Detmoldské prohlášení
V Detmoldu byl přijat druhý zásadní programový dokument Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který, podobně jako Eichstattská adventní deklarace či další dokumenty následující, je dodnes platný, a jehož obsah byl rovněž především dílem Witikobundu. V Detmoldském prohlášení mimo jiné stojí:
Sudetoněmecká národní skupina pokládá za svoji úlohu zachovat sama sebe německému národu, udržovat bdělé své vlastenecké vědomí a právní nárok na vlast, a zprostředkovat němectví své zkušenosti pohraničních Němců. Jejím cílem je znovuzískání vlasti. V boji za dosažení tohoto cíle očekává podporu německého národa jakož i jiných národů, které jsou připraveny vystoupit za právo a lidskost… (Sudetoněmecká národní skupina) chce být jednotně připravena na tvůrčí možnost, kterou jí slibuje znovuzískání její vlasti, aby mohla pak sama rozhodovat o svém budoucím osudu ve vlastní odpovědnosti.
Mezi sedmnácti signatáři tohoto dokumentu byla kromě Lodgmana příznačně opět řada bývalých nacistů: Benno Tins, svého času jeden z nejbližších přátel a spolupracovníků Henleina a šéf NSDAP v Aši, po válce marně stíhaný jako nacistický zločinec; Rudolf Staffen, bývalý člen župního vedení NSDAP v tzv. Sudetech; Rudolf Wollner, veterán zbraní SS, nositel nejvyšších nacistických vyznamenání; Ernst Leibl, funkcionář NSDAP; Herbert Schmidt, dříve člen župního vedení NSDAP; Karl Schneider, Siegwart Benatzky, Anton Diewock a další bývalí členové NSDAP.
Signatáři tohoto dokumentu, jak vyplývá z výše uvedeného, jsou opět bývalí nacisté, členové zločineckých organizací, tedy zločinci.
* * *
Lze konstatovat, že nebýt aktivity bývalých nacistů, nezřídka vysokých funkcionářů, příslušníků SS a spolupracovníků nacistických tajných služeb, nebylo by ani Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bývalí nacisté stáli u jeho zrodu, dlouhá léta – vlastně až do konce 20. století, vzpomeneme-li třeba na Siegfrieda Zoglmanna, Rudolfa Wollnera, Ernsta Kliera či Dietra Maxe – jej řídili a jeho ideologii a politice vtiskli své představy a zásady. Jiné názorové směry (křesťané, sociální demokraté) jim pouze asistovaly a byly využívány k propagování landsmanšaftu jako mírumilovné a tolerantní organizace.
Pro Sudetoněmecký landsmanšaft je příznačné, že nacistická minulost v něm nikdy nebyla překážkou pro výkon jakékoli funkce, ba právě naopak. Za celou dobu existence Sudetoněmeckého landsmanšaftu nedošlo nikdy k tomu, že by komukoli z jeho funkcionářů byla členskou základnou vytýkána jeho předchozí angažovanost v NSDAP, SS či v jiných nacistických organizacích… Naopak, na bývalé nacisty je vzpomínáno jako na významné a veskrze pozitivní osobnosti (viz například nekrology a jubilejní články v listu Sudetendeutsche Zeitung!).
Hruška Emil, Sudetoněmecké kapitoly, str. 217, nakladatelství BMSS-START, Praha 2008 (ZDROJ)