Od počátku školního roku 2019-2020 máme na stole opět otázku víceletých gymnázií. Ministerstvo školství zjistilo, že víceletá gymnázia přispívají k nerovnosti ve společnosti. To zjištění není ovšem nové, má svou historii. Ještě za „Rakouska“, r. 1848-49, byla uzákoněna Exner-Bonitzova reforma tehdejšího gymnázia. Až dosud mělo šest tříd.
K nim byly teď připojeny dva ročníky „filozofie“, přípravky, která byla určena pro odborné studium na univerzitě. Toto dvouleté studium (první ročník „logika“, druhý ročník „fysika“) probíhalo u nás např. v Litomyšli, jak víme z Jiráskovy „Filosofské historie.“ Její hrdinové, studenti Vavřena, Frybort, Špína, byli takoví „filosofové“.
Připojením dvouleté přípravky pro vysokoškolské studium vzniklo osmitřídní gymnázium a na univerzitě se mohla filozofická fakulta – zbavená svého přípravného charakteru, své přípravné funkce ─ postavit na roveň s ostatními fakultami. Ujala se vzdělávání nepočetného vědeckého dorostu a početnějších středoškolských profesorů.
Gymnázium poskytovalo dva na sebe navazující stupně středního všeobecného vzdělání. Nižší, základní, propedeutický, od primy do kvarty a vyšší, zaměřený vědecky a systematicky na vnitřní souvislosti probírané látky, od kvinty do oktávy. Učilo se tu předmětům z cyklu filozoficko-historického i matematicko-přírodovědního. Centrální postavení však měly klasické jazyky, latina a řečtina. Nikoli pro získání jazykové dovednosti, ale pro vnitřní zušlechtění, pro vzdělávání ducha, jak hlásal tehdy vyznávaný novohumanismus.
Zpočátku filozofická fakulta zahrnovala všechny uvedené vzdělávací obory. Postupně však došlo k osamostatnění přírodovědecké fakulty. Na Universitě Karlově v Praze se tak stalo r. 1920. Nově zřízené univerzity, v Brně a v Bratislavě, byly založeny již se samostatnou přírodovědeckou fakultou.
První republika zdědila po „Rakousku“ školství kodifikované zákonem z roku 1869, ve své době relativně pokrokovém. Koncem 19. stol. však již bylo přirozeně a právem kritizováno pro zaostávání za novými společenskými potřebami. První republika zreformovala úspěšně školství 1. stupně a přikročila k reformě školství 2. stupně. Tady narazila na „dualismus“ dvou paralelních školských struktur: na měšťanskou školu, připravující mládež na praktický život, a na nižší střední školu v podobě součásti gymnázia, zaměřenou teoreticky. Gymnázium existovalo, jak víme, jako škola studijního typu pro úzkou vrstvu mládeže již od poloviny 19. stol. Byla to škola výběrová, přístupná na základě přijímacích zkoušek pro žáky, kteří absolvovali 5. třídu školy základní (národní, obecné). Tedy pro jedenáctileté děti.
Proti tomuto „dualismu“ školství razili reformisté heslo „jednotné školy“, která sjednotí měšťanskou školu s nižšími třídami gymnázia a nevytvoří mezi nimi žádné nedemokratické bariéry. Ty dosavadní odstraní. Pátý ročník základní školy jako rozřaďovací se reformistům jevil jako předčasný. Věk žáků od 11 do 15 let byl odborníky pokládán za období všeobecného niterného hledání, vyhraňování, objevování, ujasňování osobních sklonů, vloh, zájmů, za období směřování dospívající mládeže do světa dospělých. Kromě toho reformátoři právem kritizovali, že přijímací zkoušky jsou ovlivněny spíše zřeteli sociálních a ekonomických poměrů rodičů než mírou intelektových předpokladů dětí. O volbě školy rozhodovalo více společenské postavení rodin než nadání žáků. Paměti účastníků to dokládají.
