Kdo si to dnes pamatuje, … ? Ale tehdy se na Slovensku jásalo, byla plná náměstí, vládlo nadšení, všude vlajky, jednotné projevy. Slovenskem znělo to známé luďácké: „Na stráž!“ Nyní uplyne 81 let od německého útoku na Sovětský svaz, kterého se zúčastnilo i „naše“ Slovensko, jehož armáda se v červnu 1941 vydala po boku Německa na východní tažení.
22. června 1941 třímiliónová německá armáda přepadla Sovětský svaz. Ten měl padnout do šesti týdnů. Slovensko tehdy cítilo šanci při „novém dělení Evropy“ a tak po svém vítězném tažení proti Polsku v září 1939, se v červnu 1941 opět postavilo po bok Adolfa Hitlera, 60tisícová slovenská armáda se vydala na východní směr.
Slovenský prezident Josef Tiso k útoku na SSSR tehdy prohlásil:
„…v plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ na obranu evropské kultury…“, z jeho projevu mrazí: „Zvolili jsme a ne náhodně, velmi úzkou spolupráci s Velkoněmeckou říší pod vedením Adolfa Hitlera, s Adolfem Hitlerem vydržíme až do konce!“
V roce 2008 vyšla v Ottově nakladatelství publikace „Slovenský štát v obrazech (1939-1945)“ od autora Ivana Kamence. Stovky fotografií, ale i projevy slovenských politiků. Projevy byly plné obdivu k nacismu, ale i nenávisti k SSSR. Účelové fotografie sloužily k ovlivnění slovenské veřejnosti, vojáci na svém tažení se usmívali na fotografy, rozdávali polévku pro hladové děti. Za slovenskou agresí proti SSSR zůstaly tisíce obětí, tisíce zajatců, ale i zničená města, vesnice, zoufalí lidé. Slovenská armáda pochodovala vítězně po boku hitlerovských jednotek až k Azovskému moři.
Slovensko se tehdy hájilo tažením proti bolševismu, osvobozením evropských národů, prožívalo sen o „nové Hitlerově Evropě“. Z historie víme, že ta slovenská euforie netrvala dlouho, už v roce 1943 vedla cesta opačným směrem. Tisíce Slováků nakonec vstoupily do 1. Československého armádního sboru Ludvíka Svobody. Po této slovenské agresi zůstalo historické varování i poučení.
Na tento příběh věrolomnosti dnes padá prach, politici i historici mlčí… Na agresi Slovenska proti slovanským národům se již zapomnělo. Přitom v mohutných prostorách Ruska, Ukrajiny, Běloruska, našly svůj hrob vedle německých, italských, rumunských i tisíce slovenských vojáků.
Slova válka, agrese,uprchlíci se staly součástí našeho všedního dne. Zároveň rychle zapomínáme na ty války minulé, ty se velice často dotýkaly našich osudů. Příkladem jsou Lidice, Ležáky, německá pomsta zde dokonce trestala smrtí i nevinné děti,…
Německý národ ponese navždy svou vinu. Za východním tažením Německa a jeho spojenců, zůstaly tisíce vypálených vesnic, měst, padlo 27 miliónů sovětských občanů, to je 14 % obyvatel tehdejšího SSSR. Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Kazaši, Uzbekové… místo piety, vděku, slyším nenávist, vidím mizející pomníky hrdinů, kádrování obětí, přepisování dějin…
Pamatuji si dobu, kdy děti doma často slyšely: „Pepíčku ve škole to neříkej!“ Už je tady zase.