Po mém narození se naše rodina odstěhovala do Valšova u Bruntálu, kde jsme pokojně žili až do příchodu německých okupantů. Otec pracoval u dráhy jako posunovač a matka se doma starala o naše malé hospodářství.
Měli jsme drůbež, králíky, kozy, vepře, vlastnili jsme pole a zahradu. I když v této oblasti byly české rodiny v menšině, žili jsme zde ve shodě a pokoji až do doby, kdy vstoupila na toto území německá armáda. A zde začínají útrapy naší rodiny.
Do 24 hodin jsme se museli vystěhovat do vnitrozemí – k domku byl přistaven nákladní vagón a co jsme stačili pobrat a sbalit, jsme si vzali, zbytek zůstal na místě. Do oblasti, kde žila babička a celá rodina, Třebovice u Ostravy, jsme rovněž nesměli, bylo to také zabrané území. A tak jsme jezdili od města k městu a hledali střechu nad hlavou, hladoví, zmrzlí. První zastavení bylo v Bystřici pod Hostýnem, kde jsme v jedné mokré místnosti, komoře za stodolou, žili rok. Pak si otec našel místo v Olomouci, kde jsme se třikrát stěhovali, abychom žili aspoň trochu slušně.
Věra Navrátilová, tehdy Valšov