Je to již 80 let, kdy se rozpoutal jeden z největších terorů v našich dějinách, heydrichiáda. Mezi její oběti patřil také MUDr. Vladislav Vančura (23. června 1891 Háj ve Slezsku – popraven 1. června 1942), levicově orientovaný literát, který byl především obecně múzický, a to nejen z hlediska svého literárního „řemesla“, ale i ve smyslu výtvarném. U málokterého autora máme přímo vizuální zážitky při četbě jeho textů.
Až příliš dobře vzpomínám si na ten večer. Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.
Jaroslav Seifert
Svůj výtvarný zájem viděl spíše v poloze recepce – vnímání, než vlastní tvorby. Již kubismus byl pro něj zjevením, s odstupem doby si vysvětluje svou příchylnost právě k tomuto způsobu vyjádření, které jako by podmiňovalo jeho excelentní smysl pro filmový střih, který právě v počátcích filmového umění byl jedním z nejvýznamnějších estetických prostředků.
Výtvarné umění zajímalo Vančuru i prostřednictvím konkrétních osobností. Psal například o Josefu Mánesovi, Antonínu Slavíčkovi, ale také o Josefu Šímovi a jiných. Ve 20. letech publikoval úvahy o výtvarném umění především v časopise Musaion.
Výtvarné vidění Vladislava Vančury se objevuje v celé jeho tvorbě, snad ale nejmohutněji, a to až ve smyslu výtvarné fresky, se jeví v loupežnické romanci Markéta Lazarova z roku 1931. Není jistě náhoda, že její filmový přepis režiséra Františka Vláčila dosáhl právě z hlediska výtvarného takové úrovně. I další Vančurova díla jsou múzická nejen literárně, ale velmi silně i výtvarně, například Konec starých časů, až po Obrazy z dějin národa českého.
Pro Vančuru je také typické záměrné chápání a prosazování souvislostí. Tento přístup jej předurčoval k chápání problémů vždy s nadhledem, nikdy je neřešil z hlediska momentálního, dílčího zorného úhlu. Jak prozíravě znějí jeho slova: „Kdybych měl odpověděti na otázku, co je důležité a co má být na počátku práce zdůrazněno, řekl bych: vědomí souvislostí. Vědomí kladných i záporných vztahů, vědomí souběžných akcí, vědomí tradice a pohled, který dovede obsáhnouti široký obzor.“ (Mladá kultura 1, č. 1 březen 1935)
Vančura měl velký smysl pro nové nekonvenční umělecké cesty. Respektoval specifičnost umění, právo na novátorství, dokonce povinnost hledat a prosazovat nové cesty. Text, který napsal při příležitosti výstavy Josefa Šímy v Alšově síni Umělecké besedy v květnu 1932, je toho dokumentem: „Umění se nesnáší s hesly, s konvencí škol a s náhodami. Výtvarná práce, jejíž podstatný úsek dnes přehlížíme, hledá nové cesty. Lze říci, že je její snaha charakterizována snahou po nové věcnosti a že v ní přichází ke cti duch mistrovství.“ Noblesnost byla součástí Vančurovy tvorby literární, stejně tak se projevovala v jeho statích umělecko-estetických. Se stejnou noblesou, morálním kreditem také žil. Stal se tak jedním z prvních intelektuálů, kteří položili život za demokracii.
VĚRA BERANOVÁ (ZDROJ)