PhDr. Jiří Jaroš Nickelli: Česká republika – rozbitá společnost

Před nedávnem provedli sociologové průzkum české společnosti podle zvolených skupin, které rozdělili do šesti „tříd“. Podle nich prý v Česku „elity nejsou“ (?). Je tu jen velmi majetná třída vlastníků kapitálu (to není „elita“??), pak různé stupně tzv. „střední třídy“, a potom zcela na spodní příčce tohoto pomyslného „třídního žebříku“ stojí „strádající třída“ („Sancta Simplicitas“ anebo Svatá prostoto! pravil by klasik marxismu…).

Je jednoduché zjistit, jak na toto fantastické kastovní rozdělení společnosti – nikoli podle vztahu k výrobním prostředkům, ale podle kapitálového majetku – zjednodušeně řečeno, jako v antice starého Říma byla dělena společnost podle majetkového censu na plebs, úředníky, jezdce (vojáky) a senátory…

Celé je to postaveno na vymýcení klasických pojmů oligarchie, šlechta, církevní klerus, bankéři, velkoburžoasie, maloburžoasie, proletariát, jak to rozuměla už terminologie nikoli od bolševiků, jak nám podsouvají moderní politruci, nýbrž od Francouzské revoluce.

Rovněž celé názvosloví „pravice“, střed“ a „levice“ pochází nikoli od bolševiků, ale od Francouzské revoluce. „Levice“ seděla na levé horní straně Konventu, a proto se jí říkalo Levice neboli Hora, reakce monarchistů, velkoburžoasie a royalistů seděla napravo nahoře, proto „Pravice nebo Ultramontáni“. Střed se nazýval též „Rovina neboli Bahno“.

De facto stejné politické rozdělení máme i dnes, přičemž levice z našeho „Konventu alias Parlamentu“ vypadla pro své odtržení od pracujících a jejich zradu v případě ČSSD.

Jak k tomu došlo? Naši sociologové, kteří dříve před převratem mávali prapory marx-leninismu, dospěli k použití teorie „Middle Class neboli Střední třída“ Anglosasů, nahrazující pojmy maloburžoasie a proletariát.

De facto je to takto:

Ani maloburžoasie (drobní vlastníci malého kapitálu nebo malých výrobních prostředků) nezmizela, stejně jako nezmizel proletariát.  Tyto společenské třídy nezmizely. Pouze ideologie havlismu je atomisovala a přejmenovala. Tyto skutečné třídy jsou základem toho, co se v ústavách, vyjma naší, nazývá souborně většinovým lidem. I proto z naší ústavy vymizely pojmy lid a národ. Byly nahrazen pojmem „občané“. Aby se vyhovělo havlismu s jeho „občanskou společností“.

Proto se například dnes dělníci určitých profesí nazývají operátoři. Uším novorežimistů to lépe zní a zavání to třídním smírem, který zde ovšem nikdy nenastal. Opak je pravdou.

Takže dnešní sociologové sloučili maloburžoasii a proletariát do společenské vrstvy, skupiny nazývané eufemisticky „střední třídou“.

Atomisovaný proletariát

Proletariát dneška má samozřejmě jinou podobu a jiné složení nežli měl proletariát 19. a 20.století. Dal to vývoj vědeckotechnické a průmyslové revoluce, stejně jako modernizace zemědělství. Některé staré profese zanikly, jiné se zrodily.

Především však se proletariát atomisoval. Co mám na zřeteli? Vzpomeňme na převrat roku 1989. Kdo pochodoval do pražských ulic? Kováci a dělníci velkých fabrik – ČKD a jiných. To dnes po zničení těchto velkozávodů je nemožné, v Praze, v Ostravě,v Plzni, v Brně, v Blansku, v Adamově atd. velkozávody již neexistují. Koncentrace dělníků byla zrušena. Stejně tak horníci. Stejně tak rolníci zemědělských družstev.

Dnešní montovny byly rozčleněny do provozů po sto, dvoustech pracovnících apod. Jedny z mála  velkozávodů, které zůstaly, pokud se nemýlím, jsou Škodovka v německých rukách, Škoda Plzeň a snad některé asijské automobilky. kde jsou české textilky, cukrovary,  a další podniky? Malé a střední provozy převažují. Značná část proletariátu se naopak přesunula do služeb počínaje supermarkety a konče obchodními řetězci. A zase tu máme proletáře, označované jako skladníky, operátory atd.

Levice má s tímto přeformátováním proletariátu obrovský problém. Není možné budovat velkoodborové sítě. Není možné vykonávat agitační práce klasického typu. Není možno snadno přemlouvat pracovníky ke vstupu do odborů, protože podnikatelé si vše pojišťují opatřeními schválenými novorežimem. Tentýž problém má i vlastenecká pravice a její střed.

Naše školství, dějiny, republikánská tradice

Stejný problém má také vlastenecká levice i pravice ve školství, odkud byla po třiceti letech de facto úspěšně vyhnána, a novorežimními hybateli ministerstev školství a kultury byla téměř vymýcena vlastenecká tradice české státnosti a republikánské deklarace počínaje I. ČSR.

Takto se dospělo k bizarním koncům typu „Česka“ místo České republiky, k zavedení de facto „protektorátního“ státního znaku o čtyřech polích, k beztrestnosti stržení presidentské standarty atd., je možno uvádět nekonečně mnoho příkladů. Potom se nelze divit katastrofálním stavu většinového (ne)vzdělání středoškolské mládeže v otázkách republiky, státnosti, charakteru starorakouské dvojmonarchie,  vzniku republiky, německé okupace,  odsunu tzv. Sudetoněmců, vzniku socialistického státu, jeho autoritativního, nikoli totalitního charakteru, zločinů německé okupace, zločinů gottwaldovské éry, atd. Valná většina této mládeže ani nezná vznik a příčiny vlastního republikánského státu, jeho zakladatele, zakládací deklarativní listinu – Washingtonskou deklaraci, apod.

Havlistům se téměř zdařilo zničit výuku národních a masarykovských demokratických tradic. Zdařilo se jim zničit masové povědomí o osvobozovací roli legitimní londýnské vlády a našeho presidenta Dr. Edvarda Beneše.

Dr. Beneše plejáda pomlouvačů včetně mladorenegátů starého režimu (napřklad p. Pithart, „Beneše není třeba nijak šetřit“, p. Herman „Odsun jako etnická čistka ve stínu Moskvy“ a další) vytěsnila z positivních dějin poté,co tento trend započal sám president Havel svou morálně nečistou dehonestační omluvou tzv. sudetským Němcům, a dokonal jej občan kníže absurdním výrokem o tom, že „dnes by Beneš skončil před soudem v Haagu“. (Kníže vytěsnil uznání Angličanů a Američanů Dr. Benešovi o jeho 60tých narozeninách, kdy jej za jeho dílo uznal celý Západ!)

Proto je tak obtížná činnost všech vlasteneckých organizací včetně jediných dvou politických stran, které je prosazují. Takto jsme se dostali od sociologického třídění společnosti a od analýzy jejího rozbití nepřáteli republiky, až k dehonestaci otců zakladatelů a obránců Československa.

Rozbití – nikoli rozdělení Československa – bylo počátkem útoků na naše státoprávní a národní tradice a havlisté se na tom podíleli lvím podílem. Vzpomeňte jen na otce tzv. „pomlčkové války“, pana Havla, a na „dvojdomkovou teorii“ páně Pitharta… Právě proto se s nimi dostal do sporu a konfliktu i sám president Václav Klaus, jeden z otců privatisace státu, která republiku nejen transformovala ke kapitalismu, ale i obrovsky poškodila. Ovšem v ohledu státoprávním nelze panu expresidentu Klausovi vytknout nic více, než že byl funkčním statistou spolu s V. Mečiarem, přičemž podle mne primární vinu na rozbití státu nese havlistická iniciativa, nahrávající šovinistům typu Moricovy slovenské národní strany.

Mladší generace se budou muset samy učit a samy dopracovat k poznání našich historických, státních a republikánských tradic a v budoucnu se budou muset postavit tlaku odnárodňování a dehonestace našich národů. Možná přitom budou vystaveny persekucím, jako dani za pravé poznání. My jim v to dnes můžeme pomáhat zachováváním národní a státoprávní paměti, nepokřivené novorežimními  deformacemi a alotrii.

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Politika se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.