Ing. Jiří Paroubek: Nechme Radetzkého sochu v Lapidáriu Národního muzea

Dovolím si reagovat na dva články pánů Schwarzenberga a Bárty, kteří usilují o navrácení sochy rakouského maršála Radetzkého von Radetz na Malostranské náměstí, tedy jedno z hlavních náměstí Prahy. Z tohoto místa byl Radetzkého pomník odstraněn začátkem roku 1919, prostě proto, že byl symbolem staré habsburské monarchie. A nová Československá republika se naprosto rozešla s rakousko-uherskou tradicí a způsobem vládnutí.

Domnívám se, že pomníky se mají stavět lidem, kteří něco udělali pro náš stát, pro veřejné blaho nebo vynikli v nějakém oboru a tím byli prospěšní národu a českému státu. Nevím, v čem byl rakouský maršál Radetzký prospěšný pro český stát.

Byl to jistě velmi schopný voják sloužící rakouské monarchii a zájmům vládnoucí dynastie. I J. Bárta připouští, že Radetzký „…v letech 1848-1849 skutečně bránil území náležící v té době Rakousku a oddálil sjednocování Itálie…“. No, ale o to právě jde. Byl to člověk, vycházející z feudálně-aristokratické tradice, který potlačoval národně osvobozenecké hnutí v severní Itálii. V zásadě, jako schopný vojevůdce, oddálil o téměř dvacet let sjednocení Itálie.

Nechci příliš polemizovat s tím, zda rakouská monarchie byla „zatuchlá“ či nikoliv. Podle obou pánů ovšem nikoliv. Mohl bych v této souvislosti připomenout zničení skutečně české šlechty po Bílé Hoře, vyvlastnění majetku protestantské šlechty a měst po Bílé Hoře. Tehdy došlo k rozchvácení českého majetku, které v dějinách národa nemá obdoby. Habsburkům se podařilo po Bílé Hoře konfiskacemi majetku nekatolické šlechty vytvořit z jim sloužících cizáků novou šlechtu.

Češi byli po celou dobu Habsburské monarchie jenom kanónenfutrem v dynastických válkách, vedených rakouskými generály. Žádný národní zájem však na těchto válkách neměli.

Oba dva pánové (Schwarzenberg i Bárta) adorují roli Radetzkého v bitvě u Lipska, kde byl náčelníkem generálního štábu K. Schwarzenberga. Nevím, jestli bych zrovna chtěl vidět tak jednoznačně pozitivně vítězství aristokraticko-feudální reakce, vedené ruským carem Alexandrem I. či rakouským císařem Františkem I., nad Napoleonem Bonapartem právě u Lipska v roce 1812. Napoleon byl pravda všeho schopný vojevůdce, ale ať je to jak chce, byl dědicem francouzské revoluce a přinesl do feudální Evropy Schwarzenbergů a Radetzkých a jejich panovníků světlo legislativy, vzniklé v době francouzské revoluce. Mám na mysli hlavně občanský zákoník, uplatněný v mnoha evropských zemích, obsazených Francouzi či pod jejich vlivem.

První Československá republika se hlásila k tradici francouzské a americké revoluce. Nikoliv k tradici nějaké aristokratické koterie, jíž adoruje K. Schwarzenberg. To si, u zakladatelů republiky Masaryka, Beneše, Švehly, Kramáře ad., neumím vůbec představit.

Pokud jde o Žižku a husity, je to stará slabost rodiny Schwarzenbergů. Vždyť to byl právě Karel Schwarzenberg, předek K. Schwarzenberga, který 25.11.1889 jako mluvčí české šlechty na českém sněmu na adresu husitů řekl: „My nejsme potomci oné husitské šlechty, která protestovala roku 1415 na sněmu českém proti koncilu kostnickému… My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století a my Schwarzenbergové budeme bojovat proti všem novohusitům s touže rázností, jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům.“ (citováno z monografie L. Dolejšího, L. Kříže: Husité. Vrchol válečnického umění v Čechách, Praha 2009). Zřejmě je to tedy rodové, protože K. Schwarzenberg si nemůže pomoci, musí zlehčovat Žižku a naopak vyzdvihovat válečníka ze své společenské vrstvy, tedy z aristokracie.

Dovolím si shrnout tuto polemiku s oběma pány. Tradice moderní české a československé státnosti je postavena na republikánství a demokratickém charakteru státu. Není tedy feudálně-aristokratická.

Pokud nějaký pomník patří na Malostranské náměstí a v letech 1928-1940 tam opravdu stál, je to pomník francouzského bohemisty Ernesta Denise, který pro českou věc před I. světovou válkou a v jejím průběhu vykonal mnoho. Ulehčil Masarykovi a Benešovi zahraniční akci ve Francii, protože díky dílům tohoto francouzského historika se Francouzi dozvěděli vůbec něco o Češích. O národu ve středu Evropy, který usiluje o svou samostatnost a o rozchod s prohnilou rakouskou monarchií. Mimochodem, odhalení pomníku E. Denise 28. října 1928 se účastnil jak tehdejší ministr zahraničí Beneš, tak pražský primátor Baxa a celá politická reprezentace demokratických stran, zastoupených na pražské radnici.


Pozn. Naší Pravdy aneb Vznik Československa a Ernest Denis

O Češích psal jako o „nejinteligentnějším, nejosvícenějším a nejenergičtějším“ národu z východu Evropy.

Kdo? Ernest Denis

Vděční Češi po něm nejprve pojmenovali nádraží v Praze na Těšnově, aby jej o několik desetiletí později vyhodili do vzduchu. Francouzský bohemista Ernest Denis, který před sto lety jednoznačně přispěl ke vzniku Československa, dnes patří k pozapomenutým postavám tehdejšího dění i bohaté historie česko-francouzských vztahů.

