Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.: Život v soukolí posledních let

Přemýšlivý člověk vychází za všech dob ze svých prožitků a zkušeností. V současnosti se střetáme s převládajícím zklamáním ze společenského vývoje doma i za hranicemi. Publicista, disident a chartista Jan Urban vidí neuspokojivý stav naší společnosti dnešní doby ve dvou předchozích historických totalitách, nacistické a komunistické. Je to u něho zřejmě neuvěřitelně zavádějící tendence – klást mezi nacismus a komunismus rovnítko.

Budování socialismu s vizí komunismu jako dlouholetá činnost našeho vládnoucího režimu se podle uvedeného autora jeví vlastně ještě mnohem provinilejší, protože bylo mnohem delší než byla u nás zhoubná válečná okupace. Nacismus u nás nastolil za 2. světové války zdrcující a zničující útlak ve formě protektorátu. Ale ten totalitní vliv nemá s délkou trvání nic společného. Podobu nacismu se socialismem či komunismem bychom marně hledali.

Mezi nacismem a komunismem je kardinální rozdíl v hodnotové orientaci, v příčinách vzniku příslušné ideologie i v cílech nastoupivší realizace. Nacismus usiloval ovládat naši vlast jako svůj zcela podřízený služební protektorát. Trestal nás i jen za pouhou vzpomínku na rozbité Československo. Usiloval zničit naši národní identitu, dokonale poněmčit naše země, země Čech, Moravy a Slezska. Zbavit nás našich dějin a proměnit nás jen v další část Německé Třetí Říše.

Realizace socialismu a vize komunismu
u nás trvala po 2. světové válce 40 let.

Tehdy šlo o znárodnění a plánování výroby a výrobních prostředků, o zaměstnání všeho obyvatelstva, o beztřídní společnost, o sociální rovnost. Ale státní realizace tohoto programu byla během let vnitřně diferencována, uplatňovaly se tu různé budovatelské a mocenské směry a síly. Roku 1989 pak přišel politický převrat, který nás překvapil a na rozdíl od minulých přežívajících politické změn již byl dílem moci jiných společenských sil, než které tu vládly 40 let.

Příčinou naší současné úpadkové přítomnosti nejsou dvě totality, jak napsal pan Jan Urban. Byly to dvě chybné analýzy, které podstatně ovlivnily naší společnost v letech budování socialismu a po něm.

Byl to jednak bezútěšně zničující normalizační odsudek „tání“ 60. let, reformního socialismu a „Pražského jara“. Stejně však bylo pak bezútěšné a zničující prohlásit z protichůdných pozic čtyřicet let „budování“ za – „zločinné“. Bez výjimky hrůzostrašné, odpudivé, nepřijatelné. S komunisty se nemluví, žádný pozůstatek jejich vedení a správy se neuznává a nebere na vědomí.

Ani v prvním ani v druhém případě krajního odsouzení naší minulosti nešlo o objektivní rozbor skutečnosti, ale o dezinpretující ideologický převlek zájmů těch či oněch uchvatitelů moci. Paušální hodnocení čtyřiceti let socialisticky orientovaného období je ovšem zcela nepřijatelné.

Ta prošlá léta se přece navzájem velmi liší. Revoluční násilí se u nás soustředilo v počátcích 50. let. Koncem 50. let přišlo „tání“ a pak „šťastná šedesátá léta“. Ta jsou ovšem násilím vojenské invaze potlačena a vystřídána zavedením „normalizace a retardace“ v letech 70. a 80.

Všimnu si jako řadová občanka jen jedné odnože činnosti ve sféře státní správy, všimnu si jen šíření kultury a osvěty, které byly platnou směrnicí určeny obyvatelstvu. Šlo tehdy o estetický rozvoj osobnosti i společnosti, chvályhodný životní smysl pracovníků četných kulturních a osvětových pracovišť. Uvedené dvacetiletí má ovšem své významné souvislosti a vztahy s etapami dřívějšími.

Začneme dobou po 2. světové válce. Léta 1945-48 jsou dobou poválečné euforie a hledání nového mírového způsobu života. Pociťovali jsme radost a vděčnost za osvobození, přátelství se všemi obyvateli budované vlastenecké společnosti, odstraňování válečných škod a vize spravedlivého státního zřízení. Ve volbách měli komunisté převahu, ostatní neztráceli pro jejich program aspoň pochopení. Projekt spravedlivé sociální budoucnosti vedl k jisté vzájemnosti a k solidaritě. Dalo se sledovat třeba na stránkách různého stranického tisku. Proti tomu se však zvedli netrpěliví revolucionáři a jejich protivníci-reakcionáři. Spory a konflikty se kupily a zostřovaly, až revolucionáři odmítli postupný vývoj a sounáležitost všech stran. Provedli převrat a nastolili diktaturu jediné strany a její vlády.

Reakcionáři trvali ovšem v nesouhlasu a v odporu, i když zůstali pasivní a omezení ve výraznějším projevu svého zájmu, své vůle a svého chtění.

Ve znamení „Února 1948“ nastala nečekaná etapa nástupu otřesné a šokující jediné vládnoucí moci, zostřeného násilí, dogmatického fanatismu a šířícího se strachu. Objevila se i extrémní etapa politických monstrprocesů a veřejného teroru.

Píše se o tom, že šlo o utužování vládnoucího režimu. Ale spíše šlo o skupinový boj v nejvyšších vládních kruzích, boj o absolutizaci moci vítězů a o vyřazení a perzekuci možných rivalů.

S obavami a úžasem bylo možno sledovat nedůvěryhodné inscenace procesů předních vládních osobností a zvláště pak jejich neosobní, kající projevy. Projevy byly naučené u všech obžalovaných stejně zpaměti, sepsané podle jediné ideologicky úderné předlohy. Všichni se přiznávali k neomluvitelné zradě strany a vlády. Procesy byly nevěřícími kritiky v skrytu odmítnuty jako nepřijatelný teror, jako zneužití státní moci a jako naprostá apriorní eliminace žalovaných osobností.

Ovšem oficiálně na veřejnosti rozhodovaly projevy bezohledného násilí. Rozhodlo vášnivé, netolerantní, militantní zaujetí vybraných funkcionářů. Ti určovali působení propagačních prostředků a všeobecného veřejného mínění.

Jenže tam až, k určujícím vrcholům vládní struktury, prostý občan nedohlédne, a tak se mnohde jevilo i jeho vzrušení z procesů jako nesouhlas a pohoršení z nespravedlnosti.

Studia na FF UK v Praze jsem začínala ve studijním roce 1947-48. K mým učitelům patřili uznávaní profesoři společenskovědního zaměření. S úctou a zájmem jsem poslouchala J. Krále, J.B. Kozáka, L. Riegra, L. Svobodu, V. Černého. S napětím jsem občas sledovala ohnivé diskuse profesorů J.B. Kozáka a A. Kolmana v nabité posluchárně.

Vyrovnávala jsem se s českým pozitivismem, s existencialismem, s marxismem. Vyměňovali jsme si s kolegy názory. Jako pomocná vědecká síla jsem měla na Fakultě k dispozici každodenní knižní novinky. Za staršími dokumenty jsou chodila do knihovny J.A. Komenského v Mikulandské ulici. Měli tu např. časopisy „Dunaj“ a „Vesmír,“ duševní obzor a svět Jiljí Jahna, našeho filozofa a vedoucího činitele tehdejšího českého menšinového školství ve Vídni. Psala jsem o něm disertaci.

Po únoru 1948 se na Fakultě útočně a netolerantně uplatnili mladí asistenti. Všemocná „trojka“ dvacetiletých posluchačů iniciovala revoluční očistu sboru vyučujících. Třídně stranická personalistika a fanaticky prosazovaný jediný oficiálně nařízený materialistický a historický světový názor vyvolávaly pocity ohrožení a strachu. Někteří profesoři byli propuštěni, některé katedry zrušeny. Násilné a zastrašující metody šířily i davovou psychózu mezi posluchači. Do strachu upadali i ti, kteří věřili v příchod šťastnější a spravedlivější beztřídní společnosti.

Někteří netolerantní a útoční asistenti způsobili. že jsem se v obavách rozhodla pro předčasný dobrovolný odchod z Fakulty do učitelské služby v pohraničí. Strávila jsem tam 7 let, na školách různého druhu a stupně a v žákovském domově.

Jako tajná někdejší uprchlice před fakultním násilím 50. let mohla jsem ve společnosti v pohraničí registrovat politické motivy občanů, které jsem znala. Jejich vztahy k platnému a závaznému světovému názoru, k jediné vládnoucí moci, k současnému vládnoucímu režimu strany a vlády.

Ty motivy a vztahy jsem našla rozličné. Byly to na příklad:

  • vyznání víry po předcích, solidarita s přáteli
  • upřímná víra oddaných stoupenců programu
  • dogmatické lpění na předkládaných poučkových tezích
  • předstíraná horlivost lidí se špatným svědomím nebo se špatnými úmysly
  • ctižádost, touha uplatnit se, získat význam a vliv
  • kariérismus, opojení mocí, její využití a zneužití
  • zlomyslná nenávist individuální i skupinová, její realizace
  • pomstychtivé zneužití moci

Negativní motivy vyvolávaly i skrývanou a tajně šířenou davovou psychózu.

„Panta rei, ouden menei“, učil starověký přírodní filozof Herakleitos. „Všechno plyne, nic nezůstává stát.“ Ani urputný poúnorový konfliktní stav ve společnosti nezůstal beze změny. Doslechla jsem se leccos z dramatických osudů svých kolegů ze studií, účastníků perzonalistické „trojky“ i bojovných asistentů. Mnozí prozřeli a vydali se cestou větší míry tolerance, demokracie a humanity. Říkalo se tomu „tání“, zdálo se, že pominul krutý mráz a neprostupný led. Přišla „šťastná léta 60.“ Jako jejich vyvrcholení nastalo i „Pražské jaro“. Obrodný proces, liberalizace a demokratizace společnosti. Stereotypní funkcionáři z minulosti ztráceli pozice autorizovaně řízené a organizované.

Politický zápas nabyl nové podoby a ne všichni byli přesvědčeni o jeho správnosti. Stalo se, že obrodný proces byl v nejvyšších kruzích znevážen, odmítnut a označen jako spojení s antisocialistickými zájmy. Takto interpretován byl osudově mezinárodně vyčleněn a osudově velkou silou a mocí potlačen. Zasáhla proti němu invazí pěti armád socialistických států pod sovětským velením. S úžasem přívrženci obrody hleděli na příchod armád od hranic a na obsazení našich měst. Nechtělo se tomu věřit, bylo to kruté nedorozumění.

Stoupenci invaze měli za úkol obnovit nekompromisní vedení a netolerantní správu všech oborů a odvětví společnosti z dob, které ještě nepoznaly „tání“ a čas obrody?

Měli se obrozenci vidiny otevřené budoucnosti zříci? Měli zapomenout na vlídnou a laskavou vizi budoucnosti, v níž „ulicí bílou půjdou děti rozesmáté“? Měli se vrátit do stavu podezřívání, napětí, pouček a dogmat? Měli zapomenout na uvolňovací a osvobozovací demokratizaci moci? Měli naopak souhlasit, aby nastal nový fanatický despotismus a nové bezohledné metody stranických funkcionářů? Měli obrozenci zapomenout na dědictví pokračujícího vývoje naší národní a všeobecně lidské kultury?

Mohu podat svědectví o životě s trestními následky „nápravné“ invaze. Byla jsem po 7 letech na školách v pohraničí opět 10 let na Fakultě. Byla to 60. léta a naše celá katedra horlivě pečovala o pokrok v našich disciplínách. Dodatečně jsme zjistili, že to byla „požehnaná práce“ a „šťastná léta“.

Přišla ovšem nečekaná údajně nápravná „normalizace“, a její stoupenci mě potrestali za spis, který se nedržel uznávaných pouček, ale hledal životní cestu výchovy a vzdělávání podle vlastního vědomí a svědomí.

V čele nově nastolené „normalizační“ celospolečenské politiky, vládnoucí nezpochybnitelné ideologie i bdělé státní správy všech oborů a odvětví, stanuli prověření a v minulosti osvědčení straničtí funkcionáři. Zaujímali zásadně nepřístupné stanovisko k neprověřeným soudruhům, které teď měli za nepřátele. Oficiálně nesměli ani nechtěli vidět, jak citelné tresty ty či ony soudruhy postihly, a jak byly uděleny často i nespravedlivě.

Ale přesto se občas utvářely situace zcela neočekávané a nepředvídatelné. Ukázalo se, že v řadových pozicích existovali jedinci, neuznávající protiobrodné tresty. Za zády funkcionářů a bez jejich vědomí se tajně a skrytě ujímali potrestaných.

Při tom jednali s ohledem na charakter činnosti a díla těch osobností, které si vzali na starost. Dlouho mi trvalo, než jsem na to přišla a podrobnosti jsem se nikdy nedověděla. Netušila jsem, jak působí skrytá diferenciace vlivů v socialistické společnosti.

Propuštěna ze zaměstnání jsem dlouho marně sháněla místo, za pomoci ROH se soudila o přijatelný pracovní posudek a pak konečně nastoupila nouzové zaměstnání. Bylo vzdálené cestou rychlíkem několik hodin od domova a od rodiny. Bez útěchy, bez naděje. A tu jsem jednoho dne dostala pozvánku k externí činnosti na oficiálně vyhlášeném „Celospolečenském projektu estetické výchovy.“ Bez souhlasu a bez svolení zaměstnavatele jsem se pak občas tajně setkávala s řadou prověřených členů strany i se skrytými externisty, jako jsem byla já. Znali “Slova o lidech a estetičnu“, vydané “ Ústředním domem lidové umělecké tvořivosti“ z r. 1971. Znali i leccos z teorie a praxe estetické výchovy, kterou jsem se zabývala.

Pozoruhodná celostátní akce se tehdy konala v místech našeho významného kulturního dědictví na Moravě. Její hlavní organizátor za Výzkumný ústav kultury v Praze, dr. Miloš Chyba, znalec a vykladač více druhů umění, padal tam z onoho festivalu přemírou práce. Ale stihl ještě mě zavést do slavnostní místnosti, kde jsem dostala pěknou medaili Josefa Mánesa z 9. března 1973. Stálo u ní na průvodním listě, že ji dostávám „Za záslužnou činnost i angažovanou vědeckou práci pro naši socialistickou společnost.“

Jindy si zase vynikající novinářka, Agáta Pilátová, přečetla citát, v kterém uvažuji o významu estetického vztahu nejen k umění, ale i k práci.Vzala mě k účasti na zajímavém výzkumu na více pracovištích a umožnila mi, mimo jiné, sepsat do sborníku kapitolu „Práce je víc než hra“, inspirovanou idejemi Vladislava Vančury.

Až do listopadového převratu r. 1989 platily ideové směrnice pro oblast kultury a jejího rozvoje v naší vyspělé socialistické společnosti, schválené na sjezdu KSČ. Vedení Výzkumných kulturních ústavů stejně jako vedení Osvětových ústavů poskytovala stránky svých sborníků i autorům, kteří nebyli „stranicky prověřeni“. Publikovali i mně články k problematice mezilidských vztahů a zvali mě k přednáškové činnosti k axiologickým, etickým a zvláště estetickým otázkám.

Při oficiálně kontrolovaném zaměstnání jsem tak působila i neoficiálně na různých místech oborů kultury a osvěty. Takových míst bylo mnoho. Na příklad:

  • Osvětová zařízení lokální a regionální.
  • Kulturní kluby.
  • Družstevní kluby.
  • Ústřední výzkumné ústavy kultury, Domy kultury, Domy osvěty, Muzea, Lidové knihovny, Lidové hvězdárny, Družstevní kluby, Park kultury a oddechu, Výstavní síň a galerie, Zoo zahrada atp.

Ve styku s kulturními a osvětovými pracovníky jsem vzpomínala na minulá léta, jak různé mohou být jejich postoje k straně a vládě.

Byli pracovníci oddaní režimu bez námitek. Byli i oprávci režimu, kteří byli pro jeho zlepšení a pokrok. Od 21.8.1968, od vyhlášení normalizace, se projevily i postoje opozičně zaujaté. Militantní. Jako měli disidenti a emigranti. Přibývalo jich i vlivem undergroundu a zahraničí.

Žasla jsem, když mě někdy v létě roku 1989 vezl řidič z centra osvětového ústavu do školícího zařízení. Celou cestu mě bavil historkami antirežimního zaměření. Ocenil „Šmouly“, hrdiny americko-belgického seriálu, zahraniční televizní dodávku. Pochválil,že konečně naše televize nesetrvává jen u domácích tvůrců a děl. S jakousi nepřátelskou ironií napadl Loděnice, obec u Berouna, a tamější výrobnu gramofonových desek. Odsuzoval ji pro nějaké proradné obchody a „kšefty“, které prý tam pěstovaly nějaké politické veličiny. A se suverénním protistátním posměchem mi vykládal, jak Plzeň na jaře 1945 osvobodili Američané a jak místním děvčatům obohatili život čokoládou a silonkami. Všechno, co říkal, vyznívalo nesmiřitelně k současnému socialistickému zřízení.

Po převratu 17. listopadu 1989 postupně po řadě dní v Praze i v jiných městech se dál celospolečenský mocenský posun. Posléze byla vyhlášena nová vláda a bylo stanoveno nové politické zřízení. Všeobecně jsme čekali nápravu dosavadních nedostatků, kritizovaných chyb a omylů. Samozřejmě při zachování trvajících společenských základů. Místo toho však nastávaly nečekané podstatné změny. Objevila se masivní privatizace výrobních prostředků i netušená restituce dříve zabaveného majetku. Množily se korupční aféry a skandály. Postupně se u nás obnovoval kapitalismus. A to v nové, globální neoliberální podobě, o které jsme se doslechli, že na Západě nastala již před 20 lety.

Držiteli moci jsou na světě nebetyční oligarchové, miliardáři a tuneláři. Po jejich vzoru i u nás byl vyhlášen zákon o neomezených svobodách a právech jedince. Tím byl ovšem potlačen odvěký kulturní zřetel k společnosti a k normám, k sociocentrismu a k normocentrismu. Jako by už přestaly platit zřetele a ohledy na určující společnost, na její existenci a vývoj. Jako by už nešlo o závaznost a odpovědnost vůči ideálům, sociálním pravidlům a tradicím. Již nejde o rodinu, obec, o vlast a národ. Jde jen o jedince, jako by nově platil už jen nový určující princip, vševládný princip egocentrismu.

Jako by by nešlo o nic jiného, než aby jedinec prosadil své osobní svobody proti zákonům přírody i společnosti a aby uskutečnil svá práva bez všech omezení a usměrnění.

Nebudu se obírat narůstajícím chaosem naší společnosti, zůstanu jen u zmíněného Celospolečenského projektu estetického rozvoje (CPER). Historicky vzato byl vytvářen od nejstarších dob v osvíceném školství, v buditelských směrech a snahách našich národních pracovníků, v osvětě, v politice, v občanské a stranické výchově.

Rázně pak byl stranou a vládou prosazovaný zkratkovitý CPER ukončen převratem r. 1989. Zaměstnanci, kteří se ve svých oborech na něm podíleli, ztratili zaměstnání. Zůstali bez významu a bez honoráře. Ustav pro výzkum a šíření kultury se stal jen dokumentem minulosti.

Projekt teorie a praxe všestranného estetického a uměleckého rozvoje, projekt celospolečenské osvícené estetické výchovy a jejích tradic byl vystřídán vševládnou komercí a penězi. Jde o protichůdné prostředky, které působí na rozvoj osobností i společnosti zcela opačně. Bez radosti sledujeme v některých televizních pořadech např. pokles jazykové úrovně, spisovné řeči správné a bez vulgarit.

S uspokojením i s lítostí sledujeme na příklad v naší televizi třeba hudební tvorbu v 70. a 80. letech. Tvořiví hudební umělci tu konstatují, jak v současnosti našeho umění citelně ubylo, protože se předvádějí cizozemci a naši se po nich opičí a napodobují je.

Místo obecně uznávaného kulturního způsobu života, místo výsledků klasického vývoje druhů umění, vzdělanosti a estetického rozvoje, ovládla většinu veřejnosti a sledované televize převážně nenáročná zábava. U náročnějších diváků budí ošklivost.

Kdeže jsou hodnoty národního i světového kulturního vývoje? Předvádí se sprostoty a sprosťačinky, nestydaté vtipy, hrubý smích,neomalený výraz, nešlechtěná gestikulace – všechno, co působilo v minulosti stud a co dneska se zdá jako zábavné. Neoliberální komerce si nezadá s dříve odmítnutým hulvátstvím a nestydatostí.

Zapomenuty jsou ideální vize řeči i vystupování, společenské normy, zásady a pravidla chování. Zapomíná se ušlechtilost.

Zato se nosí nevázanost všeho druhu. To se cení jako zábava. Snadno dosažitelná. Zábava bez námahy, bez nároků. A to je hájemství neoliberálního zrušení kulturních snah. Kde zůstal smysl našeho lidství, bohatství kultury našeho národa, jeho hrdost a čest?

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.