Na summitu NATO v Madridu bylo Finsko přizváno ke vstupu do aliance. Co to znamená pro Finsko? Pokud ruský prezident Vladimir Putin prolomí 830 mil dlouhou finskou hranici, Spojené státy se postaví na obranu Helsinek a budou bojovat s Ruskem na finské straně. Co pro Ameriku znamená členství Finska v NATO?
Pokud Putin provede vojenský přesun do Finska, USA půjdou do války proti největšímu národu světa s arzenálem pro 4500 až 6000 hlavic a strategických jaderných zbraní.
Žádného prezidenta studené války by ani ve snu nenapadlo učinit takový závazek – riskovat přežití našeho národa při obraně území země tisíce mil vzdálené, která nikdy nebyla životně důležitým zájmem USA. Vstoupit do války se Sovětským svazem o zachování finského území by bylo během studené války považováno za šílenství.
Připomeňme: Harry Truman odmítl použít sílu k prolomení blokády Berlína Josifa Stalina. Dwight Eisenhower odmítl vyslat americké vojáky, aby zachránili maďarské bojovníky za svobodu masakrované sovětskými tanky v Budapešti v roce 1956.
Lyndon B. Johnson neudělal nic, aby pomohl českým vlastencům rozdrceným armádami Varšavské smlouvy v roce 1968. Když byla Solidarita Lecha Walesy rozbita na příkaz Moskvy v Polsku v roce 1981, Ronald Reagan učinil odvážná prohlášení a poslal Varšavě kancelářské stroje Xerox.
Zatímco USA vydávaly během studené války každoroční prohlášení o podpoře „zajatých národů“ střední a východní Evropy, osvobození těchto národů od sovětské kontroly nebylo pro Západ nikdy považováno za tak zásadní, aby ospravedlnilo válku se SSSR.
Ve 40 letech studené války NATO, které začalo v roce 1949 s 12 členskými státy, přidalo pouze čtyři další – Řecko, Turecko, Španělsko a Západní Německo. S pozváním Švédska a Finska, aby se připojily jako 31. a 32. země a získaly válečnou záruku podle článku 5, NATO ale zdvojnásobí své členství od chvíle považované – Rusy určitě – za konec studené války.
Všechny národy, které byly kdysi součástí moskevské Varšavské smlouvy – východní Německo, Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko jsou nyní členy NATO namířeného proti Rusku pod vedením USA. Tři bývalé republiky SSSR – Estonsko, Lotyšsko, Litva – jsou nyní také členy NATO, vojenské aliance vytvořené s cílem postavit ohradu a udržet v ní národy, které do ní patřily během studené války.
Litva se 2 % ruské populace právě vyhlásila částečnou blokádu zboží pohybujícího se přes její území do Kaliningradu, ruské enklávy u Baltského moře. Na Putinův protest Vilnius připomněl Moskvě, že Litva je členem NATO.
Je osvědčeným pravidlem geostrategické politiky, že velmoc by nikdy neměla postoupit menší mocnosti způsobilost zatáhnout ji do velké války.
V roce 1914 dalo císařské Německo svému rakouskému spojenci „bianko šek“, aby potrestalo Srbsko za jeho podíl na atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda, následníka rakouského trůnu. Vídeň proplatila císařův šek a zaútočila na Srbsko a začala Velká válka v letech 1914-1918.
V březnu 1939 vydal Neville Chamberlain válečnou záruku Polsku. Pokud by Německo zaútočilo na Polsko, Británie by bojovala na straně Polska.
Poláci, opevněni touto válečnou zárukou od Britského impéria, ukamenovali Hitlera a odmítli hovořit s Berlínem o německých nárocích na město Gdaňsk, zrušených na pařížské mírové konferenci v roce 1919. 1. září 1939 Hitler zaútočil a Británie vyhlásila válku, válku, která trvala šest let a smrtelně zranila Britské impérium. A Polsko? Na Jaltě v roce 1945 Winston Churchill souhlasil, že Sověty okupované Polsko by mělo zůstat ve Stalinově vazbě.
Putin je ruský nacionalista, který považuje rozpad SSSR za největší neštěstí 20. století, ale není sám odpovědný za ubohé vztahy mezi našimi zeměmi. My Američané jsme hráli vedoucí roli v tom, co se formuje jako druhá studená válka, nebezpečnější než ta první.
Během posledního čtvrtstoletí, poté, co Rusko rozpustilo Varšavskou smlouvu a SSSR se nechal rozdělit na 15 zemí, jsme do střední a východní Evropy zatlačili NATO, vytvořené k ohrazení a zadržení Ruska. V roce 2008 neokonzervativci podnítili Gruzii k útoku na Jižní Osetii, což vyvolalo ruskou intervenci a porážku gruzínské armády.
V roce 2014 neokonzervativci přiměli Ukrajince ke svržení zvoleného proruského režimu v Kyjevě. Když uspěli, Putin obsadil Krym a Sevastopol, po staletí domovskou základnu ruské černomořské flotily.
V roce 2022 Moskva požádala USA, aby se zavázaly nevpustit Ukrajinu do NATO. Odmítli jsme. A Putin zaútočil. Pokud Rusové věří, že jejich země byla Západem přitlačena ke zdi, můžeme je vinit?
Zdá se, že Američané odmítají temná ruská varování, že spíše než aby přijali porážku na Ukrajině, ponížení svého národa a jeho obklíčení a izolaci, použijí taktické jaderné zbraně.
Je opravdu moudré odmítnout tato varování jako „chrastění šavlí“?
O Autorovi
Patrick Buchanan je emeritní politik Republikánské strany. Pat byl asistentem a poradcem tří prezidentů– Nixona, Forda a Reagana. Napsal řadu knih a je jedním z nejznámějších amerických politologů. V jeho názorech se odráží myšlení většiny Američanů.
Přeložil Jan Vítek (ZDROJ)
Patrick Joseph Buchanan (* 2. listopadu 1938, Washington, D.C.) je americký konzervativní spisovatel, politik, publicista a televizní komentátor. V minulosti se dvakrát pokoušel získat nominaci republikánské strany pro prezidentské volby v USA, v roce 2000 kandidoval za Reformní stranu. Je jedním ze zakladatelů a hlavních přispěvatelů magazínu The American Conservative (TAC) a komentátor zpravodajské kabelové televize MSNBC. Mimo to napsal několik knih prezentující jeho politické, náboženské a sociální názory.
Řadí se k tradičnímu (tzv. skalnímu) konzervatismu. Buchanan vyrůstal v silně konzervativní a křesťanské rodině s irskými, skotskými a německými kořeny. Roku 1966 si jej vybral do týmu poradců viceprezident Richard Nixon, po jeho zvolení do prezidentské funkce Buchanan pracoval v Bílém domě jako prezidentův poradce. Tu samou funkci zastával u dalšího republikánského prezidenta, Geralda Forda.
Začátkem osmdesátých let se podílel – spolu s bratrem Tomem a sestrou Angelou – na prezidentské kampani Ronalda Reagana a po jeho přesvědčivém vítězství se Buchanan stává hlavním poradcem pro styk s médii a také prezidentovým „pisatelem projevů“. Roku 1987 musel tento post opustit, protože veřejně podpořil nezákonný vývoz zbraní pro antikomunistické partyzány v Nikaragui (aféra Irangate).