„Byl v první řadě slavistou a protestantem. Před první světovou válkou chtěl rozvíjet slavistiku jako celek“, řekl Pierre Gonneau, nynější ředitel Institutu slovanských studií na pařížské Sorbonně, u jehož zrodu Denis stál. Češi jako národ Denise zajímali kvůli svým dějinám, například Janu Husovi, který byl blízký jeho protestanskému přesvědčení.

Byl vědcem, nebo lobbistou?

Podle francouzského bohemisty, historika a autora životopisu Edvarda Beneše Antoine Marese je třeba Ernesta Denise chápat jako někoho, kdo pro českou věc pracoval dlouhodobě. „Celý život se zasazoval o osvobození českého národa. Celou válku pak o to, aby Češi měli vlastní stát,“ řekl svou výbornou češtinou Mares ČTK v prvním patře Institutu v pařížské ulici Rue Michelet, přímo v pracovně, která před stoletím Denisovi patřila.

Gonneau připomíná, že Denis byl svým založením vědec, jeho cílem byl vznik ústavu, který by na vědeckém základě studoval jazyky a historii slovanských národů. „Cítil se jako vědec. Ale v roce 1918 z něj fakticky byl politický lobbista, zasazující se o vznik slovanských států na troskách Rakousko-Uherska“, dodal.

Denis od května 1915 vedl dvouměsíčník La Nation tcheque, který se pro exilovou skupinu kolem Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše stal platformou umožňující francouzskou veřejnost a politiky přesvědčovat o potřebě nového uspořádání střední Evropy a likvidaci Rakousko-Uherska. Název ostatně navrhl novinář Rudolf Klepl, předválečný pařížský korespondent Národních listů. Francouzský bohemista ale přispíval i do dalších exilových periodik.

Historik Mares připomíná, že vedení časopisu od francouzského nadšence v roce 1916 převzal osobně Beneš. „Denis byl možná profesorem na Sorbonně, rozhodně ale nebyl dostatečně diplomatický, a tak Beneš začal časopis řídit, aby dokázal zmírnit Denisova bojovná stanoviska“, řekl. Jedním z důvodů Francouzova tvrdého protiněmeckého a protirakouského postoje za války nejspíš byla i smrt jeho syna na frontě hned na podzim roku 1914.

„Z francouzského úhlu pohledu byl o středoevropskou kulturu zájem. Zájem také souvisel s pomstou Německu a vypadalo to, že v tomto mohou Slované pomoci“, řekl ČTK Gonneau. Osvobození slovanských národů z německého jha bylo podle něj v době první světové války stále šířeji vnímáno jako cesta k přeskupení sil v Evropě.

„Ale také tu byl skutečný zájem. Lidé, kteří své vědecké diplomy v této oblasti získali v 70. a 80. letech 19. století, byli v tomto ohledu první skuteční vědci“, míní Gonneau. „Před tím existovali milovníci ruské kultury nebo české historie, ale byli to amatéři. Byť v dobrém slova smyslu“, dodal.

Ernest Denis, který se narodil v roce 1849, se do Prahy poprvé podíval jako čerstvý profesor v roce 1872. V českých zemích byl plné dva roky, intenzivně studoval češtinu. S ní mu pomáhal spisovatel Jaroslav Vrchlický, pro Denise ale bylo klíčové setkání s historikem Františkem Palackým. „To bylo rozhodující a on se začal o Čechy intenzivně zajímat,“ připomíná Mares.

Francouzský vědec je tak spojkou mezi osobnostmi předcházející generace a lidmi, kteří v době první světové války český sen o národním vzkříšení realizovali v pro mnohé do té chvíle nepředstavitelné podobě samostatného Československa.

Denis a Masaryk

Zajímavý je přitom podle Marese jeho vztah s Masarykem. Před vypuknutím války měl totiž vůči němu určité výhrady. „Měl pocit, že kritický duch Masarykův oslabuje sílu Čechů v jejich odboji proti Vídni. To byla vlastně perspektiva českých vlastenců na konci 19. století“, řekl ČTK historik. S příchodem války a začátkem snah o vznik Československa ale Denisova kritika Masaryka podle něj mizí a oba muži si nejprve korespondují. Jejich spolupráce v určitém ohledu vyvrcholila v jejich navazujících projevech v květnu 1915 při připomínce 500 let od upálení Jana Husa.

Denis byl Benešův přítel a jako vědec se těšil Masarykovu respektu. Mladý československý stát tak, jakmile to bylo možné – bylo to jedno z prvních rozhodnutí československé vlády –, poskytl pařížské univerzitě značnou finanční částku na vznik Institutu slovanských studií a také přímo na zakoupení Denisova vlastního domu, kde institut od svého vzniku na jaře 1920 dodnes sídlí. Mezi válkami se z něj stala nejen významná výzkumná instituce a knihovna, ale také byla přes něj udělována stipendia studentům přijíždějícím do Paříže ze slovanských zemí.

Denis se do Československa vrátil v říjnu 1920, byl však už velmi nemocný a program cesty se musel zkrátit. Zemřel 4. ledna 1921, krátce po návratu do Paříže.

V Praze dnes tohoto pozapomenutého přítele Čechů připomíná pamětní deska na Malostranském náměstí. Na Malostranském náměstí měl od 27. října 1928 sochu, kterou v roce 1940 zlikvidovali němečtí nacisté. Pražské nádraží Těšnov, které bylo roku 1985 zbouráno, neslo Denisovo jméno v letech 1919 až 1940 a po druhé světové válce do roku 1953. V Brně jsou po Denisovi pojmenovány sady pod Petrovem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.