Čech již nemohl sám vyjít ven, protože  při setkání s henleinovci to znamenalo výprask

Nejhorší byli ordneři, jakási pořádková služba henleinovců.

Naše rodina bydlela od roku 1923 v Sedloňově, okr. Rychnov nad Kněžnou. Otec byl zaměstnán na pile Colloredo Mansfelda, později na polní pile při výstavbě opevnění, matka byla dělnicí v textilní továrně. V rodině nás bylo devět dětí. V místě pracovala Národní jednota severočeská, která pořádala za pomoci Spolku přátel Novoměstska z Prahy vánoční nadílky.

Z německé strany docházelo k provokacím hned zpočátku. Např. při našem přestěhování přišel matce vyhrožovat Němec Jarosch, který v domku bydlel před námi: „Vy tady né dlóho být, vy musíte pryč!“ Také na školní děti, které byly s učitelem na vycházce, již koncem dvacátých let házeli Němci kamení, aniž by byli potom stíháni.

S nástupem Hitlera k moci se zhoršila situace i v našem pohraničí. Vůdce sudetských Němců Henlein si demagogií postupně získával pozice i v našem nejbližším okolí. Přitom měli Němci stejná práva jako Češi. Dokonce na německých obchodech a na německé škole byly jenom německé nápisy. Přestože národnostní třenice byly i předtím, nyní se stále více zostřovaly. Bitky mezi Čechy a Němci se stávaly častějšími, i když mezi námi dětmi měly zpočátku ráz dětských pranic. Skutečné nebezpečí však ukázaly všeobecné volby v roce 1935.

Vnitropolitické i mezinárodní události jsem již tehdy sledoval velmi pozorně, i když dosti jednostranně. Doma i ve škole jsme byli vychováváni k vlastenectví, k hrdosti na získání samostatnosti po 300 letech poroby.

Od roku 1936 se začalo v pohraničí intenzivně budovat opevnění. Přišli sem vojáci, i když zatím jenom na ochranu objektů, které budovala firma Skorkovský. Několikrát přišel na inspekci i generál Kutlvašr, který celé akci velel.

Hmotně se nám vedlo stále lépe, ale válka se neúprosně přibližovala. Henleinovci stále více vystrkovali růžky, bitky mezi Čechy a Němci se zostřovaly. Čech již nemohl sám vyjít ven, protože  při setkání s henleinovci to znamenalo výprask. Nejhorší byli ordneři, jakási pořádková služba henleinovců.

O krutosti Němců svědčí i tato příhoda: V dřevařské boudě na Sedloňském vrchu se skrýval brusič skla, antifašista a komunista Josef Urban, který uprchl z Německa před pronásledováním. Říšské úřady na něj vypsaly odměnu 1000 RM. Henleinovci ho vypátrali a za pomoci říšských Němců ho v noci z 8. na 9. listopadu 1936 přepadli a odvlékli do Německa. Zůstala jen rozházená bouda, zkrvavené hadry, nůž a revolver, svědčící o urputném zápasu. O jeho dalším osudu již není nic známo.

21. května 1938 nás ráno čekalo velké překvapení. Kolem nás pochodovala jedna kolona vojáků za druhou s plnou výzbrojí na hranice – byla vyhlášena částečná mobilizace (asi jeden ročník) a obsazeny pohraniční pevnosti. Prakticky to znamenalo, že ve všech pohraničních obcích byly zřízeny posádky, k čemuž byly využity hostince, sokolovny, ale i stodoly apod. Spolu se Sedloňovem to v nejbližším okolí byly posádky v Dobřanech, v Bystrém, v Olejnici a v Deštné. Kromě obsazení již hotových pevnůstek budovali vojáci zátarasy na silnicích a dělostřelecká palební postavení.

Henleinovci byli v té době připraveni na příchod hitlerovských vojsk. Jak jsme se pak dověděli, měli všichni Němci 21. května v oknech rozsvícené svíčky, aby bylo hned jasné, že je to německé stavení. Ale rychlý zásah našich vojsk jim všechno zhatil.

Situace přesto spěla k pádu republiky a Hitler byl za podpory Angličanů a Francouzů stále troufalejší a Němci drzejší. Střelba byla na denním pořádku. Ordneři zahájili aktivní teroristické akce. V červenci vyhořela Bartoňova chata s kancelářskými firmami, která stavěla opevnění, když den předtím byl vypuštěn blízký rybník. Aktivita ordnerů se zvýšila v září 1938, kdy docházelo již k celé řadě ozbrojených přepadení. Tak např.:

  • 13.9. byla v Rokytnici nad Orlicí napadena palbou z pistole hlídka u skladiště zbraní,
  • 20.9. byl přepaden celní úřad v Kunštátě,
  • téhož dne před půlnoci bylo přepadeno ručními granáty oddělení finanční stráže v Nové Vsi u Rokytnice v Orlických horách,
  • 21.9. byl proveden pokus o přepadení polního krytu u Bartošovic,
  • 22.9. byl v Bartošovicích vypálen finanční úřad.

Největší útok nacistů se však uskutečnil 21. září. Ve 4.25 hodin zaútočila skupina příslušníků Sudetoněmecké strany, kteří předtím utekli do Německa, na Masarykovu chatu na Šerlichu. Teroristé hodili několik granátů do okna spíže a zničili zařízení kuchyně. Na chatu vrhli zápalné láhve, avšak založený požár příslušníci SOS v zárodku uhasili. Útok zřejmě směřoval na byt nájemce chaty Václava Kříže, jemuž teroristé zapálili osobní automobil a zničili značnou část zařízení. Po prvních detonacích zahájili na útočníky palbu přední stráže SOS z Velké Deštné. Při přestřelce bylo zraněno osm Němců a tři českoslovenští vojáci. Útokem na chatu byly ohroženy životy devíti osob – nájemce, jeho manželky a personálu.

