Ptám se, zda máme to, co kdysi chtěli
Masaryk, Beneš? Kdo z vás slzy roní?
Pondělí stále přijde po neděli,
kam však šli ti, kdo „nejsou jako oni“?
Spějeme k pravdě, či lži monotónní?
Korupci žádný gauner nevymýtí.
Kdo byl dřív vzorem, toho se teď štítí,
dneska vzor chybí – jsou jen epigoni.
Kdo měl dřív vize, přijde si být v řiti:
Tam, kam jsme došli, nelibě to voní.
Mnozí jen lkají, jak že naletěli.
Touží stát zpříma – stejně se však skloní.
Amplion vzývá, ať je každý bdělý,
a z těch, kdo bonznou, budou šampioni.
Paměť nám chybí – nemusí být sloní,
namísto ptaní rozkaz velí žití.
Ti, kteří kážou, nejsou roztržití:
Hlavní jsou fráze – prázdnější než loni.
Kdo nejde s davem, vyčleněn je k bití.
Tam, kam jsme došli, nelibě to voní.
Lkát máme vždy jen nad „správnými“ těly.
Pokud jste Kurdem, média vás cloní.
Vůbec náš mainstream není uzardělý,
když místo faktů za drby se honí.
Když místo pýru básní o jabloni,
když vede hony, až chudáka chytí
do předem tkaných neprostupných sítí,
zatímco padouch nikdy nežadoní.
Vidíme, kam se celý systém řítí?
Tam, kam jsme došli, nelibě to voní.
Schouleným u dna hvězda nezasvítí.
Tušíme, že se žene vlnobití.
A také víme, komu hrana zvoní:
Režim je shnilý – jako troud se vznítí.
Tam, kam jsme došli, nelibě to voní.
Česká republika se řítí do záhuby. Řídí ji politici, kteří ani trochu nehájí zájmy občanů, ale jsou jednostranně podřízeni zájmům mocenské kliky v USA, která ovlivňuje politiku celé Evropské unie.
Jedině tak si můžeme vysvětlit paradox, kdy EU na jedné straně požaduje odpojení od ruského zemního plynu a ropy – a na druhé straně křičí, jak je to od Ruska podlé, že Evropu vydírá hrozbou zastavení dodávek těchto surovin.
Existuje dlouhodobá snaha USA ovládnout svět. Proto došlo k válkám na Balkáně, proto byl přepaden Irák, proto byla bombardována Libye, proto byla napadena Sýrie – a proto se válčí (za naprostého mediálního nezájmu) v Jemenu. Chceme-li objektivně hodnotit mezinárodní dění, nikdy nemůžeme tento kontext událostí vynechat. Pak se nám nemůže stát, že bychom v souvislosti s ruskou vojenskou operací na Ukrajině mluvili o nějakém bezprecedentním porušení mezinárodního práva. Od doby mocenské hegemonie USA v podstatě žádné mezinárodní právo neexistuje. K němu se můžeme vrátit až v multipolárním světě, kdy si žádná velmoc nebude moct prosadit svou.
Evropa stojí na osudové křižovatce. Buď podobně jako africké a latinskoamerické země pochopí, že jejím hlavním nepřítelem, který ji tlačí k zániku, jsou Spojené státy americké, nebo jim bude sloužit až do roztrhání těla – tedy do svého totálního rozpadu.