Konstantin Malofejev: Pro vítězství je nutná mobilizace země

Velezajímavý rozhovor Sergeje Mardana na Rádiu Komsomolskaja pravda s ruským „pravoslavným oligarchou“ – jak ho někteří na Západě nazývají, Konstantinem Malofejevem. Celý rozhovor má téměř tři čtvrtě hodiny.

O Gorbačovovi

Jako každý křesťan o něm nemohu hovořit špatně, takže budu mluvit o „gorbačovské epoše“, protože pak se můžeme osoby dotknout. Nelze si nepřipomenout Putinova slova o tom, že rozpad SSSR byl nevětší geopolitickou katastrofou století. Sovětský svaz měl řadu vnitřních problémů – kdo by o nich měl vědět víc, než my věřící? Tou dobou jsme ještě byli dětmi, ale víme to od starších přátel. Chápeme, že ta společnost nebyla ideální.

Ale dožít se toho, abychom samostatně, vlastníma rukama rozložili stát a navíc polovinu tohoto státu ztratili, přičemž se 20 miliónů Rusů v jednom dni začalo cítit cizinci ve vlastní zemi ─ to se jinak než katastrofou nazvat nedá. Nevím, ale asi nikdo v naší historii takových katastrofálních výsledků vládnutí nedosáhl.

Prožít potom 30 let, jezdit přednášet po Západě, inkasovat různé ceny a vyznamenání až do konce svých dnů… Osobně jsem ho neznal, jen jednou jsem se s ním asi před 10 lety osobně setkal, ale z toho, co jsem od něj vyslechl, jsem zjistil, že se vůbec nekaje a má za to, že to, co udělal, bylo dobře. To by, samozřejmě, mělo člověkem otřást, jestliže před jeho očima probíhají krvavé boje mezi Arménií a Azerbajdžanem, Moldávie, Podněstří, vyhánění Rusů ze Střední Asie, a koneckonců dnešní konflikt s Ukrajinou – to ho přece nemůže nechat klidným, jestliže byl jediným vládcem toho státu…

Události na Ukrajině

Ty vidím jako pokračování naší vnitřní občanské války, protože si nenalhávejme, že Ukrajinci na druhé straně jsou jiní lidé než my – my jsme stejní jako oni, jen oni jsou začarovaní rusofóbií a jakýmsi klamem, že Rusko je špatné, zatímco Západ je dobrý. No, pokud by jelcinsko-gorbačovské vládnutí trvalo dosud, tak by většinu našeho národa dovedlo do stavu přesvědčení, že by bylo dobré být kolonií Západu, a že rozpad Ruska na mnoho malých státečků by zlepšilo naše vyhlídky na lepší spolupráci se Západem.

Proto jsou Ukrajinci jako my, které Západ začaroval, a válka je válkou občanskou. Ono jejich označení jako „začarované“ je velmi povrchní. Oni jsou jako my v 90. letech v Rusku. Opět bojujeme sami mezi sebou, v oněch letech u nás vládli oligarchové, média podlézala Západu a vykládala, jak se máme všichni stát liberálními demokraty a klanět se před jakýmikoli jevy Západu, že vše jejich je skutečnost a pravda. Nás v 90. letech učili, že je nutné zapomenout vše svoje, vyškrtnout a zapomenout je. Stát zmizel.

A totéž se stalo na Ukrajině dnes. Tam není stát, jsou řízeni americkými a anglickými poradci a tajnými službami, přímými příkazy z Bílého domu, oni žijí z jejich dotací a bojují jejich zbraněmi. Není tam vůbec žádný hlas lidu, vším vládnou oligarchové. U nás se teď řeší, zda budeme žít se státem, nebo s oligarchy, kteří nás kdykoli prodají Západu.

Budoucnost území nazývaného ukrajinským státem

Mám za to, že Ukrajina existovat nemá – ona je antirusko. A dokud bude existovat stát pod názvem Ukrajina, vytvořený speciálně proti nám, bude existovat proti nám. V tom je smysl jeho existence. Ať by z ní zbylo třeba oněch 5 oblastí na západ od břehu Dněpru, nebo jakýkoli zbytek Ukrajiny, jediným smyslem existence tohoto politického subjektu bude boj proti Rusku.

Navíc bude Ukrajina natolik zběsilá a legalizovaná v očích Západu, že do tohoto teroristického hnízda bude možné dodávat cokoli, jakékoli druhy zbraní, biolaboratoře, cokoli dalšího, a bude se vysvětlovat, že to je další Kosovo, které bude nenávidět obrazné Srby v podobě nás, a bude legalizována na cokoli, na jakékoli teroristické akce. A proto my, v zájmu vlastního přežití, nesmíme ponechat Ukrajinu jako politický subjekt.

