Jiří Beneš (z knihy „V německém zajetí“): Mé svědectví

Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější.

Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se státi, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou viděti jen trest a budou hleděti zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.

Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národu. Je proto třeba vydati svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví. Přežil jsem zabíjení Čechů po smrti Heydrichově. Byl jsem dvakrát uvězněn německou tajnou státní policií v Praze a podroben mnohým výslechům v Petschkově paláci. Byl jsem v koncentračním táboře v Auschwitzu a v koncentračním táboře Dora v Nordhausenu. Byl jsem jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní“ V 1″ a „V 2“. Viděl jsem koncentrační tábory v Buchenwaldu a v Ravensbriicku. Vydržel jsem hrozný transport vězňů z Nordhausenu v Duryňském Lese do severního Meklenburska, kdy esesmani, utíkající před zhoubou, vzali nás s sebou jako záštitu a v posledním vzepětí zuřivosti dobíjeli všechny, kdo padali hladem a únavou. Své svědectví o tom všem začal jsem psáti hned po zachránění ruskou armádou.

Auschwitz, koncentrační tábor Osvětim, byl komplex německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů fungujících během druhé světové války na území anektovaném Třetí říší na jihozápadě Polska po jeho obsazení roku 1939. Nazývá se podle města Osvětim v Malopolském vojvodství v Polsku. První tábor byl Německem zřízen na základě příkazu Heinricha Himmlera ze dne 27. dubna 1940. Původně byl určen pro Poláky (inteligence, odbojáři), ale v létě roku 1941 nacisté rozhodli, že zde bude probíhat konečné řešení židovské otázky (holokaust). Velitel tábora Rudolf Höss při norimberských procesech uvedl, že v Auschwitzu zemřely více než tři milióny lidí. Z nichž přibližně 90 % byli Židé prakticky ze všech evropských států. Většina obětí byla zavražděna v plynových komorách areálu Auschwitz II plynem Cyklon B. Smrt ostatních byla způsobena systematickým hladověním, nucenými pracemi, absencí zdravotní péče, individuálními popravami a pseudolékařskými experimenty. Do roku 1994 prošlo branou s nápisem „Arbeit macht frei“ („Práce osvobozuje“) na 22 miliónů návštěvníků, každoročně přibližně 700 tisíc. Dne 27. ledna se každoročně během Mezinárodního dne památky obětí holokaustu připomíná osvobození Auschwitzu Rudou armádou pod velením maršála Koněva ze stejného dne roku 1945.


Některé věci jsou příliš neuvěřitelné a pouhé mé svědectví by nemohlo stačit. Nelze předpokládati, že evropský člověk by mohl uvěřiti, jakou smrtí umíraly české ženy v Birkenau u Auschwitzu. Nelze se domnívati, že pouhé svědectví jednotlivce může býti dostatečným důkazem, že v Ellrichu u Nordhausenu dovedli Němci trápit členy kulturních národů tak, že umírající dobíjel umírajícího pro padesát gramů plesnivého chleba, nebo že šílený hladem jedl maso, odřezané s kostí svých mrtvých kamarádů.

V takových a hroznějších ještě případech uvedu jména a adresy těch, kdo viděli, prožili a přežili, aby i jejich svědectví mohla býti podána a zajištěna.

Sám pak jako svědek slibuji na svou čest a svědomí, že o všem, co jsem v německých koncentračních táborech viděl a prožil, povím jen pravdu a nic jiného než pravdu a nic nezamlčím.

ZAČÁTKY V AUSCHWITZU

…A v německých koncentračních táborech bylo vše, jenom spořádanosti tam nebylo. Německý koncentrační tábor byl vším možným, jenom táborem ne, byl daleko více skutečným skladištěm umírajících a k zemření určených. Aspoň ty koncentrační tábory, v nichž jsme byli my. Slovem tábor mohli bychom mýlit ty, kdo tam nebyli. Chceme-li se vysloviti přesně, musíme mluvit i lágru, nikoli o táboře.

A stejně i jména místopisná.

Oswieczym (Osvěčim) je malé, klidné polské městečko asi uprostřed mezi Katovicemi a Krakovem. Není na něm nic zvláštního. Je jako tisíce jiných. Přišli však Němci, zřídili u Osvěčimi koncentrační tábor a od toho dne německý název Oswieczym-Auschwitz se stal pojmem, jímž možno vyjádřit nelidskou krutost a nadlidské utrpení. Osvěčim je malé polské město. Ale místo, kde zahynulo několikrát více lidí, než kolik má Varšava obyvatel, místo, v němž po pět let vládla hrůza a kde smrt byla vykoupením, toto místo se jmenuje a navždy bude jmenovati Auschwitz.

