Čerstvá čísla o vývoji české ekonomiky mají lidem trochu zlepšit náladu. V prvním čtvrtletí rostl HDP o 0,9 procenta oproti tomu předchozímu a o 4,8 procenta za rok. Vypadá to jako výskok z trampolíny, jenže tahle byla zakopána hluboko do země, a další skok už může mířit zase dolů.
Odhady HDP podle Českého statistického úřadu přicházejí ve vlnách, nejprve spíše nástřel, potom zpřesnění a až s odstupem čísla, která v tabulkách vydrží. U prvního čtvrtletí 2022 tak za sebou máme druhý krok, čísla jsou po zpřesnění o něco optimističtější. Hrubý domácí produkt po očištění od inflace a sezónních výkyvů zaznamenal mezičtvrtletní růst o 0,9 procenta, přestože dobíhal covid a začínala válka. Čísla lze pitvat ještě detailněji, ČSÚ uvádí také vývoj hrubé přidané hodnoty, ale můžeme být klidní, až na nějaký ten chlup to vyjde nastejno.
Krátkodobě nejvíce přispěl k růstu zpracovatelský průmysl (+ 3,2 %) a stavebnictví (+ 6,4 %). U toho druhého čísla ovšem možná sledujeme spíše vývoj zimního počasí. Velký pokles naopak nastal v peněžnictví (- 3,2 %), kde prudké zvýšení úrokových sazeb ČNB odehnalo lidi od hypoték. Výdaje na konečnou spotřebu domácností se v prvním čtvrtletí snížily o jedno procento (Vánoce už byly), ale meziročně vzrostly o 8,5 procenta jako nejvýraznější signál konce pandemických omezení. Statistika zaznamenala také podobný růst investic do bydlení, dalších budov a staveb a dopravních prostředků, meziročně o 7,4 procenta. Export stagnoval, auta nejdou.
Otázka zní: Stoupáme, nebo klesáme? Jedná se o poslední záchvěv nahoru, nebo o začátek trendu? A jak jsme na tom ve srovnání s obdobím před nástupem pandemie? Co k tomu přidá válka? Není naše nadšení z lepších čísle srovnatelné s legendárním pokusem o optimismus z filmu Marečku, podejte mi pero: „A co ta krásná čtyři mínus?“
Ohlédnutí do období před nástupem pandemie nepříjemně připomíná, že líp už bylo. Tady nás může trochu mást inflace, ale ČSÚ podobně jako jeho unijní kolegové sleduje také tabulky ve srovnatelných cenách, kde základem je rok 2015. Když se pak podíváme na stavební produkci v tomto výchozím období a srovnáme ji se současností, připomíná to spíše film Bože, jak hluboko jsem klesla! Stavebnictví bylo v loňském roce ve srovnatelných cenách o 12 procent níže než roku 2015.
Pozoruhodné však je, že zcela opačný vývoj vidíme v oboru nakládání s nemovitostmi. Tam si připsali za stejné období 5 procentní nárůst. Nakládání s nemovitostmi je tak o 17 procentních bodů průbojnější než samotná stavební výroba. Lepší než dávat cihlu k cihle je tahat z lidí prachy. Růst cen nemovitostí a nájmů zřejmě prosakuje do této položky prostřednictvím růstu objemu tržeb, byť cena služby samotné (marže realitní kanceláře) se nemění.
Něco podobného vidíme i v peněžnictví. Hrubý domácí produkt ČR od roku 2019 klesl ve stálých cenách o 3 procenta, ale peněžnictví na tom bylo za stejné období o 12 procent lépe. A to ještě nestačilo využít divokého tempa růstu úrokových sazeb, se kterým teď přišla ČNB. Vzhledem k tomu, že největší banky patří zahraničním vlastníkům, největší radost z tohoto růstu mají jinde.
Co z toho lze odvodit do budoucnosti? Vítězem války jsou zatím vedle zbrojařů těžaři, distributoři energie a banky. Nic z toho není v českých rukou. Na samotné válce možná trochu vyděláme, když tam pošleme náš vojenský šrot, za který snad od Němců a Američanů dostaneme něco nového. Pod tím je úvaha, že bude ekonomicky lepší, když se v těch starých tancích bratří vzájemně pozabíjejí a nechají je pak někde na poli, než abychom je museli sami nákladně likvidovat a přetavit třeba v hutích. Ty ostatně taky nejsou české. Jenže to nové za staré zadarmo je spojeno s povinností koupit ještě novější opravdu pěkně draho.
Pokud jde o ropu a zemní plyn, můžeme s napětím sledovat, na čem se nakonec v Bruselu dohodnou, ale to je tak všechno, co se s tím dá udělat. Jak nás informoval premiér Petr Fiala, zákaz dovozu ruské ropy se zatím nebude vztahovat na ropovody. Tady to maďarský premiér Viktor Orbán vybojoval za nás, ale jsme na něm závislí trvale, protože značná část českých benzínových pump a větší část plynových dodávek patří maďarskému MOL. Samotná ropa do českých rafinérií je zase starostí Poláků, kterým patří Unipetrol. Česku nezbývá než šmátrat neviditelnu rukou trhu, kde by se případně dal opatřit další benzín nebo dýzl, případně kerosín pro letadla. Ostatním zemím, které vlastní kapacity mají, můžeme buď radit, nebo závidět.
Ruská válka na Ukrajině podle všech směřuje ke konci, ale i kdyby se toto očekávání naplnilo, nemusí to znamenat konec sankcí. Rusko má v ruce dvě páky. Kdyby se ukázalo, že omezení vývozu ropy a plynu má být trvalé, mohou si zvolit sami nejvýhodnější okamžik, kdy to ustřihnou. Některé velké banky už se pokoušely modelovat, co by to způsobilo. Česko patří k těm nejzranitelnějším. V Německu by mohl být hospodářský pokles o 5 procent. A tou druhou pákou je vývoz obilí. Pokud se nenajde dohoda, ukrajinská úroda shnije, protože sila jsou zaplněná tou loňskou a po souši se vyveze maximálně desetina. Rozvojový svět bude o hladu a ohlásí to přílivem dalších uprchlíků.
Energetika a potraviny poženou inflaci dále vzhůru. Eurostat teď ohlásil průměrnou inflaci 8,1 procenta, ale v Česku je dvakrát vyšší. Část průmyslu neustojí nedostatek energie, prudký růst výdajů na energii a potraviny zase omezí jinou spotřebu domácností. Ekonomiku udusí mizející poptávka.
Zatím jsme tedy nestoupali a znovu se blížíme k pádu. Občané by měli střežit svoji budoucnost mnohem rozhodněji.