Prvorepublikový ministr školství Ivan Dérer položil základy pro sjednocení nižších tříd gymnázií a měšťanských škol s cílem ustavit školu demokratickou, školu pro všechny. Po dobu povinné školní docházky do 15 let měly být všem žákům poskytovány stejné příležitosti k vzdělávání a všestrannému rozvoji. Společné školy jednotného typu měly odstranit nedemokratické vylučování některých skupin žáků z možného budoucího studia.
Protektorát za nacistické okupace sjednocovací proces přerušil a oba typy od sebe zase oddálil.
Po r. 1945 se o jednotné škole v pedagogické veřejnosti znovu horlivě diskutovalo. Šlo vysloveně o demokratickou reformu, zkoumaly se i příklady v zahraničí, třeba ve Švýcarsku nebo v USA. Měli jsme mít školu sice jednotnou, ale vnitřně diferencovanou, podle oprávněných potřeb a zájmů žáků, kteří přirozeně nebyli stejní.
Prof. V. Příhoda se svými spolupracovníky zřídil a vedl takovou školu ve Zlíně jako pokusnou. Experimentální. Každý ročník měl několik proměnlivých pracovních skupin, kterými žáci procházeli podle svých výkonů, zájmů a výsledků. (Dnešní inkluze představuje pravý opak. Nepochopitelně brání vytvořit samostatné pracovní skupiny podobně disponovaných žáků, má naopak za cíl rozptýlit i velmi odlišné žáky mezi ostatní bez ohledu na individuální zvláštnosti.) Jednotná, vnitřně diferencovaná škola znamená obecně „všem stejně“, ale zároveň individuálně „každému to jeho.“ Je demokratická, respektuje skupinu i jedince.
Vinou politického zvratu v únoru 1948 se stalo, že připravený návrh reformy škol 2. stupně nepodával dosavadní ministr školství J. Stránský (NS), ale nový ministr nové vlády, Z. Nejedlý (KSČ). Nosná idea devítileté školy, jednotné a vnitřně diferencované, při uvádění do praxe v té době podlehla unifikačním, ideologicko-politickým tlakům. Nejedlého nástupce, ministr E. Sýkora, dokonce r. 1953 zkrátil školní docházku, takže jsme měli “osmiletku“ a místo gymnázia, s vyššími třídami, „jedenáctiletku.“ Bylo to údajně „po sovětském vzoru“. Jenomže tam, na převážně negramotném území bývalého carského Ruska, to byl významný pokrok, avšak u nás, po létech dlouhodobého pozitivního rozvoje školské soustavy, to byl nepochopitelný krok zpět.
Devítiletá základní škola pro všechny žáky a navazující výběrové čtyřleté gymnázium byly obnoveny až r. 1960, s tehdejším nástupem kritičtějšího způsobu myšlení a s větším respektem k potřebám teorie i praxe.
Jestliže bylo osmileté gymnázium po r. 1989 zase znovu zřízeno, jde o politováníhodný anachronismus, který zavedl tehdejší ministr školství na základě osobní nostalgie, bez sebemenších expertních podkladů a odborných expertíz. Je smutné oživovat dnes znovu pseudoargumenty, které byly vyvráceny již za 1. republiky a pak znovu po r. 1945. V 21. století je zapotřebí dát kvalitní vzdělání všem, nejen některým. A takové potřebě odpovídá integrovaný a podle potřeby pružně diferencovaný 2. stupeň školní docházky, otevřený pro všechny žáky, ale s respektem i k jejich individuálním zvláštnostem.
Prof. Dr. Jan Uher (28. ledna 1891 Prostějov – 27. října 1942 Berlín-Plötzensee) byl vysokoškolský pedagog, spoluzakladatel moderní československé pedagogiky.
Historii a vývoj naší školské soustavy z doby před 2. válkou světovou najdeme v „Pedagogické encyklopedii“ autorů O. Chlupa, J. Kubálka a J. Uhra. Je to odpovědný, klasický a zakladatelský čin předních odborníků. Dílo bohužel stihl negativní vliv historických událostí. První díl vyšel r.1938, druhý r. 1939, třetí r. 1940. Vinou nacistické okupace a cenzury se uvedené kompendium vůbec nedostalo do rukou pedagogické veřejnosti. Jeden z autorů, prof. Dr. Jan Uher, byl nacisty r. 1942 popraven. Ale ani po válce se nepodařilo dílo rozšířit.
