Generál Wilhelm von Thoma: O německých zločinech v Rusku

THOMA, generál něm. tankových jednotek: Lidi sedí jednou v prosinci spolu, v jednom selském stavení v Alexandrovce – bylo to asi 20 kilometrů od mého velitelského stanoviště, byli tam hejtman, poručík od tankistů a poddůstojníci v jediné teplé místnosti. Vypili spolu jeden malý pohárek vína. To vše je zjištěno soudem. Každý měl tak půl polního pohárku kořalky.

Tím se nemůže nikdo opít, a velitel také sám velice energicky popíral, že by byli opilí. Říkal, že byli naprosto střízliví, to na tom bylo to nejzvláštnější. A teď se stalo tohle: hejtman říká nadporučíkovi: „Ach, už se na ten selský ksicht nemůžu koukat!“ … vytáhne revolver a střelí sedláka přes stůl – a přitom ho sám pozval.

EBERBACH, generál: Byl ale přece taky odsouzen k těžkému trestu, ten hejtman.

THOMA: Ano, ale teď poslouchejte, co se ještě stalo: řekl pak svému ordonanci, aby ho odtáhl. Žena začala strašlivě křičet, výt, běžela s dětmi – holčičkou, chlapečkem a dva měsíce starým dítětem – dřepla si hned nahoru na pec, schovala se v koutě, a plakala, což je v takové situaci samozřejmé. Tu řekl (hejtman) nadporučíkovi: „Ať tu je klid, pryč s nimi!“

Ten vytáhl revolver a ženu zastřelil. Tu pak taky odtáhli. Pak tu byla holčička, desetiletý kluk a dva měsíce staré dítě. Mezitím přivedli nějakého chlapa, měl to být muzikant, měl tahací harmoniku, hrál – a oni pili dál. Najednou (hejtman) zase přišel a povídá: „Ano, ta musí taky pryč!“ A dodal: „Zastřelte i ostatní!“ A tak ten zastřelil holčičku. Teď tu byl desetiletý chlapec. Hejtman řekl: „Odveďte ho pryč a zastřelte ho venku!“ Tak ho odvedli ven a zastřelili ranou do týla. Teď se nahoře rozplakal ten dvouměsíční uzlíček: „Heee -“ Tak on povídá: „Pryč s tím dobytkem!“ Tak to dítě praštili, vytáhli za nohu (z povijanu) a hodili ven do sněhu. Lidé to pochopitelně druhý den nahlásili. Poslal jsem tam hned radu válečného soudu. „To je případ i pro psychiatra“, říkal. Oni se zuby nehty bránili, že by byli opilí, že prý byli naprosto při rozumu. A potom před soudem:

„A proč jste to vůbec udělal?“ On řekl: „Ti, které jsme zastřelili, nejsou lidé. VŮDCE přece řekl, že Rusové nejsou lidé, ti patří mezi zvířata, nám se nemůže vůbec nic stát.“ „Ale to jsou přece lidé, kteří tady běhají okolo!“ „Pane generále, vůdce říká, že to nejsou lidé, a proto si myslíme, že nemůžeme být obžalováni z vraždy, když to nejsou lidé.“

To byla jejich obrana. Pak vynesl válečný soud rozsudek, jeden byl degradován a odsouzen do káznice a druhý – který také střílel, hejtman tedy na víc, protože přece nesl odpovědnost – dostal pár let káznice. Já jsem rozsudek nepodepsal. Ta strašná věc rozhořčila všechno mužstvo. Vždyť vám říkám, že Němci jsou dobří. Já jsem pro oba žádal trest smrti, a to veřejným „zastřelením u jednotky“. Jsou to důstojníci, řekl rada válečného soudu, a tak je teď nemůžeme zastřelit, dokud to nedovolí VŮDCE. Za osm dní přišla odpověď:

„Podle VŮDCE je naprosto v pořádku, že jsou ti lidé potrestáni. Ale zastřelit je odmítá, protože tamti nebyli podle jeho názoru lidé.“ A tak nebyli potrestáni. Odešli k nějaké trestné rotě 266.

Z knihy „Odposlechy“, němečtí generálové v britském válečném zajetí v letech 1942-1945, Sönke Neitzel,  německý originál Abgähert, Berlín, 2005, Ikar Praha, 2009, str. 264-265.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.