The New York Times jmenují a zostuzují ukrajinské muže, kteří raději utekli ze země, než aby zůstali a zabíjeli Rusy pro Washington, protože bylo nezákonné, aby muži vojenského věku odešli, a protože jejich krajané jsou na ně naštvaní, a protože to je New York Times. Zostudili Vovu Klevera, který řekl: „Násilí není moje zbraň. Nemůžu Střílet Rusy.“
Zostudili jiného Volodymyra, jehož příjmení bylo zapřeno, který řekl: „Podívej se na mě. Nosím brýle. Je mi 46. Nevypadám jako klasický bojovník, nějaký Rambo, který může bojovat s ruskými vojáky.“
A těm mužům mohu jen říci: Miluji tě.
Miluji tě Vovo Klevere, prozrazeného důvěryhodným přítelem a vyděděného na ukrajinských sociálních sítích. Miluji tě Volodymyre Danulive, který odmítá střílet Rusy, protože máš Rusy ve své rodině. Miluji tě, jiný Volodymyre, jehož příjmení tají, s hanbou usrkáváš pivo, protože ses vyhnul své vlastenecké povinnosti.
Držte hlavy vzhůru, nádherní odmítači odvodů, protože vy jste skuteční hrdinové tohoto příběhu. Na vás pozvedám dnes večer číši.
Pozvedám číši na všechny odmítače odvodů, kteří se rozhodli raději utíkat a skrývat se, než zabíjet a nechat se zabít kvůli mocenským choutkám nějakého bohatého kreténa. Kteří si vybrali odsouzení a opovržení šílené společnosti, jež chválí masové vraždy a povyšuje sociopaty. Kteří si vybrali raději exkomunikaci z kultu smrti než krveprolití kvůli geostrategické nadvládě a ziskovým maržím Raytheonu (nadnárodní vojensko-průmyslový konglomerát se sídlem v USA: pozn. překl.).
Doufám, že žijete dlouhý život plný smíchu a slz, plný lásky a ztrát, plný opileckých nocí, které trvají příliš dlouho, a mrzutých rán, která začínají příliš brzy, a všech ostatních lahodných lepkavých nektarů, ze kterých se skládá život.
Doufám, že zažijete spoustu krásy. Doufám, že uděláte spoustu krásy. Doufám, že čtete dobré knihy. Doufám, že tančíte v supermarketech. Doufám, že máte hodně sexu a doufám, že najdete a ztratíte náboženství. Doufám, že se často zamilováváte a máte alespoň jeden mučivý, ale osvobozující rozvod.
Doufám, že se hluboce napijete z řeky života, protože je mnoho těch, kteří se k tomu nikdy nedostali (víte to lépe než kdokoli jiný). Doufám, že znáte strach a doufám, že znáte nebojácnost. Doufám, že odložíte své brnění, abyste mohli někoho pustit celou cestu dovnitř. Doufám, že se naučíte otevírat hruď a milovat s bezohlednou bezstarostností, a doufám, že se naučíte snadno plakat jako všichni skuteční muži.
Na vás, Vovo a Volodymyrové, kteří se rozhodli raději odtamtud vypadnout, než aby zaplatili nejvyšší cenu v hloupé proxy válce za unipolární hegemonii USA. Kteří se rozhodli strávit život s miminky s jiskřícíma očima a s prsy, než s mrtvýma očima vystrašenýma krví a postříkanými ruskými tvářemi. Kteří se rozhodli žít pro něco, než zemřít pro nic.
Nejsou žádní váleční hrdinové. Jsou jen oběti války. Připíjím na každého, na každého, kdo se v průběhu věků rozhodl, že jím nebude. Pozvedám svou sklenici na vaše životy a na vaši skrytou, ale zářivou důstojnost. Vězte, prosím, že alespoň jeden pár očí vidí vaši krásu.
Jo, a seru na The New York Times.
Caitlin Johnstoneová je novinářka z Melbourne na Floridě, která se specializuje na americkou politiku, finance a zahraniční věci. Je autorkou knihy Woke: A Field Guide For Utopia Preppers (Probuzení: Polní průvodce pro ty, kteří se připravují na Utopii), ilustrovaného poetického průvodce, jak získat zpět Zemi od sil smrti a zmaru.
Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK