12. června roku 1999 naplánovala pozemní vojska NATO útok na Srbsko ze strany Makedonie. Aby se obsadilo jediné mezinárodní letiště Srbů Slatina, schopné přijímat velká přepravní letadla. Nacházelo se 15 km od Prištiny. V noci z 11. na 12. června Rusko uskutečnilo svůj vynikající výpad na Prištinu, čímž, ať si říká kdo chce co chce, v mnohém odvrátilo úplné rozkradení a ponížení srbského národa.
Slobodan Milošević (* 20.8.1941 Požarevac – 11.3.2006 Haag): bývalý prezident Srbska v letech 1991-1997 a hlava Jugoslávie v letech 1997-2000.
I když globálně vzato, pochopitelně, na všechno již bylo pozdě. Země padla. Lídr země se ocitl ve vězení natovského gestapa. Slobodan Miloševič, který v onom vězení zahynul, ve svém posledním interview pronesl slova, určená Rusku a Rusům. Co měl na mysli a na co se pokoušel upozornit obyvatele Ruska, pojďte, pokusíme se v tom vyznat.
Začneme tím, že sami Srbové, v rámci četných sociálních průzkumů, se k němu chovají negativně, vždyť politika krajního nacionalismu uvrhla zemi do válek, zasypala ji proudem sankcí. Lidé se střetli s obrovskou inflací a bídou. Zotavit se z následků vlády Miloševiče byla země s to teprve nedávno: růst HDP Srbska se stal nejenom stabilním, ale jedním z nejvyšších v Evropě. 70 % trhu Srbska je orientováno na EU, a to s tím, že země není surovinová. Zvedá ji pouze růst výroby a pružná politika vůči podnikání.
My však máme, přiznáváme, vztah k Miloševičovi zcela jiný. Nepochybně – kladný. Nám se zdá, že bývalý prezident Srbska chtěl pouze zachovat zemi v původních hranicích (tedy usiloval o zachování celistvosti území). Jsme přesvědčeni o jeho oprávněnosti nejít na ústupky Západu, který žádal zastavit operaci v Kosovu. I když, po bombardování Jugoslávie, ruské úřady podpořily nového prezidenta Srbska Koštunicu.
Soudí se, že ve svém kanonickém textu před smrtí se bývalý jugoslávský vůdce obracel hned na tři národy – obyvatele Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Přitom zdůrazňoval, že občany Ukrajiny a Běloruska také pokládal za Rusy. Byl přesvědčený, že s nimi udělají totéž, co i s jeho státem. Vyzýval, aby neposkytovali slabé místo a neoddělovali se. Při odloučení “se vám Západ zahryzne do hrdla”, říkal Slobodan Miloševič.
V jeho interview byla pozorována mimořádně protizápadní rétorika a tvrdil, že Rusko nemusí následovat Evropu, protože ruský národ je soběstačný. Rovněž říkal, že to Západ potřebuje Rusko, nikoliv naopak.
Miloševič se domníval, že problém je v tom, že není jednoty mezi třemi sousedícími státy. Kdyby Rusko, Bělorusko a Ukrajina žily ve skutečné jednotě, byly by silné a byly by s to klást odpor výzvám Západu.
Pozn. Naší Pravdy: jaká to paralela s rozhádanými syny knížete Svatopluka ve Velkomoravské říši! Legenda o třech prutech Svatoplukových by měla být pro současné Rusko velkým varováním!
Miloševič byl Srb, a Srbové se tradičně spřízněně chovali k Rusům. Navíc, jeho otec učil ruský jazyk, byl příznivcem panslavistických názorů. Matka Miloševiče byl členkou komunistické strany a s úctou se chovala k SSSR. Je možné, že takovou výchovou a kontextem formování osoby je naplněna rétorika Miloševiče. Jeho vztah k naší zemi.
Ještě před svým politickým krachem psal Slobodan Miloševič radikální články. Jeden z nich vyšel v novinách Pravda. Tam obviňoval Evropu z německého revanšismu a domníval se, že rozpad Jugoslávie je důsledkem tohoto revanšismu. Vyjádření se vyznačovala kategoričností, vždyť v nich se po pádu berlínské zdi Německo začalo “hojit” za prohru ve válce. Velmi často se v kontextu sporů o politice Miloševiče a jeho varování pro Rusko zmiňuje tento citát:
Jedna z hlavních úloh loutkové vlády, pokud se taková dostane k moci, spočívá v destrukci národního sebeuvědomění. Státy, které jsou řízeny zvenčí, se relativně rychle loučí se svou historií, se svými tradicemi, se svými národními symboly, se svými zvyklostmi, často i s vlastním spisovným jazykem.
Říká se, že několik dní před smrti se uvězněný srbský politik obrátil na ministerstvo vnitra Ruska, a vyjádřil prosbu léčit se u ruských lékařů. Říkal, že věznitelé mu v tom brání. Smrt politika z důvodu infarktu dosud zůstává tajemstvím pro ty, kdo nevěří na její přirozené příčiny. Po soudu v Haagu strávil ve vězení 4 roky, zemřel v roce 2006.
Alexandr Bočkarev
ZDROJ (přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová)