Zbigniew Brzezinski: Na velké šachovnici se hraje o světovládu

V roce 1997 vyšla v New Yorku publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde-li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy.

Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)

Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti… Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…

Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa, což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha, aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)

Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika. (c.d., str. 77-92)

Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie. (c.d., str. 92)

Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko-ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.

Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé. (c.d., str. 104-105)

Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího. (c.d., str. 200)

Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu – … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy. (c.d., str. 204)

Připravil Dr. Ogňan Tuleškov


Zbigniew Kazimierz Brzeziński (28.3.1928, Varšava – 26.5.2017 Falls Church, Virginie) byl polsko-americký politolog, vedle Henryho Kissingera a Samuela P. Huntingtona považovaný za šedou eminenci americké zahraniční politiky. V letech 1977-1981 byl bezpečnostním poradcem amerického prezidenta Jimmyho Cartera a později zahraničně-politickým poradcem Baracka Obamy. Zároveň byl profesorem americké zahraniční politiky na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru, poradcem Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) ve Washingtonu a autorem odborných politologických knih.

Brzezinski se narodil ve Varšavě jako syn polského diplomata Tadeusze Brzezinského. Strávil část svého dětství v Lille (Francie), v Lipsku (Německo) a v Charkově, v ruské části dnešní Ukrajiny, poté se s rodinou přestěhoval do kanadského Montrealu. Vystudoval McGillovu univerzitu v Montrealu, kde v roce 1949 získal titul bakaláře a v následujícím roce i magistra. V roce 1953 promoval v oboru politických věd na renomované Harvardově univerzitě, kde poté i přednášel. Roku 1961 přestoupil na Kolumbijskou univerzitu, kde převzal vedení nově založeného Institutu komunistických věd.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost, Politika se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *