PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D.: České národní obrození ─ úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa (11)

Vláda chápala politicko-demokratizační vzdělávací smysl Havlíčkovy žurnalistické práce. Jeho noviny, zvláště po poražených revolucích r. 1848, byly často konfiskovány a cenzurovány, několikrát byl obžalován, ale on a jeho čeští obhájci vždy dokázali, že nedělal nic protizákonného.

Nakonec ho vláda nechala tajně v noci v prosinci 1851 převézt do vyhnanství do Brixenu, kde byl odtržen od lidí a od práce, která byla smyslem jeho života. Za Bachova policejního režimu převažoval hlavně strach. (Pozn. Naší Pravdy: jaká to paralela se současným stavem věcí.) Když se Havlíček po necelých pěti letech vrátil, byl těžce nemocen a o rok později zemřel. Patřil mezi ty české velikány, kteří svůj národ milovali a pevně věřili v obnovu jeho úrovně, svobody a důstojného života, a svou prací k tomu cílevědomě přispíval.


Když jsme mluvili o literatuře, záměrně byla vynechána Božena Němcová (1820-1862), naše největší spisovatelka, neboť působila jak v době předrevoluční, tedy v době považované za obrozeneckou, tak po ní, v době obnoveného absolutismu, která obrozenecké práci nepřála. Existuje podivná trvalá snaha, přicházející od Němců, ale přijatá i některými Čechy neznalých faktů a souvislostí, že byla odloženým dítětem nějakých rakouských šlechticů. Účelem je zpochybnit její češství a přiřknout jí rakouský původ s předpokladem, že přece ‚méněcenní‘ Češi nemohli mít tak nadanou spisovatelku. Další neopodstatněná snaha je znehodnotit její dílo poukazováním na její soukromý život, či idealizováním Němce. Vzhledem k jejímu významu nejen pro české národní obronění, je na místě se u ní zastavit podrobněji. Její osud je ale také cenným svědectvím o době, ve které žila.

Už od mládí měla Němcová přirozené nadání představivosti a vyprávění pohádek. Byla velmi zvídavá, plná ideálů, se zájmem o přírodu, historii, české pověsti, což v ní podporovala hlavně babička, ale i několik osob v okolí. Její tvrdošíjnost nepřemohla matčino rozhodnutí vdát svou neobvykle půvabnou dceru v sedmnácti letech za Josefa Němce, o patnáct let staršího celního úředníka s poněkud hrubší povahou. Byl českým vlastencem, přispěl k úrovni její češtiny. Ale vlastenečtí přátelé, její  četba a vůle byly v tomto ohledu mnohem významnější. Zvláště v Praze, kam byl Němec na čas přeložen r. 1843, se jí otevřel svět vlasteneckých snah, které přijala srdcem i duší za vlastní. Inspiroval ji k úžasné tvorbě — sbírání pohádek, původní povídkové tvorbě na základě zkušeností z jejich dočasných pobytů ve městech, kam byl Němec pracovně překládán. Dařilo se jí sbírat cenný národopisný materiál, který zpracovávala do studií. Sbírala a vydávala slovenské pohádky, za což jí byli Slováci vděční. Její schopnost vcítění se do podstaty problémů, zvláště společenských a sociálních, byla unikátní, její literární vyjádření geniální. Její Babička je světový unikát ve své prostotě, přirozenosti a moudrosti. To vše z ní udělalo naší největší spisovatelku, kterou zůstala – možná navždy. Její dopisy přátelům, a je jich na tisíc, jsou většinou literární skvosty pravdivosti, často neradostná svědectví o době, ve které žila. Statečnost, láska a hledání pravdy jsou podstatou její tvorby. 

Byla i starostlivou matkou, o vzdělání čtyř jejich dětí, které měla v prvních pěti letech manželství, se musela postarat sama. Při oprávněném vládou zkracování Němcova platu a nakonec ztráty služby, byla rodina závislá na tom, co Němcová vydělala psaní. Vlastenečtí přátelé jí pomáhali za Němcovy nepřítomnosti, ale po jeho návratu  předpokládali, že rodinu živí. Zažila jen málo skutečné dospělé lásky, po které toužila. Čtyřikrát podlehla iluzi, že ji našla – na celý život. Z její strany to láska byla a rozchody hluboce protrpěla. Děti jí byly útěchou. I ve své bídě se byla schopná krátkých chvil prosvícených lidským, intelektuálním a duševním povznesením nebo výlety do přírody. Milovala Slovensko, kde se jí lidé jevili jako srdečnější a upřímnější.

