ALEXEJ BĚLOV oponuje primitivním názorům západních analytiků, že po odstranění Vladimíra Putina bude možné přimět Rusko k poslušnosti jako za Jelcina a vysvětluje, že bezdůvodně urážená a ponižovaná největší země světa na jeho místo, řečeno s Cimrmanem, přivede spíše „sekáče, který se už nezakecá…“
Jedním z oblíbených témat západních kremlologů je „Vladimír Putin a jaké bude Rusko po jeho odchodu“. Většina těchto odborníků na Rusko se shoduje v tom, že jakmile ruský prezident definitivně opustí svůj úřad, dostanou se v Ruské federaci k moci „skutečně demokratické síly“, které budou schopny obrátit Rusko „čelem k Západu“.
Mimochodem, není to poprvé, kdy si Evropa a od nedávna (samozřejmě podle historických měřítek) i USA personifikují svůj problém a sebevědomě se domnívají, že za všechno může někdo mocný: Ivan Hrozný, Petr Veliký, Stalin, Putin (jmenovat by se dalo ještě dlouho), a kdyby nebyl, dalo by se s Ruskem „snáze dohodnout“. To vše hlavně proto, že absolutně nechápou podstatu toho, co se děje, a ani se nesnaží pochopit ruskou povahu.
Svrhnout Putina?
Z téhož přesvědčení vychází i hlavní cíl veškerého jejich snažení směrem k Rusku – odstranit Vladimíra Putina, jakýmikoliv prostředky. Ale právě v tom se opakovaně projevuje naprostá nekompetentnost západních analytiků. Přimlouvají se sice za co nejrychlejší odstranění ruského prezidenta, přitom ale netuší, jaké síly by v tom případě nahradily současný (v podstatě liberální) režim, který je mimo jiné velmi loajální vůči svým protivníkům, a to v činech, jakkoli ne ve slovech.
V jejich dosti primitivních představách ruský lid „osvobozený od útlaku uzurpátora“ okamžitě vrátí k moci liberály z devadesátých let, tolik milé západnímu srdci, a do jejich čela postaví nějakého Navalného, který je už dlouho pevně podchycen západními strukturami. To jsou informace, které ruští kolaboranti („muži s rozjasněnými tvářemi“) pravidelně hustí do uší svým západním kurátorům. Jenomže realita (ta skutečná, nikoli virtuální) nevypadá pro Západ a ruskou pátou kolonu ani zdaleka tak růžově.
Spisovatel, politik a novinář Zachar Prilepin, který v současné době absolvuje studium ve „škole gubernátorů“ (program, jehož cílem je připravit talentované úředníky), nedávno na Youtube hovořil o svých dojmech z tohoto studia. Přitom upozornil na novou generaci ruských manažerů, která se zásadně liší od té předchozí.
Nová ruská elita
Lidé, kteří se v Rusku dostali k moci po pádu SSSR, a ti, kteří se koncem minulého století přiřadili k ruské politické a vládnoucí elitě, považovali za měřítko svého úspěchu začlenění do západní „vyšší společnosti“. Symbolem této příslušnosti byla konta ve švýcarských bankách, vily na Azurovém pobřeží, nemovitosti v New Yorku a/nebo v Londýně, děti studující na nejprestižnějších západních univerzitách a později úspěšně zaměstnané v tamních firmách, k tomu manželky, auta, milenky – vše na té nejvyšší úrovni. Celkově jde o živoucí ztělesnění ruského oligarchického kréda z devadesátých let – „peníze musíš vydělávat v Rusku, a žít na Západě“.
Tito lidé že by mohli vládnout zemi v době ostré konfrontace a sankční války se Západem? Přece již v Bibli stojí: „Neboť odkud pochází vaše jmění, tam bude i vaše srdce“ (Matouš 6,21).
Spisovatel, politik a novinář Zachar Prilepin
Podle Prilepina lidé, kteří nahradí dosavadní elity, již nejsou zatíženi tímto „přívěškem ruského úředníka“ se známkami komplexu méněcennosti. Netouží dostat se mezi západní vyšší vrstvy a vydávat se za jednoho z nich. Nemluvě o tom (a to je jim zcela jasné), že když se zapojí do obtížného úkolu řízení Ruska, jsou automaticky odsouzeni k trvalému zákazu cestování a vystaveni západním sankcím. Bez konkrétního důvodu, prostě jen proto.
A berou to jako přirozený řád věcí. Nejsou již mentálně vázáni na Západ, a proto se k němu staví mnohem nekompromisněji. V jejich vědomí je od počátku přítomen syndrom „obléhané pevnosti“: Nemají ten smířlivý postoj k západním partnerům jako jejich předchůdci z devadesátých let – a vlastně už se s nimi nechtějí ani dohadovat.
Radikalizace válkou
Souhlasím se Zacharem. Ostatně tuto rigidní vyhraněnost nejen já pociťuji i u svých známých. Mezi nimi možná nejsou budoucí guvernéři (i když kdo ví), ale jsou to právníci, učitelé, profesoři, analytici, úředníci, novináři, specialisté na vztahy s veřejností, podnikatelé a tak dále. A pokud jsou ke Kremlu kritičtí, pak jejich postoj lze shrnout do bonmotu: Putina nekritizujeme za to, že je „příliš putinovský“, ale proto, že je „málo putinovský“. A právě takoví lidé se v Rusku dostanou k moci „po Putinovi“.
Velmi důležitý názor, jaký Západ není zvyklý poslouchat, vyslovil nedávno známý politolog a politický komentátor Jevgenij Satanovskij:
Dnes kromě Putina už vůbec nic netlumí instinkty většiny ruské veřejnosti, aby Německo prostě přestalo existovat. A že v případě nutnosti by se všechny země v Evropě, které nyní dodávají zbraně Ukrajině, měly proměnit v placaté, mírně roztavené místo. Radikalizuje je, že tyto státy posílají na Ukrajinu zbraně, které mají zabíjet naše lidi, ačkoli Ukrajina je naše domácí záležitost, nikoli evropská.
Pro Evropu a Ameriku, pokud vůbec chtějí mít nějakou budoucnost, je dnes kupodivu jedinou nadějí právě Putin, který je z nás nejvíce prozápadní. Kdokoli nastoupí po něm, nebude mít takové zábrany jako on. Ani takové sympatie k Německu. Drtivá většina těch, kteří ho vystřídají, bude mít především sžíravý pocit urážky, bezdůvodného nepřátelství dovedeného do krajnosti a vědomí, že za západní hranicí je stejný nepřítel, jaký na nás už mnohokrát neúspěšně zaútočil. Tedy nepřítel, který už konečně musí být definitivně zlikvidován.
Příklad Kadyrova
Prezident Čečenské republiky Ramzan Kadyrov
V tom není ani špetka nadsázky. Západ ani netuší, že hlava Čečenské republiky Ramzan Kadyrov, jeden ze symbolů ruské operace na Ukrajině, je možná i jedním z potenciálních nástupců současného prezidenta. Ponecháme-li stranou jeho případné volební šance, stal se již jendoznačně jedním z hlasů nové generace ruských vůdců s vysokou popularitou i na federální úrovni. A co vzkazuje nepřátelům Ruska?
V informačním poli reptají lidé, kteří donedávna mlčky snášeli uštěpačnost Německa, Anglie a v neposlední řadě i Spojených států. Určitě tu však mluvíme o Polsku. Země, která vznikla díky Rusku a přežila jen díky Sovětskému svazu, si dovoluje nám vyhrožovat. Pokud to nepřestane, stane se Polsko úhorem stejně rychle, jako se stalo samostanou zemí.
Nejde o plané výhrůžky, jak si to nechápavý Západ interpretuje, nejde o lehkomyslné „můžeme si to zopakovat“. Jde o popis konce éry věčného poklonkování směrem ke ctěným „západním partnerům“. Současný, absolutní většinou veřejnosti sdílený, ruský pohled je následující: Za celé ty roky, kdy jsme tolerovali nehorázné hulvátství a podlost, Západ nikdy neocenil ruskou zdvořilost a mírumilovnost.
Je dosti pravděpoodobné, že velmi brzy (nejpozději příští zimu) budou moci docenit naše chápání spravedlnosti. A možná pak pochopí, že Vladimír Putin je pro ně ještě ta nejlepší varianta. Že bude Rusko po Putinovi jiné? Bezesporu. Ale vůbec se to nebude Západu líbit.