Na výzvu Hitlera opouštěli Němci houfně své domovy a utíkali přes hranice. Hitler tím chtěl dokumentovat útlak německé menšiny, která pod nadvládou Čechů nemůže v pohraničí vydržet. Ve vylidněných vesnicích řval dobytek hlady a bolestí z nevydojeného mléka, a tak jej vojáci museli krmit a dojit.

Sprcha však přišla již 30. září hanebnou Mnichovskou dohodou. Tehdy navečer byl otec poslouchat u Grulichů zprávy, Domů přišel bledý, chvěl se mu hlas a tekly slzy. Takového jsem ho nikdy neviděl. Jen stačil říci: „Mámo, Němci nás budou zabírat!“

V tu chvíli prokázala maminka svoji energii. Okamžitě jsme začali balit a tatínkovi nařídila, aby šel shánět povoz. Ten se k tomu neměl, stále ještě zbývala jiskřička naděje, že nás nezaberou, vždyť v dolním konci Sedloňova bydleli samí Češi, kromě dvou Němek ze smíšeného manželství. Ale musel jít, jen prohodil: „Jestliže nás nezaberou, tak tě ukřižuju!“ I to svědčí o tom, jak se nám z pohraničí nechtělo, vždyť jsme tam strávili plných 14 roků. Tak zatímco otec sháněl povoz, my jsme připravovali vše na stěhování. Potíž byla v tom, že to bylo všechno moc najednou. Prominentní osoby, jako příslušníky finanční stráže, státní zaměstnance, hajné, poštmistra atd., odstěhovali vojáci, ale na nás si nikdo ani nevzpomněl a otec také povoz nesehnal.

Naši obec Sedloňov obsazovalo nacistické vojsko hned 1. října. Českoslovenští vojáci opouštěli obec a vzápětí za nimi přicházeli němečtí. Na kostele již vlála vlajka s hákovým křížem a také domky Němců byly patřičně vyzdobeny. Němečtí vojáci si hned šli prohlédnout opevnění, v nichž někde ještě hořelo dřevěné bednění, které naši vojáci při odchodu zapálili. Na některých bunkrech bylo napsáno: „V roce 1939 se vrátíme!“ Ovšem trvalo to skoro sedm let. Utěšovali jsme se, že existuje nějaká dohoda, podle které budou hranice 2 až 3 dny volné. Protože hranici tvořil potůček vzdálený jen asi 100 m a všechny okolní vesnice na západ již byly v Čechách, odváželi jsme na vozíku svoje věci ke strýci Sedláčkovi do Sněžného a k prastrýci Machovi do Dobřan. Ale na ruční vozík se toho moc nevešlo a těžké kusy nábytku pak už vůbec ne, a také – kolikrát jsme se za den mohli otočit, snad čtyřikrát. A to ještě byla plná půda sena, kolem plno dříví, na dvoře hospodářské zvířectvo a na poli brambory. Kromě toho jsme na to byli, kromě rodičů, jen já a sestra.

Již dříve zmíněný Jarosch nečekal, jestli se hodláme stěhovat nebo ne, a provokativně od prvního dne vozil svoje věci a skládal je na louku vedle domku. Počítal zřejmě s tím, že mu všechno spadne do klína. Otec byl ale jiného mínění: „Než to nechat Jaroschovi, tak to raději rozdám!“

Z dolního Sedloňova jsme se prakticky vystěhovali jen my a p. Grim. Zůstali tu Mlynářovi, i když se p. Mlynář zpočátku snažil najít nějaký byt, ale brzy to vzdal. Zůstali i Ptáčkovi, kteří zde měli domek – pí Ptáčková byla také Němka – dále Tylšovi a Grulichovi, kteří zde měli textilku. Baškovi a Syrovátkovi sice zůstali, ale později se jim nějakým záhadným způsobem podařilo, že byli vyjmuti z katastru Sedloňova.

Hned první den se ptal jeden důstojník matky, proč se stěhujeme, že nás nikdo nevyhání, že se děti naučí německy a mohou tam s nimi žít. Matka pobouřená takovou drzostí se neovládla a odvětila: „My jsme Češi!“ Tím to skončilo.

Po dva dny jsme horečně odváželi na ručním vozíku, co se dalo. Otci se konečně druhý den (2.10.) podařilo vypůjčit koňský potah a chtěl projet přes demarkační linii, ale už ho nepustili. Režim začal přituhovat, a proto jsme s matkou 2.10. večer přešli přes hranici a zůstali již v Dobřanech. Ke konečné likvidaci našich věcí zůstali ještě v Sedlonově otec s mou sestrou.

Později přišel otec s mou sestrou za námi do Dobřan a sháněli pro nás byt. Podařili se  mu to poměrně brzy v Dobrém u Dobrušky. Byly to pouhé dvě malé místnosti  bez příslušenství. Abychom se vešli, každý večer jsme přenášeli slamníky a spali na nich. Ráno jsme je zase uklízeli.

Nastaly smutné časy. Počáteční solidarita rychle pominula, každý se hlavně staral sám o sebe a z nás, uprchlíků, se postupně stali přivandrovalci.

Rudolf Langer, tehdy Sedloňov u Rychnova nad Kněžnou

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.