A lidi, žijící na území dnešní Ukrajiny, nebo bývalých ruských nebo maloruských guberniích někdejšího Ruského impéria, musí žít v jednotném, nedělitelném Rusku, v němž po staletí žili, dokud v roce 1991, za přispění onoho, na počátku rozhovoru zmíněného, nebyl odstartován projekt samostaná Ukrajina a Chruščovem potichu amnestovaní bývalí banderovci, kteří se mezitím rozlezli a později rozkvetli v komunistické straně Ukrajiny, „najednou“ porodili jakýsi „Ruch“ a jakési nacionalisty.

Aby najednou krásná Ukrajina, do níž celý Sovětský svaz po válce investoval ohromné peníze, aby se stala hlavním průmyslovým centrem SSSR. Tak najednou se tento kus SSSR vyhlašuje za samostatný, hledá v sobě jakousi identitu, jež předtím neexistovala ani v centrálních ani ve východních oblastech této země. To nechceme, to k ničemu dobrému nevede. Stačilo, že jsme se v roce 2014 zastavili a dovolili jsme jim vychovat tyto zběsilé zombie, které teď vykuřujeme. Pokud se teď zastavíme, tak za dalších osm let z nich vychovají kyborgy s implantovanými čipy s jediným programem – zabíjet Rusy.

Úroveň motivace a ruské společnosti

Ona, chválabohu přece jen je a bohužel se prezentovala právě na pozadí tragédie, jíž byla vražda Darji Duginové. Tato nevinná oběť nevedla k výsledkům, které zamýšleli organizátoři tohoto teroristického útoku. Tato jednota je zpevněna tím, že obyčejní lidé, i ti, kteří bojují na frontě, i ti, kteří je tady v týlu na frontu provázejí a frontě pomáhají, nepochybují o tom, že tato Ukrajina, toto vzteklé nacistické hnízdo nemůže existovat. Pro nás je to svatá válka a my musíme dojít až do „Berlína“, pod kterým myslíme Kyjev a Lvov, kde budou zbytky těchto nacistických zločinců. A hlavní, co žádají ti, kteří bojují, je nezastavit se, dokud nebudou zničeni. Řekl to i otec Darji na rozloučení s ní. Tady jsme viděli konsensus národa… – ale pokud jde o konsensus vládnoucí elity a národní politické elity – tam, bohužel, není. Ne, že by nebyl mezi těmi, kteří pronášejí projevy – tam je ho víc, ale v aparátních kruzích, mezi lidmi, kteří mají převést ekonomiku na mobilizační koleje, tam to pochopení chybí úplně. My i dnes žijeme s rozpočtem mírové doby, i nadále dodatečné mobilizační kapacity pro frontu (zásobování, výzbroje, střeliva) jsou vedeny jako mimorozpočtové výdaje – to je nepochopitelné.

Musíme od toho samozřejmě odejít a nepředstírat, že tu máme mírový stav, a zvláštní vojenská operace je kdesi daleko. Ta především neprobíhá až tak daleko, a za druhé: – všichni prostí lidé vědí, že trpíme, že máme ztráty, protože jim přivážejí jejich raněné blízké, příbuzné nebo známé. Proto je na čase, aby se stát obrátil k mobilizaci především ekonomiky. My nepotřebujeme totální mobilizaci, to je 14 miliónů lidí na frontu – ty my nepotřebujeme. Na frontě budeme potřebovat dalších 200-300 tisíc lidí, ale ne osmnáctileté brance, ale lidi, kteří už zbraň v ruce drželi a budou tam užiteční. A tito lidé musí být nabráni tak, aby to nebyli kontrahenti, protože ti někdy  po příjezdu na frontovou linii najednou zjistí, že se tam střílí a že by mohli umřít – a tak se seberou a jedou domů. Proto musíme částečně mobilizovat obyvatelstvo a vyhlásit válečný stav, přinejmenším v pohraničních oblastech, aby byla možnost armádu disciplinovaně řídit, aby velitelé mohli velet. Musíme pochopit, máme-li zvítězit ve válce s totálním Západem, nestačí nám ty síly a prostředky jako v Sýrii nebo dokonce v Čečensku. Proto se naše národně-politická elita musí přeladit.

Jak?

