Rusko po Putinovi? Západu se to líbit nebude

ALEXEJ BĚLOV oponuje primitivním názorům západních analytiků, že po odstranění Vladimíra Putina bude možné přimět Rusko k poslušnosti jako za Jelcina a vysvětluje, že bezdůvodně urážená a ponižovaná největší země světa na jeho místo, řečeno s Cimrmanem, přivede spíše „sekáče, který se už nezakecá…“

Jedním z oblíbených témat západních kremlologů je „Vladimír Putin a jaké bude Rusko po jeho odchodu“. Většina těchto odborníků na Rusko se shoduje v tom, že jakmile ruský prezident definitivně opustí svůj úřad, dostanou se v Ruské federaci k moci „skutečně demokratické síly“, které budou schopny obrátit Rusko „čelem k Západu“.

Mimochodem, není to poprvé, kdy si Evropa a od nedávna (samozřejmě podle historických měřítek) i USA personifikují svůj problém a sebevědomě se domnívají, že za všechno může někdo mocný: Ivan Hrozný, Petr Veliký, Stalin, Putin (jmenovat by se dalo ještě dlouho), a kdyby nebyl, dalo by se s Ruskem „snáze dohodnout“. To vše hlavně proto, že absolutně nechápou podstatu toho, co se děje, a ani se nesnaží pochopit ruskou povahu.

Svrhnout Putina?

Z téhož přesvědčení vychází i hlavní cíl veškerého jejich snažení směrem k Rusku – odstranit Vladimíra Putina, jakýmikoliv prostředky. Ale právě v tom se opakovaně projevuje naprostá nekompetentnost západních analytiků. Přimlouvají se sice za co nejrychlejší odstranění ruského prezidenta, přitom ale netuší, jaké síly by v tom případě nahradily současný (v podstatě liberální) režim, který je mimo jiné velmi loajální vůči svým protivníkům, a to v činech, jakkoli ne ve slovech.

V jejich dosti primitivních představách ruský lid „osvobozený od útlaku uzurpátora“ okamžitě vrátí k moci liberály z devadesátých let, tolik milé západnímu srdci, a do jejich čela postaví nějakého Navalného, který je už dlouho pevně podchycen západními strukturami. To jsou informace, které ruští kolaboranti („muži s rozjasněnými tvářemi“) pravidelně hustí do uší svým západním kurátorům. Jenomže realita (ta skutečná, nikoli virtuální) nevypadá pro Západ a ruskou pátou kolonu ani zdaleka tak růžově.

Spisovatel, politik a novinář Zachar Prilepin, který v současné době absolvuje studium ve „škole gubernátorů“ (program, jehož cílem je připravit talentované úředníky), nedávno na Youtube hovořil o svých dojmech z tohoto studia. Přitom upozornil na novou generaci ruských manažerů, která se zásadně liší od té předchozí.

Nová ruská elita

Lidé, kteří se v Rusku dostali k moci po pádu SSSR, a ti, kteří se koncem minulého století přiřadili k ruské politické a vládnoucí elitě, považovali za měřítko svého úspěchu začlenění do západní „vyšší společnosti“. Symbolem této příslušnosti byla konta ve švýcarských bankách, vily na Azurovém pobřeží, nemovitosti v New Yorku a/nebo v Londýně, děti studující na nejprestižnějších západních univerzitách a později úspěšně zaměstnané v tamních firmách, k tomu manželky, auta, milenky – vše na té nejvyšší úrovni. Celkově jde o živoucí ztělesnění ruského oligarchického kréda z devadesátých let – „peníze musíš vydělávat v Rusku, a žít na Západě“.

Tito lidé že by mohli vládnout zemi v době ostré konfrontace a sankční války se Západem? Přece již v Bibli stojí: „Neboť odkud pochází vaše jmění, tam bude i vaše srdce“ (Matouš 6,21).

Spisovatel, politik a novinář Zachar Prilepin

Podle Prilepina lidé, kteří nahradí dosavadní elity, již nejsou zatíženi tímto „přívěškem ruského úředníka“ se známkami komplexu méněcennosti. Netouží dostat se mezi západní vyšší vrstvy a vydávat se za jednoho z nich. Nemluvě o tom (a to je jim zcela jasné), že když se zapojí do obtížného úkolu řízení Ruska, jsou automaticky odsouzeni k trvalému zákazu cestování a vystaveni západním sankcím. Bez konkrétního důvodu, prostě jen proto.

A berou to jako přirozený řád věcí. Nejsou již mentálně vázáni na Západ, a proto se k němu staví mnohem nekompromisněji. V jejich vědomí je od počátku přítomen syndrom „obléhané pevnosti“: Nemají ten smířlivý postoj k západním partnerům jako jejich předchůdci z devadesátých let – a vlastně už se s nimi nechtějí ani dohadovat.

Radikalizace válkou

Souhlasím se Zacharem. Ostatně tuto rigidní vyhraněnost nejen já pociťuji i u svých známých. Mezi nimi možná nejsou budoucí guvernéři (i když kdo ví), ale jsou to právníci, učitelé, profesoři, analytici, úředníci, novináři, specialisté na vztahy s veřejností, podnikatelé a tak dále. A pokud jsou ke Kremlu kritičtí, pak jejich postoj lze shrnout do bonmotu: Putina nekritizujeme za to, že je „příliš putinovský“, ale proto, že je „málo putinovský“. A právě takoví lidé se v Rusku dostanou k moci „po Putinovi“.

Velmi důležitý názor, jaký Západ není zvyklý poslouchat, vyslovil nedávno známý politolog a politický komentátor Jevgenij Satanovskij:

Dnes kromě Putina už vůbec nic netlumí instinkty většiny ruské veřejnosti, aby Německo prostě přestalo existovat. A že v případě nutnosti by se všechny země v Evropě, které nyní dodávají zbraně Ukrajině, měly proměnit v placaté, mírně roztavené místo. Radikalizuje je, že tyto státy posílají na Ukrajinu zbraně, které mají zabíjet naše lidi, ačkoli Ukrajina je naše domácí záležitost, nikoli evropská.

Pro Evropu a Ameriku, pokud vůbec chtějí mít nějakou budoucnost, je dnes kupodivu jedinou nadějí právě Putin, který je z nás nejvíce prozápadní. Kdokoli nastoupí po něm, nebude mít takové zábrany jako on. Ani takové sympatie k Německu. Drtivá většina těch, kteří ho vystřídají, bude mít především sžíravý pocit urážky, bezdůvodného nepřátelství dovedeného do krajnosti a vědomí, že za západní hranicí je stejný nepřítel, jaký na nás už mnohokrát neúspěšně zaútočil. Tedy nepřítel, který už konečně musí být definitivně zlikvidován.

Příklad Kadyrova

Prezident Čečenské republiky Ramzan Kadyrov

V tom není ani špetka nadsázky. Západ ani netuší, že hlava Čečenské republiky Ramzan Kadyrov, jeden ze symbolů ruské operace na Ukrajině, je možná i jedním z potenciálních nástupců současného prezidenta. Ponecháme-li stranou jeho případné volební šance, stal se již jendoznačně jedním z hlasů nové generace ruských vůdců s vysokou popularitou i na federální úrovni. A co vzkazuje nepřátelům Ruska?

V informačním poli reptají lidé, kteří donedávna mlčky snášeli uštěpačnost Německa, Anglie a v neposlední řadě i Spojených států. Určitě tu však mluvíme o Polsku. Země, která vznikla díky Rusku a přežila jen díky Sovětskému svazu, si dovoluje nám vyhrožovat. Pokud to nepřestane, stane se Polsko úhorem stejně rychle, jako se stalo samostanou zemí.

Nejde o plané výhrůžky, jak si to nechápavý Západ interpretuje, nejde o lehkomyslné „můžeme si to zopakovat“. Jde o popis konce éry věčného poklonkování směrem ke ctěným „západním partnerům“. Současný, absolutní většinou veřejnosti sdílený, ruský pohled je následující: Za celé ty roky, kdy jsme tolerovali nehorázné hulvátství a podlost, Západ nikdy neocenil ruskou zdvořilost a mírumilovnost.

Je dosti pravděpoodobné, že velmi brzy (nejpozději příští zimu) budou moci docenit naše chápání spravedlnosti. A možná pak pochopí, že Vladimír Putin je pro ně ještě ta nejlepší varianta. Že bude Rusko po Putinovi jiné? Bezesporu. Ale vůbec se to nebude Západu líbit.

ZDROJ

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Politika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.