Vyhnání z Těšínska

Stejně brutálně, jako byli Češi vyhnáni ze sudetského pohraničí, byli vyhnáni i z pohraničního Slezska, a to Poláky, kteří se na chvíli stali velkými spojenci Hitlera a dostali za to darem území od Těšína do Petřvald.

Naše rodina se vystěhovala do Petřvaldu v roce 1927, neboť tam Báňská a hutní společnost přemísťovala své zaměstnance z Ostravy. Na závodech se ještě touto dobou úřadovalo německo-polsky, protože na vedoucích místech byli zaměstnanci těchto národností. Otec si ihned po příchodu způsobil nepříjemnost, neboť požadoval hlášení o provozu v češtině, což šichtmistři těžce nesli.

Otec pracoval na závodě Pokrok jako důlní měřič. On i jeho sedm bratrů byli horliví sokolové (starosta, náčelník). Má matka pocházela z polské rodiny, ale měla české školy a vždy se považovala za Češku. Já jsem chodila do obecné školy v Petřvaldě, byla to krásná nová česká Masarykova škola. Pak jsem studovala v Orlové až do záboru.

Na podzim 1938 obsadilo toto území polské vojsko. Naše škola v Orlové byla ihned zavřena a na dveřích byla cedule “Žáci české národnosti nemají přístup“. Otec dostal rozkaz předat své měřičské oddělení a do tří dnů opustit území. Pak přišla propustka „bez povrutu“, jen pro výstup. Zůstat jsme nesměli, třídenní lhůta byla neodvolatelná, na „Postyrunku“ se úřadovalo často i býkovcem.

Stěhovali se skoro všichni naši sousedé, zaměstnanci Báňské a hutní. Petřvald se stal za deset let ryze českým městysem. Nebyla auta k vystěhování a některé vozy zase nepustili vojáci přes hranice, a tak na poli ležely v dešti haldy nábytku. Nezapomenu, jak polští vojáci poštvali psy na rodinu s dětmi, když neuposlechla nějaké jejich rozkazy.

Všichni vyhnaní směřovali na Ostravu, utíkali sem i ze Sudet a z Hlučínska a od Opavy. Ostrava byla přeplněna. Město ubytovávalo vystěhovalce ve školách, v klášteře v Ludmile apod. My jsme měli štěstí, naší rodině pomáhali strýcové, též Báňská a hutní se zachovala velmi vstřícně ke svým zaměstnancům. Dostali jsme jednu světnici a tam jsme bydleli do března.

Otec dostal nové umístění v Ostravě a nový závodní byt. Stěhovali jsme se, když němečtí vojáci okupovali Ostravu. Nová hrůza, tanky, SS, vojáci vykupovali obchody jako hladové kobylky. Náš bývalý profesor ing. Josef Nekola zařídil na magistrátě, aby byla zřízena uprchlická třída při obchodní akademii a do ní se přihlásilo 60 žáků. Koncem roku jsme dostali vysvědčení o ukončeném vzdělání. . Náš milovaný profesor se toho nedožil, utloukli ho na gestapu i s jeho dvěma kolegy. Nastala doba strachu.

Odškodněni jsme nebyli, ani jsme nic nepožadovali. Události od r. 1938 až do r. 1945 byly kruté, potlačování důstojnosti člověka a vyvolávání strachu muselo v každém zanechat nenávist k „nadřazené“ rase. Počátkem roku 1945 Němci houfně odjížděli vlakem směrem k Přerovu, oblečeni do drahých kožichů, ověšeni batohy a pytli, aby ujeli někam do bezpečí.

Žádného násilí se na nich nikdo z nás nedopustil. Byli jsme rádi, že jsme přežili. Myslím si, že v každé zemi, kde se promíchávají národnosti, dochází k třenicím a nežije se klidně. To je vidět na celém světě a dělo se to i v minulosti.

Ty zlaté časy Masarykovy republiky se už nikdy nevrátí, naše děti to nikdy nepoznají!

Libuše Dušková, tehdy Petřvald

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.