PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D.: Co znamená národ pro státnost a státnost pro národ

Hlavní ideou moderního státu, tak jak se pod vlivem osvícenství zformovaly v opozici vůči nesvobodě, panovnickému a aristokratickému despotismu, je princip, že všechna moc vychází z lidu. Byl tím myšlen především princip rovnosti lidí a spravedlnosti, a to i sociální.

Vyžadovalo to reorganizaci politického systému a státních institucí, aby zajistily dostatečnou reprezentaci důležitých společenských zájmů a potřeb. Politika se měla stát službou občanům, službou obecnému dobru. Základním principem tohoto vývoje v moderní době byla idea demokracie, demokratizace společností a států. Tradiční stavovské formy států, v nichž moc a bohatství patřily úzké bezohledné vrstvě mocných, upíraly většině právo na důstojný život.

Přes všechno pronásledování a upalování kacířů, stále žila původní křesťanská idea, že lid má právo odstranit vládce, kteří zneužívají svou moc ve prospěch osobních zájmů, proti zájmům veřejným. Státy měly sloužit k ochraně a prosperitě jejich obyvatel, k ochraně jejich území, zvláště před válkami expansivních národů, které vnímaly války jako legitimní. Tato představa byla zpochybněna osvícenstvím, které se začalo zabývat podmínkami k pozitivnímu rozvíjení lidí a společností, začalo zdůrazňovat znalosti a schopnost řešit konflikty vyjednáváním.

S tímto vývojem docházelo od konce středověku, k postupnému vědomí důležitosti společných dimenzí jednotlivých vznikajících národů ─ jazyk, kultura, historie, potřeby, možnosti komunikace o záležitostech veřejného zájmu, vědomí ceny vzdělání, vědomí důležitost obecné účasti na řešení problémů obecného zájmu. Jinými slovy, začalo jít o rozvoj kolektivity, národů, postavené na širokém demokratizačním humanitním základu, s respektem k pozitivnímu duševnímu a mravnímu potenciálu všech lidí. Český národ, jako základ českého státu od středověku, se svými velkými osobnostmi, zvláště Jana Husa, stál úspěšně v popředí tohoto svobodnějšího vývoje, následován o sto let později těmi národy, které také prosadily reformaci.

Tento dlouhý, bolestný a nedokončený demokratizační proces, probíhal v odporu s mocenskými vrstvami — tradičními, včetně katolické církve a aristokracie, dávajících přednost velkým celkům, expanzi, kdykoli to podmínky dovolovaly. Například, je zcela zjevné, že zrůdné důsledky Bílé hory se jeví čím dále více aktuální v současné globalizační málo demokratické politice. Podobnou brzdou demokratizace se stala podnikatelsko koloniální expanze, ideologicky spojená s liberalismem, neoliberalismem a fašismem. K rozvoji demokratizace společností málo přispívaly jejich ideologické základy jako byl individualismus ignorující důležitost kolektivity, zvláště národní, proti slabším zneužitelný koncept svobody a konkurence, pokřivený koncept spravedlnosti, rovnosti i kultury. Expansivní neoliberalismus se veřejnosti v současnosti předkládá jako demokracie, o masarykovské humanitní demokracii se mlčí. Také se mlčí o tom, že demokratické „ústupky“ byly na mocných často dobývány násilím.

Už nyní je vidět, jak relevantní globalistická praxe vede ke katastrofě pro většinu lidí. Budovatelé říší vždy dělali sliby, které nikdy neplnili. Naopak jejich politika přinášela války a zhoubu většině lidí i národů.

Vůbec nejzrůdnější v historii lidstva se stalo barbarství německého národa během 2. světové války a v okupovaných zemích, opřené o expansivní rasistickou a koloniální ideologii, stavějící Němce do nadřazenosti nad ostatními národy, zvláště Židy a Slovany. Většina Němců tomu věřila.