Několik kilometrů severozápadně od Auschwitzu je malá osada s poetickým názvem Rajsko. Rajsko bylo pár polských chalup, nikdo o nich nic neví a není ani, proč by o nich vědět měl. Rajsko se německy jmenuje Birkenau. Bude-li někdy třeba označit něco horšího, než čeho je schopno kterékoli dravé zvíře, něco hnusnějšího, než může učiniti nejhnusnější mravní zrůda, bude-li nutno myslet někdy na hrůzu, jejž divokost nelze dosud známým lidským slovem vyjádřit, bude-li kdy v budoucnu třeba říci, kdy a kde v dějinách člověka umírali lidé smrtí nejnelidštější, bude stačit slovo Birkenau. Rajsko bylo polská idyla. Birkenau bylo peklo. Jak možno psát o pekle nejstrašnějším a používat o něm slova Rajsko?…

Po prohlídce přišel k nám pan stellvertreter (pan »zastempca« se říkalo po Polácích) a dal nám ono poučení, o němž jsem se zmínil. Mluvil dlouho, ale zcela jasně: »Teď jste häftlinci v koncentračním táboře, víte, co to znamená?«

Nevěděli jsme. »To znamená, že nemáte nejmenšího osobního práva. Nemáte práva na jídlo. Nedostali jste ho dosud a nedostanete ani zítra. Kdy dostanete jíst, to nevím. Nedostanete-li jíst vůbec, také se nic nestane, protože na jídlo nároku nemáte. Můžete si jít stěžovat komu chcete, ale neradím vám to. Umřete dřív, než řeknete, že máte hlad!«

»Nemáte práva na postel«, pokračoval, když jsme udiveně vyslechli první věty, »nemáte práva na spaní, nemáte práva na šaty, nemáte práva na nic, vůbec na nic a nejméně práva máte na život. Činem, za který jste přišli do lágru, ztratili jste všechno. Teď nejste nic, jen numero bez práva bez nároků! Co se vám poskytne, poskytne se vám jen z dobré vůle!«

»Zato na druhé straně«, mluvil dále po krátké pomlčce, »máte dvě jasné povinnosti. Vykonat přesně, rychle a poslušně každou práci, která se vám svěří. Jen neříkejte, že na tu či onu práci nestačíte, nebo že jí nerozumíte, či dokonce že je pro vás příliš těžká. To je odepření pracovní povinnosti a vedle v Birkenau hoří pro vás pece krematoria ve dne v noci. A nemyslete si, že budete stonat. To je zde v táboře krátký proces. Buď jste schopni práce a budete dělat nebo nejste schopni práce a jdete do gázu. Kdo je nemocen, ať to přemáhá a snaží se vyléčit se sám při práci. Kdo to nedokáže, ať se rozloučí se světem. Upozorňují vás velmi vážně, že se neustále zjišťují musulmani, to jest lidé k práci nezpůsobilí. Musulman jde do gázu bez milosti, a není-li kdy, dostane jen dřevěnou narkózu (klackem do hlavy) a hodí ho na hranici. Tady je lágr a žádný starobinec.«

»Někdo z vás«, vedl dále své výklady, »někdo z vás by si mohl myslit, že uteče. To je blázen. To je varianta, která vás všechny přivede do neštěstí. Uteče-li někdo z bloku nebo komanda, jsou potrestáni všichni, kdo na bloku bydlí nebo s komandem pracují. Utečenec sám je přiveden zpátky a pověšen na apelplace. Kdyby se mu podařilo utéci, bude přivedena jeho rodina a pověšena místo něho!«

»Ano«, pokračoval, »to není prázdná hrozba. Právě včera v pátek, kdy vy jste přišli, byla na apelplace pověšena šedesátiletá máma blázna, který si myslil, že z tábora se dá utéci. On sám nemohl být pověšen, protože ho roztrhali a napůl sežrali psi.«

„A proboha, jen si nemyslete na nějakou vzpouru. Před třemi měsíci se tu vzbouřilo šedesát holandských židů. Udělali kouli ze svých těl a vrhli se na dráty. Kdo nebyl zabit elektrickým proudem, byl rozstřílen na kaši z kulometů. Jejich celý blok šel do štráfkomanda v Jewiszowcích a dnes už nežije ani jeden!«


Válečné memoáry Jiřího Beneše, synovce prezidenta Edvarda Beneše. Jsou výjimečné svým obsahem a osobou autora.

V německém zajetí

Jiří Beneš

Válečné memoáry Jiřího Beneše, synovce prezidenta Edvarda Beneše, vyšly již půl roku po skončení války a jsou výjimečné svým obsahem a osobou autora, který byl právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi v době okupace perzekvován. Poprvé byl zatčen gestapem v roce 1940. Byl internován na Pankráci a po řadě výslechů v Petschkově paláci byl propuštěn. Podruhé byl zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Auschwitz, Buchenwald a Dora, kde byl jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní V1 a V2. Kniha je obsáhlým a zevrubným dokumentem o situaci vězňů v německých koncentračních táborech, je pozoruhodná i svým klidným a věcným výkladem. Zachycuje při tom detailně konkrétní nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů. Celou prací prolíná autorova otázka: Jak se stalo, že přední, vysoce kulturní evropský národ, se propadl do takové nelidskosti?

Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější. Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945. Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.