Když se podíváte na Moskvu, tak tady je nejrozšířenějším plakátem „Vezmi si domů pejska!“… Nám je, samozřejmě, všem líto opuštěných psů, ale jsme strašně daleko toho, abychom to považovali za hlavní zlo. To, že nechceme kazit náladu moskevské mládeži, chodcům, řidičům tím, že u nás probíhá válka – to je fantasmagorie! To nás k vítězství nepřivede, protože vítězím silnější duchem a ne prostředky.

V této situaci musíme nejen označit tuto ideologii – za co bojujeme. Musíme to udělat tak, aby tu ideologii vzalo za svou obyvatelstvo. Nestačí to někam napsat, my o tom musíme křičet a troubit. My si někdy vybíráme mezi 1. a 2. světovou válkou. Tu první jsme prohráli, ačkoli jsme ji mohli vyhrát, protože se připravovala jarní ofenzíva, Kolčakův výsadek u Konstantinopolu, ale historický fakt zůstane faktem – my jsme ji prohráli, protože nám v týlu podpálili revoluci a my jsme vypadli z tábora vítězů a dostali se do tábora prohrávajících, přičemž dokonce německá vojska poraženého státu nás stihla okupovat a bolševici uzavřeli ostudný Brestský mír.

Ale ve 2. světové válce jsme vyhráli, a to bez ohledu na to, že jsme byli v mnohem těžších podmínkách a fronta neprocházela Běloruskem jako v 1. válce, ale postoupila až k Moskvě a Stalingradu. Proč? Protože ona ideologická mobilizace  byla úplně jiná, protože bojovala celá země. Protože to, co vykládají dnešní liberálové, by podle zákonů válečného období byla „Smrt špionům!“. A my tu dnes pokračujeme v bratříčkování a dokonce říkáme, že – proč bychom těm či oněm nenechali svobodu slova? Ne! Ve válečné době ne. Po válce se můžeme dohadovat o tom, co bylo lépe udělat jinak a co vůbec ne a bazírovat na svobodě uměleckého vyjádření. Nejdříve se musíme mobilizovat, množství zábavných programů v TV se musí omezit, přestat s korporátními mejdany s ohňostroji v době, kdy pohřbíváme padlé. Lidé musí ve svém běžném životě, včetně Moskvy, vědět, že se teď nacházíme v tak složité a smutné situaci. Tato mobilizace musí proběhnout. Současně s tím ale musíme uslyšet, že bojujeme, a slyšet to od vrchního velitele. Protože jen on může pro nás označit budoucnost. Musíme pochopit, že ta budoucnost, až zvítězíme, bude vypadat jak?

Chystáme se zvítězit a pak se obejmout s tím Západem, vrátit se zpátky k onomu globalistickému projektu a zase se zařadit, bez ohledu na to, že víme, co si o nás myslí a za co nás považují? Poté, co nás oloupili, poté, co nás, jako fašisti ve 2. světové válce židy, honí po celém světě? To se opravdu chystáme to všecko odpustit a pak, jakoby nic, se zase zařadit do globalizmu? Nebo ne? A pokud ne, tak to chceme slyšet.

Jistěže je vrstva lidí, která by ráda odpustila a vrátila se do bývalých poměrů. Ale zdaleka nikoli všichni. Dokonce, i když hovoříme o tzv. elitě… když mluvím s různými lidmi, kteří prožili šok z toho, že jim venku všem všechno sebrali, jen pro příslušnost k Rusům, tak ne všichni zůstali v lokajském stavu ducha a ne všichni trpělivě čekají, až Pán sundá botu z jejich ksichtu a dovolí jim vstát. Někteří, a je jich čím dál víc, si začínají uvědomovat, že budoucnost mají se svým lidem, že nemusí přemýšlet jak honem odjet do Miami, Saint Tropez, nebo Londýna, ale že je třeba nějak žít tady. Čím víc takových lidí je, tím nám bude lehčeji po válce.

O změně nálad

Je velmi zřetelná linie mezi těmi, kteří zůstali tam, a těmi, kteří zůstali zde. Mnozí žili tak, že tam měli rodiny, jejich děti tam chodily do škol…, zatímco já jsem před 15 lety tady založil a dál podporuji gymnázium, protože tvrdím, že děti se mají učit tady, jinak je vychovávají pro někoho jiného. No, nakonec došlo k tomu, že část z těch  lidí zůstala tam, a ať říkají cokoli, už si vybrali svoje místo na druhé straně opony.

