Po internetu kolují zajímavé fotografie. Spíše malý buldozer zasypává spíše velké vrtule vysloužilých větrných elektráren. Fotka pochází z Velké Británie. Je možné, že s trochou štěstí by se daly pořídit i v dalších zemích s rozsáhlou výrobou elektřiny ve větrných elektrárnách.
Jistě, jde v první řadě o prapodivné nakládání s odpadem, který nelze efektivně recyklovat a který je nepříjemný svým objemem. Leč zvolený postup, zahrabat do země, patří k těm nejhorším způsobům »likvidace« odpadu.
Pravda, Velká Británie již není členským státem EU, a tak pro ni platné směrnice EU nejsou závazné. V ochraně stability klimatu má i nadále vysoké ambice. Jak moc se jí daří či nedaří a hlavně za jakou cenu, netroufám si hodnotit. Potvrzuje se, že s větrnými elektrárnami to není tak jednoduché, jak nám někteří ekologové a klimatologové namlouvají.
Nejobávanější je destabilizace elektro-energetické sítě, pokud nefouká. Dále tu je vysoká ekonomická náročnost výroby elektřiny z větru (platí daňový poplatník a spotřebitel elektřiny), vysoká náročnost větrné elektrárny na kovy (proti elektřině z jaderné elektrárny vyšší asi pětkrát) a beton (asi dvakrát vyšší), rozsáhlé zábory půdy (200-300krát náročnější), jejich poměrně krátká životnost (obvykle podstatně kratší než výrobce slibuje) a problém, co s vysloužilými vrtulemi větrných elektráren. Efektivní způsob recyklace není znám. Takže prý zahrabat do země, to je jako v Kocourkově.
Nejasný je dopad většího množství větrných elektráren na proudění vzduchu, a tím i na srážky. Pro podezření, že snižováním srážek dělají víc škody než užitku, byla jejich výstavba v Izraeli pozastavena, dokud se vážné pochybnosti nevyloučí.