Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.: Současný  úpadek mravů

Už  více než před 100 lety vznikla Československá republika.  A my se občas zamýšlíme nad tím, co nám těch 100 let přineslo. Na počátku byly slavné historické okamžiky, naši rodiče a prarodiče  prožívali  nevyčerpatelnou  radost z osvobození vlasti. Cizí nadvláda  po 300 letech skončila, ustavení samostatného státu budilo všeobecné  nadšení, důvěru v budoucnost, elán, odhodlání pracovat a usilovat o stálý pokrok.

Co se o tom dovídají současné generace?

Společenské klima je poznamenáno nedostatkem  obecné  vzdělanosti a kulturnosti, zato  vzrůstající agresivitou a vulgaritou, nepochopitelnou malicherností a senzacechtivostí, úrovní pavlačových hádek a hospodských rvaček. Kocourkov a Hulvátov, řekl by náš první prezident.

A ještě něco, dodejme,  co ještě  nepoznal, a  co se týká  koupě a prodeje lidských bytostí, lidského masa  ve velkém. Jak to nazveme? Třeba Harémovice? Nebo Pornoves?

Každé ráno se na internetu dovídáme, které známé sexy tělíčko zůstalo samo a čeká, kdo je bude zase hýčkat. Můžeme sledovat, jak má  která celebrita či sexbomba hluboký výstřih a jak má nadupaný dekolt a které  hvězdě  na červeném koberci vnady  vyklouzly a které hvězdě  bylo vidět kalhotky nad hlubokým rozparkem. Rozparkem až k rozkroku. A zjišťujeme, kdo se na kterém světovém přímoří  opaluje „nahoře bez“ a které polohy a které okolnosti jsou nejvíce sexu prospěšné. A na  televizních pořadech se ustavičně  střílí nebo mluví sprostě a vedou  se  kriminální  nebo  postelové hrátky.

Vliv médií, až na malé výjimky, prohlubuje  systematicky neznalost a  šíří nevážnost k našemu kulturnímu dědictví. Podporuje nejpovrchnější komerční amerikanizaci a hollywoodizaci. Morální devastaci. Seznamy filmových  a hudebních hvězd  a jejich milostných  eskapád si  můžeme  opakovat  dnes a denně. V nekonečném množství a neomezeném počtu.

Neukazuje se krása a síla kulturních dějin. Nedbá se o to, jaké ideály a  jaké hodnoty  hledal  a nacházel člověk v minulosti.  Licoměrní  kritikové  jen  pomlouvají  a do nekonečna  omílají slabosti a špatnosti kulturních  velikánů světa, ale především  buditelů  našeho národa.

Jen si to ověřte: Mácha si psal do deníku tajným písmem nestydatosti, Němcová je odložené hraběcí dítě a nymfomanka, Havlíček měl  v Brixenu parádní dovolenou, Neruda byl citový deviant a Jirásek nekritický „pábitel.“

A co T.G. Masaryk?  Také  on už není pro nové vyprávěče  bojovník za identitu  národa, není  již osvoboditel vlasti z habsburské nadvlády, není již demokrat a humanista. S úžasem jsem si přečetla,  že byl prý  nemorální svůdník a  nežil podle toho, co kázal  a psal o lásce a o manželství. Nebudu opakovat a tím prodlužovat vylévání té  pomlouvačné špíny, kterou si  někteří jeho nepřátelé vymysleli. Ta špína se týká Masarykova  intimního života. Života, s kterým se nechodí na  veřejnost. Uvedu proto jen to nejdůležitější.

Tomáš Masaryk se seznámil  se svou  budoucí manželkou, Charlottou Garrigovou, když dokončil  studia a chystal se napsat  habilitační práci. Shodou okolností  přivedly je oba  jejich  nestejné studijní zájmy  na stejné místo, do Lipska. On tu studoval filosofii, ona hudbu, zvláště hru na klavír. Tady se sblížili a zamilovali při společné četbě literatury a úvahách o smyslu života. Uzavřeli pak celoživotní svazek, přesně podle Masarykových představ. Masaryk chtěl, aby žena nebyla mužovou otrokyní, ale rovnocenným druhem na pouti životem. Aby to bylo „manželství duší“. Tak jak to říká Platón: „Kdykoli jdou dvě duše na společné cestě za poznáním, je tehdy jejich společenství nejblaženější a nejúčinnější, spojuje-li je ke krásnému přijímání a dávání veliký daimón Sokratův.“ Manželé Masarykovi chtěli jít a šli v tomto duchu životem spolu. Spolu mysleli, spolu pracovali, spolu usilovali o sebezdokonalení a sebeuplatnění.

Manželka Tomáše Masaryka, ač anglicky vychovaná Američanka, nejenže se naučila česky, ale snažila se poznat duši  manželova národa  i prostřednictvím  literatury a hudby. Přijala jeho národní ideály za své, stala se českou vlastenkou. Psala např. uznalé a obdivné  články o hudbě Bedřicha Smetany. Podporovala a povzbuzovala manžela v jeho společensko-politickém poslání, dodávala mu síly, i když bylo nejhůř, a on svůj zápas málem vzdal. Masarykův boj se za války přenesl do zahraničí a trval celé čtyři roky.  Těžce doléhal i na rodinu doma. Štěstí z triumfálního návratu z války v čele nově vzniklého státu zkalila prezidentovi manželčina nemoc a  za pár let smrt. Masaryk osaměl. Manželka  odpočívala na  hřbitůvku v Lánech, děti se rozběhly do světa. Prezident, když splnil své úřední povinnosti, se pohyboval po svém bytě sám.

Sám a opuštěn. Jen se vzpomínkami na bývalé rodinné štěstí. Opuštěnost, ztratíme-li nejbližší bytost, je stav člověka bez pomoci, říká Epiktétos. Je to tíživý stav, občas nesnesitelný. Masaryk jako vdovec a skoro osmdesátník snad dvakrát pocítil sympatie k ženě, která mu pomáhala opuštěnost přežít. Přežít nesdělitelným tajemstvím sblížení dvojice, společným  prožíváním vnitřního bohatství, inspirací a posilou  k  dalšímu životu a tvořivé činností. Ten cit tehdy netrval dlouho, ale dnes se hodí  pomlouvačům. Není v něm ani zbla nemorálnosti, ale pomlouvači nemorálnost přesto v zájmu dehonestace prezidenta vymýšlejí a vyrábějí. To je pro ně  přece důležitejší než přemýšlet o Masarykově historickém odkazu a o nebezpečí, které dnes opět ohrožuje jak demokracii tak humanitu, jak vzdělanost tak mravnost a kulturu, ba i celou  tak těžce v minulosti hájenou identitu národa.

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.