O těch, kteří se během toho půlroku nevrátili a stěžují si, jak jim je teď těžko, ale že milují vlast, nemějme žádné iluze – oni si už vybrali. Pokud se nevrátili, znamená to, že se tam dohodli, že tam u nich bude vše v pořádku, ale také co zato budou dělat. A pokud se tito vrátí, znamená to, že se tam už dohodli, a že se vrací s nějakými cíli, takže o jejich názorech netřeba pochybovat.

Nyní mám na mysli elitu, protože pokud tam nějakého řadového programátora firma vyvezla třeba do Arménie, a on se tam nesžil, je to jiné, než u lidí, kteří mají k dispozici dostatek prostředků, aby se mohli samostatně rozhodovat, a odjeli a za půl roku se vrátili. Takže, pokud se tito vrátili, nebo vrátí, je třeba je důkladně prověřit proč se vrátili, co tam toho půl roku dělali a s kým se na čem dohodli o spolupráci. Podobně i umělci, kteří se vrátili (Kirkorov a další), tak jejich návrat neznamená automaticky, že bychom je všecky měli milovat, poskytovat jim obrazovky, které mají pracovat na jejich budoucích honorářích. Ale znamená to, že zůstali tady – je důležité, zda jsou tam nebo tady.

Pokud jde o byznysmeny, kteří zůstali tady, můžete mi věřit, že zpřetrhali tamní vztahy. Oni je tam odřízli od úvěru, zablokovali jim účty i jejich majetek tam. Znamená to, že spojili svůj osud a osud své rodiny s vlastí. Takže je dál nepodezírejme – ať pracují, a pomáhejme jim z potíží, protože jsou zaměstnavateli a mají za sebou stovky i tisíce lidí.

Pokud jde o můj malý lidský příběh, a moje známé z těchto kruhů, tak  jich zase tolik nemám, protože moje smýšlení a činnost od roku 2014 je dostatečně veřejně známa, a odvrátili se ode mě všichni, kteří chtěli spojit svůj život se Západem. Takže ti, kteří z nich zůstali tam, jsou tam. Ti, kteří zůstali zde, si to všichni během toho půl roku srovnali v hlavě a pochopili, že budou žít a pracovat v Rusku a proto spojili svůj osud s naší zemí navždycky.

Podmínky k podnikání

Podnikání vedete kvůli generaci zisku, za něž si lidé bez svědomí nakupují jachty a další věci, a ti druzí investují do podniku, zvyšují zaměstnanost a starají se o lidi, které přijali do práce. Tito lidé mají dnes problémy spočívající v tom, že naše finanční moc i nadále namísto toho, aby pomáhala otvírání finančních kanálů zde, místo těch, které nám uzavřeli ze zahraničí, tak místo zlevnění úvěrů zvyšují sazby, což ztrácí jakoukoli hospodářskou logiku.

Letos máme 4 bilióny rbl. rozpočtového přebytku a koncem roku jich bude šest až sedm. Proč? Protože jsme přestali platit daň Hordě. Dosud jsme všecky peníze za prodej uhlovodíků s maniakálním pocitem důležitosti nakupovali sto miliard dolarů, které nám každý rok zabírali. Tak tyto peníze nám teď zůstaly a máme historicky nejlepší fiskální rok. Ale místo toho, abychom tyto peníze pustili do hospodářství, už zase vymýšlíme, jakési nové rozpočtové pravidlo, jak bychom je nejlépe mohli zavřít do nějaké ho prasátka, odkud by nám je opět mohli sebrat…

To ale ještě není vše. Nám přece dalších 300 miliard zabavili v zahraničí. Víte, jak fungovala naše Centrální banka (CBR)? – Tak jako ve většině rozvojových zemí, které MMF naučil, že nemají právo samostatně tisknout své peníze, takže kolik dostanou dolarů nebo eur, na tolik mohou natisknout svých papírků. Takže, my jsme tu valutu nikdy sami nevyužili. Z toho plyne, že pokud zůstalo našich 300 mld. dolarů za hranicemi, tak můžeme, podle dnešního směnného kurzu, za tuto sumu natisknout 18 biliónů rublů! Je to podle stejného pravidla jako včera. Takže k oněm 6-7 biliónům rbl. přebytku za letošní rok, můžeme přidat dalších 18 biliónů, které máme právo „natisknout“.

My máme mraky peněz, které by měly být dány do infrastrukturních projektů, do projektů, které generují pracovní místa. Ale k tomu potřebujete podnikatele, přes něž to můžete investovat, ale nemůžete jim, jako banka, napálit úrok 10 %, nýbrž nulový nebo jedno procento.

