně podílet na politické moci a schopnou mocenskou vrstvu efektivně kontrolovat. Cesta k této úrovni byla dlouhá a trnitá. Velký problém viděl v soudobém liberalismu, politickém i ekonomickém, Politicky jeho důraz na práva a individualismus, odděloval jednotlivce od společnosti, od národa, záměrně narušoval přirozené sepětí člověka se společností. Postrádal realistické principy směřující ke spravedlnosti a rovnosti lidí, k demokracii.

Ekonomický koncept volného podnikání neměl ohled na sociální důsledky této praxe a stával se nástrojem ochuzování lidí a národů. Naopak zvyšoval moc mezinárodních finančních institucí a vytvářel mezinárodní peněžní aristokracii, která slovy Havlíčka ‚jako upír saje krev z ostatního člověčenstva‘. Při šestnáctihodinové pracovní době si většina lidí nevydělala ani na skromnou obživu.  Liberalismus neměl dostatečný pozitivní program, dokonce hlásal, že stát je založen na násilí. Havlíček dokazoval, že stát má mít i funkci mravní a sociální, a žádal, aby vláda, stát, chránily práva dělného lidu, jako chránily práva majetných. Byl to vlastně požadavek na zavedení demokratických principů do vládní politiky. Vláda měla dbát o spravedlnost a důstojnost všech, o svobodu postavenou na mravních základech.

Důkladného politického vzdělávání se Havlíček chopil ve stovkách svých článků, napřed v Pražských novinách a po poražené revoluci 1848 tam, kde to bylo možné. V době svého pronásledování rakouskou vládou si vždy na čas našel nové možnosti (Květy, Včela, Pražský posel, Národní noviny, Slovan), nedal se odradit ani policejními konfiskacemi. Věděl, že ani poslanci nerozuměli politickému vývoji v Evropě, včetně pojmů moderní politiky. Proto vysvětloval desítky moderních politických pojmů a jejich záludnosti v různém kontextu – obec, ústavnost, konstituce, demokracie, liberalismus, radikalismus, atd. Tím jeho články byly důkladnou školou moderního politického myšlení. O padesát let později Masaryk, který vědomě v mnohém navazoval nejen na Palackého, ale i na Havlíčka, s uznáním konstatoval, že Havlíček „zahájil v Čechách literární revoluci“ a myslel tím hlavně jeho schopnost soustředit se na podstatu politických problémů a vysvětlovat je srozumitelně s ohledem na základní potřeby veřejnosti, národa. 

Havlíček se zabýval i politickými stranami, které posuzoval ne podle jejich názvu a slibů, ale podle toho, co dělaly v praxi. Strany byly nezastupitelnou součástí demokracie, ale jejich dílčí zájmy často zrazovaly zájmy a potřeby nejen voličů, ale i celku, národa. Demokracii zneužívaly k prosazení svých skupinových nebo soukromých nedemokratických zájmů, některým šlo i o likvidaci demokratických aspektů politického systému. Přitom většinou reprezentovaly malou menšinu společnosti, ale protože se neštítily lhát, často vítězily. V demokracii měla být podstatná většina, bez utlačování menšin, což tehdy znamenalo etnických.  Bylo potřeba, aby strany měly povinnost do svých programů přijmout respekt pro společné potřeby a zájmy jako princip. Podle Havlíčka bylo povinností konservativců hlavně dbát o zachování všeho dobrého a společnosti prospěšného z minulosti. Demokrati byli naopak orientováni na realistické možnosti k pozitivnímu rozvoji společnosti, k pokroku v širokém smyslu, přitom však ‚nemusí chtít vše najednou‘. Za velmi důležitou považoval Havlíček co největší soběstačnost každého národa. Proto ten důraz na efektivní poctivou práci. Pokud jde o priority, na přední místo kladl rozvoj školství. Toto směřování bylo zárukou ke schopnosti národa uchopit úspěšně případnou příležitost k větší svobodě. Podobně jako Palacký i Havlíček vyznával, že se český národ musí spoléhat hlavně sám na sebe.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.