Roky to byla banalita. Teď je to žhavá priorita. Zní prostě: Česká republika na prvním místě. Už dvakrát jí dalo hlas Václavské náměstí. Nabité bylo nadoraz. V den výročí republiky to bude potřetí.
Rekordy láme i škála nás, kdo se střídáme na pódiu. Odpůrce pětikoalice, co zemi ničí a žene do války, už spojila skoro všechny. Tím větší je šance, že vláda padne stále včas.
Pak to chce ovšem jasno i v otázce, kudy vyrazit den poté. Cestovní mapu pro celý blok, co by rád na prvním místě vlastní republiku. Včerejší zaklínadla krachují v přímém přenosu. Dnes by nás srazila ještě níž. Nouzový východ z pasti vede jen dopředu. Kudy a proč – a kudy už ne – vzkazují všechny akutní nároky:
- Má svébytný rozvoj šanci, nebudou-li voda, energetika a celá páteřní infrastruktura ve veřejném vlastnictví?
- Vrátí nám potravinovou soběstačnost – v kvalitě a cenách úměrných českým příjmům – sám domácí agrobyznys?
- Zajistí bydlení, dostupné lidem s běžným příjmem – jen obecní a družstevní projekty?
- Je návrat mezi suverénní hráče světových trhů v silách torza, zbylého z českého „rodinného stříbra“?
Mám pokračovat? Jsme cizím krmelcem a vazalem. V lecčem dokonce víc, než za pozdní monarchie. Škrtí to většinu zaměstnanců i podniků. Mít český byznys sílu to změnit, udělal to už dávno. Teď ji má už jenom stát, řízený kvalifikovanými vlastenci. Jedině ten zkrotí cenový teror na trhu energií. A zlomí i přesilovku cizích potravinářských řetězců. Obnovit svébytnou vertikálu – od výkupu až po distribuci – dokáže už jenom veřejná moc. Jedině masivní státní výstavba vrátí do mezí i lichvu, okupující trh bydlení. Už pouze průlomy, dirigované veřejnou mocí, nás vrátí do extraligy vysoké přidané hodnoty, inkasované ze světa domů, a ne na cizí konta.
Budou to investice z našich daní. A proto do kapacit ve veřejném vlastnictví. Vítanou šanci, a ne ústrky však nadělí i soukromé sféře, produkující reálné hodnoty. Ve státních rozvojových programech najde důstojnější uplatnění, než v subordinaci cizích korporací. A leckdy i poslední azyl před nepřátelským převzetím. Znárodňováním děsí jen zlé jazyky. Znárodňují se pouze manka oligarchů, dolujících parazitní rentu.
Dá se to samozřejmě zkusit i postaru. Teď ovšem už jen za drastickou cenu. Nových zdrojů naší obživy přibude mizivě. Ty stávající poničí vlna bankrotů. Tím dřív to utáhne dluhovou oprátku – miliónům z nás, tisícům podniků i veřejné kase. A změní je v bezbrannou kořist vyvlastnění, většího než všechna znárodnění. Pak už většině z nás nebude patřit skoro nic. O nás a bez nás se bude rozhodovat ve všem, na čem skutečně záleží.
Přál by si to jen masochista. Česká republika na prvním místě leží jen přesně opačným směrem.