Už její současníci věděli, že Němcová je velká spisovatelka, věděli to i Němci a vláda. Vadil jim její kritické vztah k jejich pohrdání nad Čechy. Chápali, že svou tvorbou podstatně přispívala k sebepoznání i k sebedůvěře Čechů, k odkrývání své  kultury, znalostem, sociální nespravedlnosti, ale hlavně k pocitu sounáležitosti, hrdosti na svůj národ, k dospělosti národa. Proto záměr vlády Němcovou zničit. Obdivoval ji i K.J. Erben (1811-1870), který byl svou úžasnou tvorbou podobně orientován jako Němcová. Podobně jako jiných národů, moderní hodnotná česká kultura rostla z intimního sepětí Čechů se svou historií, lidovou tvorbou, utrpením, potřebami národa, mravními hodnotami. Němcová cítila svůj trpký osud svázán s jejím.

Němcová tušila, kde byl kořen bídy, hladu rodiny. Tušila, že to nebyla jen cholerická povaha jejího muže, že ho vláda vláčela po různých krajích mocnářství. Tušila, že to byla její tvorba, která vadila vládě i Němcům, vydávání svědectví o bohatství české kultury, po generace zadupané Habsburky a katolickou církví. Ukazovala, že i chudý národ má své génie, jen jim dát možnost. Svou tvorbou měla i vliv na ženy, dodávala jim sílu chápat širší souvislosti svého života, sebeúctu a schopnost bránit se nepřízni. A zároveň inspirovala lidí, včetně žen. To jsou vlastnosti, kterých se mocní bojí, neboť souvisí s mravní dospělostí lidí, s demokratizací a směřováním k rovnosti a spravedlnosti. 

Vládě se podařilo Němcovou zničit. Zemřela, bylo jí 42 roků. Národ plakal, ale zajistit jí skromný stabilní příjem po několik let před smrtí, nedokázal. Po její smrti rakouská vláda Josefu Němcovi vrátila všechny peníze, které mu za jeho práci dlužila.

Bez kulturního základu vytvořeného osobnostmi českého národního obrození, v němž Božena Němcová hrála unikátně pozitivní roli, by v době větší svobody od 60. let 19. století, by český národ nebyl schopen tak rychlého rozvoje, které v 60. letech přelilo do úsilí politického pro rovnoprávnost  s Němci v zemích Koruny české. Pravda, nikdy nedosáhli hlavního cíle, ale národ pokračoval v rozvoji kultury, škol, ekonomiky a politické demokratizační aktivity takovým způsobem, že do konce 19. století Češi dohonili rakouské Němce v ekonomické oblasti a v kultuře je předčili – v literatuře, hudbě, malířství, politické kultuře.

Na tomto solidním základě pak vůdčí osobnosti Čechů a Slováků, doma i v zahraničí, začali rozvíjet svůj odboj během 1. světové války za vytvoření demokratické Československé republiky proti Němcům a jejich „Drang nach Osten‘. Obě období jsou nesmírně cenná nejen z hlediska úrovně českého národa, ale i z hlediska širšího poučení o možnostech systematického budování podmínek pro rozvíjení demokracie, s jejím ideálem rovnosti a spravedlnosti. Zdá se, že to toto směřování je v současnosti čím dál více ohroženo.


Užitá literatura

  • Česká a slovenská otázka v soudobém světě. Sborník. Brno 2004
  • Hroch Miroslav, Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Praha 1999.
  • Hroch Miroslav, V národním zájmu. Praha 1999
  • Haubelt Josef, České osvícenství. Praha: Svoboda 1986
  • Kočí Josef, České národní obrození. Praha: Svoboda 1976
  • Masaryk T.G. Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha 2000
  • Masaryk T.G., Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1996
  • Neudorflová L. Marie, Masaryk – demokrat. Od české otázky k ženskému hnutí a Nové Evropě. Praha 2015
  • Neudorflová L. Marie, Masarykův přínos ke znalosti národní historie jako konstitutivní hodnoty pro rozvoj demokracie. Moderní dějiny 26, č. 2, 2018, s. 1-24.  (Článek obsahuje bohaté relevantní odkazy na prameny a literaturu.)
Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.