Patří k nenapravitelným škodám, které utrpěla naše kultura, že to dílo zůstalo neznámo. A je velmi povážlivé z hlediska veškerého kulturního pokroku, neexistuje-li kontinuita poznání, kontinuita zkušenosti, kontinuita dobrého a začínají-li nové generace bez ohledu na odkaz minulosti a vystaveny zbytečným omylům stále znovu.
Pozn. Naší Pravdy (z wikipedie):
Prof. Dr. Jan Uher (28. ledna 1891 Prostějov – 27. října 1942 Berlín-Plötzensee) byl vysokoškolský pedagog – spoluzakladatel moderní československé pedagogiky, člen Řádu svobodných zednářů (ŘD Lóže 28. říjen a Cestou Světla), sokolský činitel a přední představitel moravského protinacistického odboje (Zemský národní výbor, Obec sokolská v odboji, Obrana národa).
Narodil se v Prostějově v rodině továrenského dělníka. Maturoval na tamním gymnáziu. V roce 1911 absolvoval učitelský ústav a do vypuknutí První světové války učil na několika obecných školách na střední Moravě. Válku absolvoval v kancelářské službě v Černé Hoře, Albánii a Haliči. Poté učil na měšťanských školách, opět na střední Moravě. V roce 1919 se zapsal ke studiu na Univerzitě Karlově, obor filozofie – slavistika. Současně se studiem pracoval jako soukromý knihovník prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka na Pražském hradě. Po promoci, v roce 1921, opustil Hrad a nastoupil na ministerstvo školství, kde se věnoval vzdělávání mladých učitelů.
Současně absolvoval řadu studijních cest (Německo, Švýcarsko, Francie). Habilitoval se roku 1925 na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1927-1928 absolvoval studijní pobyt na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a v roce 1935 v Sovětském svazu. Téhož roku 1935 byl jmenován mimořádným profesorem Masarykovy univerzity a v roce 1938 profesorem Univerzity Komenského v Bratislavě. Významně se angažoval v největším kulturně společenském a tělocvičném spolku Československa – Sokole, byl rovněž členem Řádu svobodných zednářů. Jan Uher patřil k zakladatelům moderní československé pedagogiky a předním znalcům Komenského, jeho bibliografie čítá na 1000 záznamů, z toho 40 velkých odborných monografií; byl rovněž jedním ze tří editorů Pedagogické encyklopedie, prvního díla svého druhu v Československu.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava spoluzaložil v Brně odbojovou organizaci Zemský národní výbor, která se posléze sloučila s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa; současně byl činný v Obci sokolské v odboji a udržoval úzký styk s Politickým ústředím. V roce 1939 patřil k předním představitelům protinacistického odboje na Moravě. Zatčen byl v listopadu 1939 a následně vězněn v Brně, Vratislavi, Diezu an der Lahn a v Berlíně. Ve vazbě mu bylo povoleno pracovat, jeho soudní spis a pozůstalost obsahuje stovky stran náčrtů vědeckých prací (Vývojová psychologie, Obecná pedagogika, Filozofie národní výchovy).
V červnu 1942 byl Lidovým soudním dvorem v Berlíně odsouzen pro přípravu velezrady k trestu smrti a trvalé ztrátě čestných občanských práv. Popraven byl v Berlíně-Plötzensee. V den popravy napsal tři dopisy na rozloučenou – manželce a oběma synům a do své bible vepsal tento epitaf: „Jan Uher, Brno, Rudišova 6, Morava. Narozen 28.1.1891 v Prostějově, zemřel 27.10.1942 v Berlíně-Plötzensee, zcela odevzdán do vůle boží a v naději, že i smrtí sloužíme vyšším cílům, nejen životem a prací.“ Vězeňský duchovní, Harald Poelchau, po válce konstatoval, že nepoznal tak statečného a se smrtí vyrovnaného člověka. V roce 1946 byl in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a v roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád T.G. Masaryka II. stupně. Jsou po něm pojmenovány ulice v Brně a Prostějově.