(Kdo zpívá „Cikánský baron jsem já“, je rasista? Jen „Romský baron“ by bylo správně?)
Pozoruhodná etnická skupina asi v 9. století opustila severozápadní Indii a putovala přes Persii do Byzance a na Balkán. V Malé Asii označili nově příchozí slovem (A)thinganoi (z řeckého slovesa thinganó = dotýkám se).
Snad proto, že v Indii patřili k nejnižší kastě, k nedotknutelným, anebo že se podobně jako jedna křesťanská sekta zabývali magií, věštěním a dotýkali se jevů obvykle skrytých. Z Balkánu se dvěma proudy (jeden vedl přes Sinaj do severní Afriky a na Pyrenejský poloostrov) rozšířili do všech koutů Evropy. U nás je jejich přítomnost doložena r.1399. Ve střední a východní Evropě se jim říkalo podle původního označení Thinganoi – Cikáni (německy Zigeuner), ve Francii Bohémes, Bohemiens ( přišli z Čech), v západní Evropě Gitanos (ve Španělsku) nebo Gypsies (v Anglii), obojí na základě domněnky, že pocházejí z Egypta.
Zpočátku byli v Evropě tolerováni, později byli obviňováni z čarodějnictví, pohanství i zlodějství. Koncem 18. století se původní kočovníci zčásti usadili a přizpůsobili kultuře a náboženství země, v které se zastavili. Zčásti však odmítali podrobit se společenské organizaci a vést usedlý způsob života. Toulali se a bránili se upadnout do jakékoli závislosti, nikdy se nestali nevolníky nebo otroky. Jako svobodným umělcům a řemeslníkům – hudebníkům, kejklířům, hadačům, kovářům a podkovářům, chovatelům a krotitelům koní a obchodníkům s koňmi, kotlářům, drátařům a košíkářům – stále na cestách – dařilo se jim po celá staletí unikat civilizačním poutům. Evropský romantismus v nich dokonce objevil ztělesnění ideálu svobodného člověka, přirozeného citu a nespoutanosti.
Cikáni se stali představiteli tvůrčích představ, idejí a záměrů řady umělců. Připomeňme nejznámější: V. Hugo, A.S. Puškin, K.H. Mácha, G. Bizet a P. Mérimé. Heydukovy verše „Cigánské melodie“ zhudebnil K. Bendl i A. Dvořák. L. Janáček vylíčil osudnou lásku selského chlapce k cikánské dívce v „Zápisníku zmizelého“. A vzpomeňme na laskavé obrázky Cikánů u M. Alše nebo J. Lady. A z populární hudby, J. Strauss má populární operetu „Cikánský baron“ a my máme oblíbené taneční písně o Cikánech v rytmu tanga.
Před válkou se zpívalo o „Cikánce krásné,“ leč nevěrné, po válce o „Cikánu černém“, naopak zase věrném. Uvádím tyto příklady jako doklad toho, že Cikáni byli vnímáni jako svérázní, ale rovnocenní souputníci lidských osudů. Často s vynikajícími morálními vlastnostmi. Např. hrdinka Hugova románu „Chrám Matky Boží v Paříži“, Esmeralda, je mladičká půvabná Cikánka čistého, nefalšovaného citu nebo hrdina Verdiho opery „Trubadúr“ je šlechetný rytíř a pěvec, vášnivec, který je ochoten raději zemřít než by opustil lásku, lidskost a věrnost, byť vyrostl v potulném cikánském táboře. A také autentická cikánská hudba má své nezanedbatelné místo mezi klenoty evropské kultury.
Česká vesnice před 2. světovou válkou rozlišovala dva druhy Cikánů. Skupiny nenechavých tuláků bez cíle a skupiny kočujících dovedných řemeslníků. Když se někde na obzoru objevili ti první, přibíhaly děvečky z pole a volaly na hospodyně, aby honem uklídily do stavení peřiny, které se větraly na plotě a aby pozavíraly kurníky a ukryly drůbež a drobné zvířectvo ze dvora či ze sadu. Když přijížděl vůz s těmi druhými, hospodáři otvírali kůlny a chystali polní a zahradní nářadí, které potřebovalo opravit. Hospodyně někdy přidaly něco rozbitého nádobí z kuchyně. A všechno bylo hbitě, zručně a obratně spraveno. Cikáni dostali výslužku a sjednanou peněžitou odměnu. Spokojenost byla na obou stranách. Až nacismus jakýkoli rozdíl mezi Cikány smazal a ničil je všechny bez rozdílu jako rasu, kterou vyhlásil za méněcennou a nežádoucí.
Po 2. světové válce usiloval náš stát o trvalé usídlení Cikánů a o jejich začlenění do pracovního procesu. Sama pamatuji jednoho mladého Cikána jménem Jožo Gaži, který se jako kvalifikovaný houslista stal spolehlivým členem učitelského sboru na hudební škole. Proces integrace Cikánů ovšem nebyl tehdy ještě dokončen.
Polistopadový vývoj nás nečekaně překvapil. Jméno Cikán (označení zvnějšku) bylo netolerantně nahrazeno jménem Rom (sebeoznačení). Ztratila se návaznost na historii i na kulturu. Vzrostlo napětí mezi skupinami romského etnika a ostatní společností. Pokles výroby a zánik některých odvětví a růst konkurence na trhu práce zostřily životní zápas a ztížily možnost obživy. Část Romů se octla na okraji společnosti a spolehla se na sociální podpory. Vinu na tom nemá „český rasismus“, ale historické souvislosti se světovým společensko-ekonomickým děním. S tak zvanou globalizací. Ta ničí a rozvrací skutečné soustavy hodnot práce i kultury ducha a srdce pod falešnými, jen zdánlivě demokratickými hesly lidských svobod a práv. Památník na počest mrtvým se např. u nás ukázal atraktivnější a ekonomicky výhodnější než péče o živé a o budoucnost jejich dětí.