Nástup Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu byl tématem mnoha diskuzí v řadách tehdejších československých disidentů.
Někteří zůstávali nadále skeptičtí podle hesla – nevěřme ve výměnu tamních kádrů, musí se kardinálně změnit tamní systém, jiní vyjadřovali naději, že (relativní) mládí Gorbačova už samo o sobě může přinést do Kremlu nové povětří.
Největším optimistou byl politolog Milan Šimečka (rodem Moravan sídlící v Bratislavě), který nás na každém sekání povzbuzoval nadějnými vizemi. Podklady pro ně nabíral nejen pravidelným sledování sovětského tisku, ale i četbou dopisů Zdeňka Mlynáře, které k němu chodily klikatými cestičkami v zavazadlech diplomatů. Milan Šimečka (starší, neplést si jej s jeho synem) byl kamarádem Zdeňka Mlynáře a ten byl zase kamarádem (a někdejším spolužákem) Gorbačova.
Před návštěvou M. Gorbačova v Praze na jaře roku 1987 se Milan Šimečka těšil, že objekt svých nadějných vizí uvidí osobně a doufal, že se mu podaří Gorbimu na ulici stisknout ruku a říct mu aspoň dvě věty. Měl je perfektně připravené v ruštině a samozřejmě v nich byla zmínka o Pražském jaru a výčitka týkající se vpádu vojsk. Chystal se na to setkání jako jiní (katoličtí) disidenti na audienci u papeže. Koupil si klobouk ala Gorbi, místenku na vlak (furiantsky do první třídy) a domluvil si přespání v mém bytě na Lhotce, kde pak chtěl odborně zhodnotit hodnotit vstreču a slavit.
Člověk míní a StB mění
Den před příletem Gorbačova se ale velkolepý plán zhatil. Milan Šimečka dostal ve svém bratislavském bytě ostrahu, což jsme netušili, (nesměl jít ani na nákup, natož jet do Prahy) a já s Ludvíkem Vaculíkem jsme naopak byli donuceni z Prahy odjet. Vzali jsme tedy děti na třídenní výlet do Karlových Varů.
V pokoji hotýlku, kde jsme našli azyl, byla televize, v níž fungovaly i německé programy. Zaujatě jsme přepínali stanice, ale na žádném záběru nadšených vítačů Gorbiho jsme v davu Milana Šimečku v novém klobouku neviděli. A tak jsme riskantně zatelefonovali do Bratislavy jeho manželce. Překvapivě zvedl sluchátko sám a naštvaně nám sdělil, že má zaracha. Než jsme mu stihli říct, odkud voláme my, hovor byl ukončen zásahem „vyšší moci“. Pak už nás televize přestala zajímat, přepustili jsme ji dětem a věnovali se popíjení léčivého třináctého pramenu.
Druhý den ve vyhnanství mě napadlo, že bychom mohli Milanovi Šimečkovi aspoň poslat pohled. Ludvík nápad vylepšil tím, že to bude zdravice od Gorbačova. Adresu napsal latinkou, ale text daragoj tavarišč Šimečka v úhledné azbuce. Sděloval drahému Milanovi, že chápe jeho znechucení z invaze a že se pokusí situaci napravit. Že teď je momentálně na inkognito návštěvě Varů, protože jeho žena shání značkový kávový servis. Kromě Gorbiho podepsala pohlednici podepsala i Raisa (v zastoupení mou rukou). Odeslání jsme nechali až na poslední den pobytu, což se ukázalo jako velké štěstí. Ludvíka totiž napadlo, že text na pohlednici by mohl vzbudit averzi dohlížitelů, a tak jsme na kolonádě v trafice zakoupili obálku, schovali závadovou zásilku do ní a poslali to z pošty doporučeně. Uvedeným odesilatelem byl Michail Gorbačov s adresou našeho hotelu (to vše latinkou), což úřednice vůbec nekomentovala a orazítkovala nám podací lístek.
Oceněný vtip
Po návratu do Prahy jsme čekali, kdy se Milan ozve a jak ocení náš vtip. Jenže se neozýval. „Že by to vzal vážně?!“ děsila jsem se. „Tak naivní není!“ odporoval Ludvík. Ale telefonicky jsme to zjišťovat nechtěli. Teprve při dalším setkání v Brně se vyjevilo, že doporučená zásilka z Varů do Bratislavy nebyla doručena! Ale my jsme měli důkaz o zabavení, ten orazítkovaný lísteček. A Ludvík jako řádný občan napsal stížnost a žádal od státní pošty vysvětlení a nápravu. Jednání se protahovala a v jedné fázi se nekale zadrhla, když úřední osoba zastupující poštu namítla, že zásilka byla podvrhem, neboť ji neodeslal Michail Gorbačov osobně. Byla to ovšem námitka lichá, neboť lístek s razítkem byl dokladem toho, že zásilka byla poštou přijata, zaplacena a navzdory tomu nedoručena. A protože pošta (tehdy i dnes) spadá pod ministerstvo vnitra, doputovala stížnost až k nejmenovanému majorovi StB, který měl s disidenty (a jmenovitě s Vaculíkem) četné zkušenosti, takže správně odhadl, že celá záležitost se může stát tématem fejetonu. Toho se chtěl vyvarovat. A tak československá státní pošta dostala interní poštou příkaz, aby držiteli orazítkovaného podacího lístku poskytla za nedoručenou zásilku peněžní satisfakci. Tehdy to bylo pět set korun, což byla polovina mého platu (uklízečky v divadle).
A jelikož jídlo vzbuzuje chuť, okamžitě jsem začala přemýšlet, jak si i nadále přilepšovat. Například posílat doporučené (nedoručitelné) balíčky přátelům emigrantům. Uvnitř by byly staré časopisy. Na podacím lístku bych zásilku označila jako tisk a uvedla hodnotu v plné výši mého platu, čímž by se zvýšila životní úroveň rodiny a vlastně by to ani nebyl podvod. Na balení balíčků a chození na poštu jsem ale neměla trpělivost ani čas, raději jsem psala knížky pro samizdat. Takové (nedoručitelné) zásilky se ovšem prostřednictvím státní pošty nikdy neposílaly, protože přepsání v deseti kopiích bylo pracné a svázání drahé, a když tam byly ještě namnožené fotografie nebo ilustrace, stávala se taková knížka unikátem, který se předával z ruky do ruky. Poště by jej nesvěřil ani idealista a snílek Milan Šimečka. Tento pozdní fejeton věnuji jeho památce. Zemřel v době, kdy se začalo připravovat rozdělení republiky. Puklo mu srdce. Z mého tehdejšího hlediska to bylo předčasné úmrtí, ale dnes to vnímám jako milosrdný zásah Vyšší moci, končí fejeton Lenka Procházková.