Dr. Ogňan Tuleškov: Ke sjednocení Německa

Již krátce po pádu berlínské zdi se snažil F. Mitterand znovusjednocení Německa blokovat. Snažil se ovlivnit Rusko a dosáhnout trvalého rozdělení Německa.  V prosinci 1989 řekl Mitterand v Kyjevě: „Oba německé státy musí respektovat rovnováhu v Evropě. V budoucnosti by se jim nemělo dovolit dělat samostatnou a společnou politiku.“

Mitterand vedl rozhovory s Gorbačovem a M. Thatcherovou. Tvrdil, že pouze jednotná politika Londýna, Paříže a Moskvy může vznik Čtvrté říše „udusit“ v době klíčení.

Vše dopadlo jinak. Německo se spojilo a dokonce přežilo své úhlavní vojenské nepřátele – Rusko a Francii. Teď může Německo v klidu přihlížet, jak se sousedé stávají slabšími a slabšími. Sovětské impérium zaniklo. Následovat bude i zánik Francie jako velmoci.

Michail Gorbačov, ten uspěchaný reformátor („Kdo přijde pozdě, toho potrestá život“.) i F. Mitterand, „kníže pomalosti“ („Času se musí nechat čas“.), byli politickým zemětřesením ve střední Evropě stejně otřeseni. Centrální systémy se roztříštily a Německo rozpoznalo svou šanci vklínit se do „vakua moci“. Jeho politika ze začátku roku 1992 – uznání Chorvatska a Slovinska – ukázala jasně, kdo vstal z popele a stal se vedoucím hráčem na poli Evropy…

Bývalá premiérka Velké Británie M. Thatcherová nevěnovala do podzimu roku 1989 anglicko-německým vztahům žádnou pozornost. Poté však při slově „sjednocení“ slyšela houkat sirény. Na rozdíl od Gorbačova a Mitteranda byly jí důsledky německého sjednocení okamžitě jasné. Stejně jako jednomu z jejích předchůdců Disraeli, který v únoru 1871 řekl: „Sjednocení Německa znamená úplnou změnu Evropy.“

Železné lady se přes všechno úsilí nepodařilo přesvědčit Gorbačova, že jeho proněmecké názory a jednání podkopou jeho autoritu v Rusku. Stejně bezvýznamné bylo její jednání s Mitterandem, který německou realitu vzal postupně na vědomí. Nepodařilo se ho přesvědčit, že má francouzsko – německou osu „vyhodit do vzduchu“ a tím zachránit Evropu. Lady Thatcherová již tehdy jasně viděla, že ve spojené Evropě se vliv sjednoceného Německa pouze zvýší, nikoli omezí. Lady Thatcherová prohlásila:

Německo je jednoduše řečeno moc velké a mocné, aby na evropské hrací ploše bylo pouze jedním z hráčů. Jenom úzká spolupráce mezi Francii a Velkou Británii může vytvořit rovnováhu k síle Němců.

Mitterand bohužel nepochopil. Lady Thatcherová začala proto jednat sama, aby vyšlo najevo, co Francouze a Němce dělí. V létě 1990 se k ní připojil ministr obchodu Velké Británie Nicholas Ridley. Ten poskytl rozhovor časopisu „Spectator“, který je velmi čten zejména konzervativní inteligencí. Ridley doslova řekl:

Němci přebírají Evropu a Francouzi jsou jejich pokojoví psíčkové. Evropská unie je gaunerským tahem Němců a Francouzi jsou tak hloupí, že to nepoznali. A teď jsou pudlíky Němců. To jsme se naší svrchovanosti mohli hned zříci ve prospěch Adolfa Hitlera.

Co Německo plánuje? Navrhuje utvořit z Německa, Francie, Holandska, Belgie a Lucemburska „jádro Evropy“ se společnou měnou a politikou. Ostatní státy by jako satelity měly obíhat kolem jádra. První protesty přišly z Itálie. Také Rakousko by rádo patřilo do „elitního klubu“. Dá se germanizace Evropy ještě zastavit? O co Němci usilují? Koncem roku 1993 řekla M. Thatcherová Spieglu:

Vy, Němci, nechcete zakotvit Německo v  Evropě, vy chcete zbytek Evropy zakotvit v Německu.“ (Z knihy „Německo a příští válka“, Wolfgang Michal, Berlín, 1995)

Francie a Británie, přestože se snažily, aby Německo nemohlo vstoupit znovu na velmocenskou cestu, neměly při jeho sjednocování hlavní slovo. To patřilo M. Gorbačovovi, představiteli tehdejšího SSSR. Ten, bez ohledu na přání Francouzů a Angličanů, se rozhodl vytvořit pro Německo podmínky pro sjednocení dosud existujících dvou německých států, západního a východního Německa, o němž jednal s Němci již delší dobu.

Kdo je tedy ve skutečnosti jedním z Otců zakladatelů Německa? Nejenom H. Kohl, ale také M. Gorbačov. A o tom paní Merkelová, bývalá kancléřka SRN, dobře věděla, ale mlčí a neprozradí. Poláci, Češi a Slováci a další jsou v podstatě stejnými dlužníky Ruska, nástupnického státu SSSR, a M. Gorbačova jako Němci. Rozdíl však je v tom, že dnešní Německo je silnou regionální mocností, na které jsme my i další silně závislí. Je jen otázkou, co nám reálně dosud zbývá z naší státnosti. Budeme o tom mluvit 17. listopadu 2022? Pokud ano, tak velmi slabým hlasem, aby to nebylo téměř slyšet. Rusko je v podání dnešních „elit“ přece kořenem všeho zla na světě? Proč? To se nedozvíme. Kdo by to chtěl mermomocí vědět, se špatnou se potáže. Máme skutečné důvody pro to, abychom 17. listopad 1989 s radostí oslavovali nebo uronili i nějakou slzu?

Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.