Dr. Ogňan Tuleškov: Tzv. sudetští Němci celá desetiletí z nás dělají zločince

Dělají jakoby mohli v republice určovat, které naše politiky, státníky můžeme milovat, které naopak si naši pozornost nezasluhují. Samozřejmě se také domnívají, že mohou nám také diktovat, jaké  pomníky, sochy můžeme vztyčovat, a které  bourat.

Samozřejmě že tito věčně zpozdilí a nahnědlí landsmani především útočí na Beneše, dekrety prezidenta republiky. Když mi přesto jeho pomníky, sochy  vztyčujeme, spustí velký řev a považují to za provokaci proti nim. Ale kdyby jen to. Kdysi byla v hotelu Růže v Českém Krumlovu busta pana prezidenta Beneše i pamětní deska, které vznikaly a vznikly přes „sudeťácké“ protesty.

Busta pana prezidenta Beneše skončila v Českých Budějovicích stejně tak jako busta  pana prezidenta Masaryka. Byly instalovány na zahradě jedné firemní vily. Kde je však  pamětní deska prezidenta Beneše, která byla pod jeho bustou, nevíme. V Praze byla odhalena pamětní deska paní Hany Benešové v Loretánské ulici č. 2 současně s odhalením sochy jejího manžela na Loretánském náměstí v blízkosti budovy MZV ČR. V roce 2012 byla pamětní deska odborně sundána kvůli rekonstrukci budovy a její fasády. Fasáda již léta je nová, ale pamětní deska paní Hany Benešové je zřejmě nadále v odborné péči Galerie hl. města Prahy. Děly se i nepřístojnosti na hrobce manželů Benešových. Měděná busta pana prezidenta zmizela již dříve, aniž bychom vypátrali nejen zloděje, ale i hanobitele hrobky.

Pokud si přečtete  projevy na sudeťáckém sjezdu, zjistíte, kolik zloby, nenávisti z nich teče. Buďme stručnější. Řečníci, včetně některých německých ústavních činitelů, nás obviňují z etnických čistek, vyhnání a okradení německého obyvatelstva při přesídlování do Německa. Dokonce nás obviňují i ze zavraždění či zabití až asi 140 tisíc jejich soukmenovců. Výslovně mluví o tom, že jsme se dopustili válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dokonce i genocidy.

Z jejich velikášství plyne i tvrzení, že jejich národností skupina je ve skutečnosti druhým státotvorným národem v republice, že mají právo na původní vlast. V úmyslu měli přetvořit unitární ČR v česko-německou federaci.  O tom stále zřejmě někteří z nic sní.

O řadě dalších nepravd, lží bychom mohli dále široce psát. Stačí srovnat jejich tvrzení se závěry postupimské konference, Pařížské reparační dohody a vysoce pozitivní hodnocení amerického generála Claye a sovětského generála Lukjačenka. Oba jmenovaní vyslovili dík a i uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění přesídlení a zdůraznili, že si zasluhujeme největší chválu.

Již vícekrát jsme upozorňovali MZV ČR a některé naše ústavní činitele na dlouhodobé, soustavné a lživé protičeské útoky landsmanů a některých německých ústavních činitelů. Prosili jsme je o diplomatické zakročení proti těmto agresivním skutkům. Nikdy naše orgány se nepostavily za pravdu a neprotestovaly. Situace je nyní taková, že německá strana si může dovolit vůči nám snad všechno a my k tomu již dlouhodobě mlčíme. I tak se přepisují naše dějiny.

Ti činitelé, kteří se zabývají naši zahraniční politikou, jak jsme přesvědčeni, neplní své ústavní povinnosti a nehájí zájmy našeho státu, národa. Jestliže takovýto stav česko-německých vztahů se považuje za dobrý, dokonce nejlepší v dějinách našich vztahů, pak se vší slušností můžeme říci jen to, že jde o tzv. politickou korektnost z naší strany, která s historickou pravdou a současnou realitou nemá nic společného.

Odvolávat se na Česko-německou deklaraci z r. 1997 je zásadně chybné. Německo tuto deklaraci porušuje hrubě a opakovaně. Nadto tato deklarace je v rozporu s mezinárodním právem. Tam, kde jsou normy deklarace a mezinárodního práva v konfliktu, normy deklarace jsou neplatné.

Nejsme dokonce ani schopni dosáhnout toho, aby nám Německo zaplatilo reparace, které nám dluží. Naše nároky vyplývají z Pařížské reparační dohody. z principů mezinárodního práva i ze závazných veřejných příslibů některých německých ústavních činitelů, např. německého kancléře W. Brandta, který v Praze při své státní návštěvě slíbil, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde k jeho sjednocení.

Čím si máme vysvětlit nestatečnost našich některých ústavních činitelů? Jsou pod tlakem německé páté kolony u nás nebo přímo Německa? Nebo jde ještě o nějaký další důvod? Podstatné v této záležitosti je rozhodnutí občanů. A to zda chtějí dále si utahovat opasky, někteří z nich žít v bídě, včetně jejich rodin, nebo na Německu rozhodně požadovat, aby zaplatilo nám reparace v plné výši, zvýšeno o běžné roční úroky z dlužné částky.

Jde o několik biliónů korun, rozhodně více než o 5-6 biliónů. Tato částka by stačila na oddlužení státu a na stamiliardové investice do ekonomiky a sociální oblasti. Jinak bychom  mohli žít. Naše děti by nemusely žít v chudobě. Životní standard nás všech by se o hodně zvýšil.

Nějak postrádáme lidi, co ještě nedávno křičeli, že to, co bylo ukradeno, má být vráceno. A nám Němci během šesti let republiku zčásti rozkradli a zčásti zničili. Nárok na reparace máme. Jeden z principů mezinárodního práva výslovně zakotvuje, že agresor je povinen nahradit oběti své agrese škody, které jí agresí vznikly. Německo bylo agresorem, my jeho obětí. Naše právo na reparace od Německa je nezpochybnitelné.

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.