Spisovatelka Lenka Procházková: Josef Skála – jeho charakteristika z pohledu signatářky Charty 77

Josef Skála, člověk s takzvaně špatnou mediální pověstí, mě při osobním seznámení překvapil svým humorným nadhledem nad tímto nálepkováním. Moje obezřetnost tím značně polevila, nicméně mi trvalo ještě rok, než jsem poznala, že je vlastně klaďas. Jako spisovatelka vím, že takové tajnosnubné postavy jsou pro čtenáře přitažlivé, protože dokážou změnit směřování příběhu a někdy se z okrajové pozice stanou hybatelem dění.

PhDr. Josef SKÁLA, CSc. Kandidát českých vlastenců na prezidenta ČR

V životě je to podobné jako v literatuře, protože literatura od života opisuje. Josef Skála však nikdy nebyl outsider. V době, kdy já jsem pracovala jako „diplomovaná“ uklizečka a psala pro samizdat první povídky a knížky, se tento vzdělaný mladý muž stal předsedou Mezinárodního svazu studentstva. Organizoval konference, cestoval, psal a stýkal se s lidmi, kteří se stali legendou už za života a oni v něm viděli mladého nadějného kolegu, pokračovatele snu o socialismu. Tato zářná etapa života Josefa Skály skončila listopadovým převratem. Na rozdíl od mnohých taky komunistů ze strany nevystoupil a nedistancoval se od ideálů, kvůli kterým do ní vstupoval.

Poprvé jsme společně vystoupili na mírové demonstraci organizované iniciativou NE základnám. Mluvil tam suverénně bez papíru, zatímco já svůj projev četla. Ovšem Josef měl dlouhou průpravu táborového řečníka. Sbližování našich názorů na minulost, současnost a budoucnost České republiky pak probíhalo víc než deset let.

Možná vám připadá divné, že někdejší chartistka a muž s mediální nálepkou „stalinista“ jsou dnes dobrými přáteli a spolupracují v několika občanských iniciativách (např. Kudy z krize nebo nově založený PRAK – proti restrikcím a kriminalizaci svobody slova). Mně zase připadá divné, že moji někdejší kamarádi a spolupracovníci z disentu, kteří se stále zaklínají demokracií, dnes podporují cenzuru, která z nás kdysi udělala zakázané autory, a že slovo vlast pokládají za přežitek.

Jeden z nezapomenutelných spontánních projevů vyslovil Josef na pohřbu svého kamaráda Miroslava Ransdorfa, statečně v něm kritizoval i politiky vlastní strany za to, že svou nečinností a snad i nedostatkem lidské slušnosti přispěli k předčasné smrti velkého evropského vzdělance a českého vlastence, muže, který nám dnes tak chybí.

Josef Skála je nejen politik, publicista a vysokoškolský pedagog, ale především historik, a snad i proto dokáže naši současnost vnímat bez zoufalství. Stále věří ve skryté síly národa, které se opakovaně probouzely v těžkých dobách. Často jsme spolu debatovali o fenomenu českého národního obrození a oba si myslíme, že nazrál čas něco podobného zopakovat. Protože spoléhat se na pomoc zvenčí je v této době iluzorní. Jako vazalský stát bohužel stojíme na špatné straně, ale mnoho lidí to netuší, nebo si to nechce připustit. Moc médií je obrovská. Josef do televizních debat o historii a politice už zván nebývá, jeho znalostí a argumentačních schopností se moderátoři a jejich hosté právem bojí. A tak se účastní alespoň alternativních diskuzí a přednášek. Jejich záznamy naleznete na internetu.

Před čtyřmi lety jsem se s Josefem účastnila poznávací výpravy na Krym a jako novinářka jsem z desetidenního putování napsala reportáž o tom, co jsem viděla na vlastní oči. Text už vyšel jen na nezávislých webech, protože psát o Krymu a jeho obyvatelích objektivně, se těm, co projektují naši budoucnost, do krámu nehodí. A tak i já, stejně jako Josef, dnes patřím k lidem s mediálně špatnou pověstí. Člověk tzv. otevřené mysli si však svou cestu životem určuje sám a své přátele si taky vybírá osobně a ne podle návodu. Zato nepřátelé si jej najdou sami. O některé kamarády v průběhu života přicházíme, protože rozdíl v názorech se zvětšuje, ale jiné zase nacházíme (a to i tam, kde bychom to nečekali).

Vlaštovčí hnízdo (rusky Ласточкино гнездо) je okrasný zámek ležící blízko Jalty na Krymském poloostrově. Byl vystavěn v letech 1911-1912 poblíž městečka Gaspra na 40 metrů vysokém útesu v neogotickém stylu.

Když jsem letos přišla na oslavu Josefových sedmdesátých narozenin, připadalo mi, že jsem nepřijela tramvají ale nějakým strojem času. Znovu jsem se totiž ocitla v přátelském kruhu lidí, kteří si navzájem důvěřují a mají energii i odvahu něco pomoci zachránit. To něco je suverénní Česká republika.

Jsem si jista, že těch zákonem vyžadovaných padesát tisíc podpisů na kandidátní listinu pro prezidentské volby Josef Skála získá. I kdyby se pak v lednovém klání vítězem nestal, jeho mediální vystoupení a veřejné debaty s ostatními kandidáty mohou přispět k tomu, že i diváci a posluchači, kteří uvízli v předsudečné nenávisti vůči tomuto muži s mediálně špatnou pověstí, změní názor. Nejen na Josefa Skálu ale (v opačném gardu) i na jeho soupeře ve volební kampani. Pro mnohé asi bude sledování předvolebních debat přenášených v přímém přenosu šokujícím zážitkem. Ani předem nabiflované odpovědi uchazečů o nejvyšší post ve státě na domluvené otázky od „jejich“ moderátorů totiž nedokážou z nýmandů vytvořit myslitele. A naopak podjatost stejných novinářských „es“ vůči Josefu Skálovi nebude stačit na to, aby tohoto vzdělance a vlastence „přeformátovala“ na nedouka a zemského škůdce. Docela se na ten televizní seriál těším.