Opomíjené svátky

Státní svátky a historická výročí jsou běžnou a nepostradatelnou součástí kulturního odkazu každého společenství, státu nebo národa. Ta, která se týkají poměrně nedávných období, nedávných pochopitelně v kontextu tisícileté historie naší země, bývají přece jen připomínána a nebývají jen tak přecházena. I když se to některým rádoby intelektuálům nelíbí a všemožně je shazují. S těmi staršími je ovšem problém.

Některé bývají pokládány spíše za církevní, tedy náboženské, než státní. Jako by si s tím naše současná společnost, včetně jejích nejvyšších představitelů, nějak nevěděla rady. Ano, mám na mysli svátek Sv. Cyrila a Metoděje a Den památky mistra Jana Husa. V devadesátých letech dokonce jeden ministr kultury, dramatik a disident prohlásil, že Cyril a Metoděj psali azbukou(!) a tahali náš národ kamsi na východ. Jistý poslanec, člen ODS s křesťanským zaměřením, se zase nechal slyšet, že Jan Hus byl upálen oprávněně, protože narušoval soudobý řád. A to nemluvím o nesmyslech, které můžeme číst či slyšet od historizujících pisálků. Pro takové lidi prostě jsou věrozvěsti východními agenty (ještě že si všimli, že Sovětský svaz tehdy neexistoval) a Hus dobrodruhem, jehož nástupci byli bandou lupičů a žhářů.

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj (označováni někdy jako soluňští bratři, apoštolové Slovanů či slovanští věrozvěstové). Podrobněji ZDE

Při tom stačí poměrně málo. Nemusíme odmítat kritický pohled na historické osobnosti (i ony byly totiž jen lidskými bytostmi se svými klady a zápory). Můžeme ale připomínat jejich pozitivní odkaz naší společnosti. A nestydět se za něj, není totiž za co. Oba tyto svátky připomínají především to, co pro náš národ představuje to nejcennější. Dlouhodobou a hlubokou tradici naší vzdělanosti. Cyril a Metoděj nebyli jen náboženští misionáři, oni byli tvůrci slovanského písemnictví, které se šířilo z Moravy do dalších slovanských zemí. Do Čech, na Krakovsko, do Bulharska, Chorvatska a na Rus. A že pocházeli z východu? Pocházeli z Řecka, kde tehdy žila i početná slovanská komunita. A prostředí raně středověké Byzance, dědice řecké a římské kultury bylo prostě vzdělanější než tehdejší Východofrancká říše, tehdy ještě poměrně barbarská. Takže o nějaké východní agenty v dnešním slova smyslu opravdu nešlo.

Jan Hus zase symbolizuje významný přínos naší země evropské kulturní tradici a tím je středověká reformace. V 15. století se to ovšem neobešlo bez válečného konfliktu, protože reformace byla tvrdě potlačována a tak došlo k výbuchu. Prostě nová myšlenka musela být probojována husitskými cepy, aby byla vůbec prosazena. Podařilo se a řada evropských zemí se touto cestou vydala a čekaly je zámořské objevy, rozvoj průmyslu a cesta k moderní demokracii. My jsme se ovšem z tohoto našeho daru Evropě dlouho netěšili. Přišla Bílá hora a po ní protireformace, germanizace, inkvizice, pálení knih a domnělých čarodějnic. A tak jsme vše doháněli v 18. i 19. století národním obrozením. Bohudíky se to podařilo.

Jiří Pondělíček

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.