Potom zaznamenáme odpovědí na západní sankce nebývalý růst naší ekonomiky. To je možné. To jsou obrovské perspektivy před podnikateli v naší zemi. A oni to tak většinou chápou a myslí stejně. Proto nerozhazují rukama kvůli západním sankcím, ale proto, že jsou tu tak drahé úvěry.

Podnikatelé u nás vůbec neočekávají oslabení sankcí – tomu už tu nikdo nevěří a vědí, že je to nadlouho. Pod sankcemi se naučila žít KLDR, Irán a další. My musíme tady, v tom našem obrovském světě normálně spravovat hospodářství – řecky  ekonomiku.

Stanovit cíle

K tomu ovšem musíme stanovit, co bude vítězství (ve válce) a co po něm. Moc se toho zatím nemění. Šéfka CBR je stále na místě… Já například neznám jediného člověka v byznysu s kladným vztahem k Elvíře Sachibzadovně Nabiullině (šéfka CBR). To, že ji Putin stále drží, si vysvětluji tím, že v jeho očích ona odpovídá za dvě čísla: – procento inflace a kurz rublu k dolaru. Protože jsme v kurzu rublu „všechny porazili“ a inflaci máme nižší než v Evropě a Americe, tak vlastně dělá vše dobře…

Proč sе u nás děje taková nepřístojnost? Inu, protože, když měnili Ústavu, tak zablokovali dodatek o tom, že CBR zodpovídá za rozvoj ekonomiky země. A premiér Mišustin mluví dnes o nezbytnosti dramatického snížení sazby. Vláda sice za rozvoj ekonomiky zodpovídá, ale CBR mu nedá levné peníze. No, a tak tu máme, co máme.

Za co zabili Dášu Duginovou

Dášu zabili za její občanský postoj, za její slova, jež vyslovila a napsala. Vyšetřovatelé zkoumají i další možné důvody a nevylučují ani to, že ji zabili za jejího otce a došlo k chybě. Byl jsem u toho, když se Dáša dohodla s otcem, že si vymění auta. Ale, ať to bylo namířeno proti otci nebo dceři, byl to teroristický akt za slova. Nikdo z nich nikdy neměl v ruce zbraň, nikdo z nich nikoho v životě nezabil. Je to nové kolo teroristické války, kterou vede Západ (nevěřím ve schopnost samotné SBU k provedení takové úrovně teroristického aktu) proti Rusku. Jsem přesvědčen, že v tom má prsty CIA, snad MI-6 nebo kdokoli další. CIA je v tomto smyslu první organizace na světě, má na svém kontě masu nevyšetřených krvavých vražd, na které ještě bude třeba odpovědět.

Toto je za slova, což znamená, že přešli na taktiku zastrašování nás uvnitř země, abychom nemluvili pravdu. A snaží se nám ukázat, že sice nedosáhnou na špičky moci – na Putina, Šojgu a další, ale, na nás, méně chráněné ano. Vzpomínáte si na nezdařené atentáty na řadu novinářů centrálních kanálů a teď atentát proti Dáše.

Chtěl bych upozornit, že bude třeba posílit ochranu těchto lidí – nikoli ve smyslu jejich ozbrojeného doprovodu, ale skrytí informací o nich. Už jsem se v tomto smyslu obrátil na mocenské orgány. Je důležité, aby bylo daleko širší spektrum těchto lidí než dnes, bylo pod touto státní ochranou, pokud máme v zemi potulné teroristické buňky.

Očekávám, že po uzavření pečlivého vyšetřování, budou přijata příslušná opatření – i ve smyslu oficiálního označení některých zahraničních struktur (např. SBU a dalších) za teroristické.

Jak postupovat dál

Víte, v roce 2014 jsem patřil k těm, kteří byli nazývání „stranou války“ a proti nám stála milá, přátelská, růžovoučká „strana míru“. My jsme se nazývali „stranou vítězství“ a je jsme nazývali „stranou podrazu“ a tato strana zvítězila. Teď si následky toho vyžíráme už nikoli lžicí, ale po kýblech. Takže, pokud by i dnes vyhrála „strana podrazu“, tak nám příštích osm let nemusí už nikdo vyměřit, a bude nás čekat střetnutí se Západem, cítícím naši slabost.

Proto, my jsme všichni pro mír, my všichni, pro něž je vítězství nutné – ale pro mír po vítězství. Ten je pevnější. