Srbský prezident se zastavil v Bratislavě a na konferenci vysvětloval, jak Srbové dodnes těžce nesou bombardování ze strany NATO v roce 1999, píše na facebooku Juraj Draxler. A v tomto kontextu vnímají i konflikt na Ukrajině. Nikdo se jich tehdy, když na nich padaly bomby, nezastal. A, co je klíčové, ani později. O tom chci právě mluvit:
Srbský prezident Aleksandar Vučić a ruský prezident Vladimir Putin
Na začátek připomenu, že bombardování NATO přišlo poté, co do jejich provincie Kosovo dva roky proudily moderní zbraně. Srbové to i běžně ukazovali. Některé americké TV stanice dokonce propagovaly, jak tam z USA odlétají „dobrovolníci“. Dobře vyzbrojení Albánci pak napadali policejní stanice i srbské obyvatele.
Srbové odpověděli, i silově. V případě vesnice Račak a ještě v jedné ze dvou dalších není jisté, zda nezabili i albánské civilisty (nikdy se to jasně nepotvrdilo a Srbové to popírají). Co ale jasné je, je to, že příběhy o nějakém rozsáhlém zabíjení Albánců byly smyšlené. Dokonce i to, k čemu docházelo již po zahájení bombardování, soud pod kuratelou OSN navzdory albánskému tlaku odmítl označit za genocidu.
Připomenu i to, že NATO rozsáhle bombardovalo CIVILNÍ infrastrukturu země. V Bělehradě zbombardovalo dvě ministerstva, ústředí vládní strany, ústředí státní televize. Zničili prakticky všechny srbské mosty přes Dunaj, rozsáhle zbombardovaly železniční síť. A to vše naprosto bezdůvodně. Navíc pravděpodobně omylem, špatným zasahováním cílů, trefili i ústřední vojenskou nemocnici, zničili velké množství poliklinik, škol a památek.
► Kosovo, Majdan, Oděsa, Donbass, NATO
A ironicky zabili během bombardování více Albánců, než dávali za vinu samotné srbské vládě!!! (Dvakrát totiž omylem trefily konvoje albánských uprchlíků, plus nějaké vesnice.) A to, že k etnickým čistkám tam došlo po bombardování (Albánci prostě vypalováním domů vyhnali Srby), informovanému čtenáři asi nemusím připomínat.
A teď to nejdůležitější. Když toto řeknete nějakému kavárenskému hovídku, jeho odpověď je: na co to dnes vzpomínat, to je acohentismus/whataboutismus. Kavárenský hlupák totiž nedokáže, nechce pochopit, že je to dodnes živá věc: Srbsko nikdy za tuto nehoráznost nedostalo žádné odškodnění.
Nikdo z těch lidí, kteří iu nás lezou do těch správných, hamburgerových zadků, se ani slovem veřejně k tomuto nevyjádřil. A tak byla kdysi vyspělá země vržena o mnoho let zpět a srbští dělníci dnes pracují i u nás za mzdy, které by dokonce i drtivá většina Slováků považovala za otrocké.
A proto, že Srbsko si dovolilo mít poněkud nezávislou politiku, ho odmítají přijmout do Evropské unie, ačkoli k tomu v zásadě není žádný důvod.
Toto není dávná minulost, toto je PŘÍTOMNOST. K tomu, aby byl člověk si to schopen uvědomit, ale nesmí být tak hluboce amorální, jako jsou amorální lidé z kavárny a s ní spříznění politici.