Neoliberalistické, hraničící s fašismem, se také odráží v šířících se zvrácenost přístupů k historii, ve vzrůstajících lžích, odstraňování ze škol a veřejného prostoru znalostí o obdobích a osobnostech které měly skutečnou zásluhu na pozitivním rozvoji národů, včetně našeho. Jsou nahrazovány osobnostmi spojenými se starými panovnickými či šlechtickými vrstvami, ač ty pro český národ neudělaly téměř nic pozitivního. Barokní stavby a výzdoba nemohou být kriteriem úrovně společnosti. Příkladem může také být císařovna Marie Terezie, jíž se u nás staví pomníky, ač podle věrohodných dobových pramenů český národ nenáviděla pro jeho reformační tradici, dopustila se vůči němu právních zločinů, ještě více, jak sto let po Bílé hoře vydávala zákony proti kacířům, se všemi krutými důsledky. Většina toho, co jí je pozitivního připisováno, zavedl ve skutečnosti její syn císař Josef II, ovlivněný osvícenstvím, který s ní byl trvale ve sporu. Ani katolická církev se v tomto kontextu nechová podle základních křesťanských principů, a klade své materiální, v podstatě nelegitimní zájmy, na první místo.         

Důležitá a relevantní je otázka proč je obhajoba existence států a národů daleko legitimnější než prosazovaný neoliberalismu a globalizace, postavených na materialistickém a hierarchickém vnímání života a společnosti, na jakémsi zjednodušeném darwinistickém pohledu na život.

Státy a národy jako entity veřejného působení vznikaly téměř zároveň přirozenou cestou, vývojem, i když často přerušovaným destruktivními mocenskými zásahy a válkami. Zárukou jejich existence byla obrana vůči expanzi vnějším destruktivním silám, hlavní zárukou jejich úrovně byla vědomá individuální i kolektivní práce pro kulturní, mravní i politický rozvoj národa, spojená s humanitním demokratickým ideálem a úsilím. České obrozenecké vůdčí osobnosti čerpaly jak z osvícenství, tak ze znalosti české reformace, zvláště ze spisů Jana Husa, v nichž nacházely důraz na pravdu poznanou, tedy na vědu, spojenou s mravními principy. Čerpali z nich i víru v pozitivní duchovní a mravní potenciál Čechů a přesvědčení na jejich právo ho rozvíjet. Dovedly veřejnost poučit i inspirovat. Nedaly se odradit nepříznivými podmínkami a politickými postihy.

Když se podíváme na tuto fascinující českou historii, která se dnes vymazává z povědomí lidí i ze škol, dojdeme nutně k ohromujícímu poznání, že teprve existence moderních národů dala obecně lidem možnost k unikátnímu rozvinutí svého pozitivního duševního potenciálu, své kulturní, duchovní i sociální úrovně přijetím humanitní filosofie a obecné přístupnosti k hodnotnému vzdělání, včetně historie. Tento unikátní výdobytek naší civilizace je opět vědomě podemílán mocenskými globalistickými expansivními elitami v zájmu svých, v podstatě soukromých materialistických zájmů. Tento destruktivní proces začal intensivně v 70. letech 20. století na Západě útoky na existenci toho, co nazvaly „národní stát“, s podporou menšin a intensivní imigrací, s brutálním pokračováním do současnosti. Atomizované společnosti odpojené od svých společných kulturních a demokratizačních kořenů, jsou snadněji ovladatelné mocenskou vrstvou než integrované národní entity. Zodpovědnost za problémy, které z této situace vznikají, včetně sociálních, se tak dají přenést z politiky vlád na animozity a konflikty mezi různými skupinami, ba i na občanské války, které, zdá se, neoliberálům nevadí.

Je naší povinností, se destruktivním tlakům bránit znalostmi, včetně pozitivní minulosti, pochopením současných problémů, pěstováním zdravého sebevědomí veřejnosti a její odvahy k politické angažovanosti v zájmu obrany českých potřeb, integrity národa a suverenity českého státu, na obranu unikátních hodnot, zvláště široce pojatých kulturních a sociálních, které nám minulé generace za staletí své práce zanechaly.

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Dějiny a současnost se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.