Příčiny porážek stavovských protihabsburských povstání
Na margo aktuálního výročí habsburské bestiální msty na českých stavovských povstalcích proti státoprávní habsburské tyranii lze připomenout následující. České stavovské povstání nedozrálo ve společenském vzduchoprázdnu, ale mělo svůj významný společenský kontext, a to nejenom náboženský.
Od počátku intronizace Habsburků na český trůn se tento rod choval k českému státu a k českému národu střídavě nevstřícně nebo indiferentně. Již Ferdinand I. roku 1547 pokořil české měšťany a ukrátil jim jejich stará práva. Potřeboval Čechy především jako hospodářskou dojnou krávu. K tomu zřídil nový úřad „Českou královskou komoru“, kterou vysával z českého království potřebné finance. Ani za nástupců se tento stav nezlepšil.
Poprava 27 českých pánů (tří pánů, sedmi rytířů a 17 měšťanů), vůdců stavovského povstání, se odehrála 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Byla důsledkem povstání i porážky českých nekatolických stavů od katolických armád v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.
Příčiny politických, hospodářských a náboženských porážek českých stavů spočívaly v jejich nesjednocenosti a v jejich kastovním (po staru třídním) sobectví, které nepřipouštělo spojování s venkovskými poddanými a městským proletariátem.
Na tuto osudnou chybu doplatili i stavovští povstalci roku 1620. I když první podnět k revoltě českých nekatolických stavů byla náboženská represe – zboření evangelického kostela v Hrobích a dále uzavření jedné modlitebny – příčiny odporu českých stavů byly mnohostranné a nejenom religijní. Pravdou ovšem zůstává, že konfesní bezpráví podporované Ferdinandem II. proti relativně benevolentním Matyáši a Rudolfu, jenž kodifikoval stav víry v království proslulým Majestátem, vykonalo své. Ferdinand II. neustále popichovaný španělskými jesuity a kamarilou Vídně, při svém založení vycházel těmto atakům vstříc. Na druhé straně česká šlechta byla v konfesijní otázce rozpolcena, a to nejen pro náboženské, ale i pro ekonomické zájmy. České království se ve víru těchto rozporů stávalo pomalu ale jistě přetopeným kotlem, jenž každou chvíli hrozil výbuchem.
Tento stav ovšem zcela zapadal do celoevropských poměrů nastávajícího zápasu mezi reformačními tábory západní a severní Evropy na straně jedné, a mezi ultrakatolickým protireformačním táborem, reprezentovaným na jedné straně habsburskou říší, na druhé straně vrtichvostskou katolickou Francií – která v tomto ohledu byla nepřítelem Habsburků, a střídavě se spojovala se všemi jejími nepřáteli, bez ohledu na konfesi.
Když proběhla II. pražská defenestrace, a katoličtí pánové Martinic se Slavatou se kutáleli s písařem Fabriciem do hnoje hradního příkopu, snad nikdo tehdy ještě netušil, co vlastně spustila tato akce, a co to přinese nejen českému království, ale též celé Evropě.
Začala de facto I. fáze 30tileté války ─ válka česko-falcká (1618-1623). Znovu se zopakovala nejen nesvornost českých stavů s poddaným národem, ale dokonce nesvornost stavu panského navzájem, kdy moravští stavové se od povstání distancovali a nepodpořili je.
Zklamala rovněž „zahraniční pomoc“ západních reformovaných zemí a neslavnou historii „zimního krále“ Fridricha Falckého netřeba opakovat. Místo hájení své koruny zbaběle prchl do Vratislavi a království nechal napospas císařským. K jeho relativní omluvě budiž uvedeno, že jeho západoevropští spojenci (Angličané, část německých knížat a Nizozemci) jej samozřejmě ponechali doslova „na holičkách“.
Habsburská pomsta jako triumf a vykořistění Čech
Skvěle celou situaci po bělohorské porážce ilustruje dopis Maxmiliána Bavorského papeži:
Pán všemohoucí laskavě vzhlédl na svou církev, přemohl její nepřátele a zničil jejich moc. Byl jsem přítomen a zúčastnil jsem se boje, ale jen Bůh zvítězil a jemu náleží všechna čest. Zda bychom byli hodni jeho milosti, kdybychom se zbaběle slitovali nad poraženými?
Byl to týž Maxmilián, který předtím sliboval poraženým přímluvu a pomoc… Lze jen komentovat – „Boží sílu katolíků v bitvách“ reprezentovala silnější a početnější děla, početní převaha císařských houfů sehnaných za tučný žold z celé Evropy, zatímco protestanti měli žebrácké žoldy, a s výjimkou Mansfeldova vojska, neorganizované pluky.
Rovněž pověst o „hrdinných Moravanech u Hvězdy“ je parafrází posledního ústupového boje cizích žoldnéřů, najatých některými Moravany pro klid svědomí. Národ jako celek do povstání zapojen nebyl – a proto jako celek zaplatil ukrutnou daň stavovské porážky na dalších 300 let, až do Zborova. Nebudu líčit detaily pobělohorských trestů, konfiskací a doslovných loupeží panského, měšťanského i poddanského majetku, to si každý může přečíst v Denisových knihách Konec samostatnosti české a zvláště Čechy po Bílé hoře.
Pouze připomínám, že již před vydáním tzv. Obnoveného zřízení českého 1627, už od roku 1613, až do roku 1642, platily tzv. generální patenty, nařizující nekatolíkům buďto přestup na katolictví, anebo exil pod trestem smrti při setrvání v kacířské víře. Zde máme příčinu vylidňování obyvatelstva českého království a odchod značné části měšťanstva a inteligence do protestantské Evropy, kde se v dalších generacích asimilovali s cizími národy. To nám současní katolíci, obhajující obnovený „mariánský sloup“ v Praze, nikdy nepřipomenou, leč to je zas jiný příběh…
Co se týče politické reprezentace českého národa a království, jak správně řekl pan Vodňanský, potomek Nathaniele Vodňanského, jednoho z popravených – „Stali jsme se národem bez hlav“.
A hlavy jsme získali opět až roku 1918 a 1945. Hlavy TGM, Beneše a Svobody. Hlavy opět dnes zatracované u nás i v zahraničí. Hlavy, které nám Čechům označují slavné milníky naší republiky, naší obnovené státnosti a naší první demokracie, dnes zkarikované a degenerované v současné bizarní podobě dvou rozdělených států.
Nakonec pouze historický paradox: potomci té přivandrovalé šlechty, kořistníků pobělohorských konfiskací, počínaje Buquoyi, Colloredo-Mansfeldy, Piccolominiy, a konče Czerniny, Dietrichsteiny a Liechtensteiny a Waldsteiny ─ Karel z Liechtensteinu byl vrchním direktorem konfiskací ─ nakonec za protektorátu skončili jako kolaboranti a zrádci republiky – a byli dekretálním právem konfiskováni tím státem, kterému před staletími uloupili za habsburské okupace jeho majetky…
Kruh dějin se uzavřel. A proto se dnes tak mocně útočí z německé a rakouské strany za pomoci landsmanů na zrušení postupimského, dekretálního a pařížského práva poválečné Evropy. A proto za svou zrádcovskou roli v těchto útocích, někdy pod odporným pláštíkem „usmiřování a milého krajanství“ dostávají odpůrci Benešovy republiky, jako ministr Herman, své sudetoněmecké metály…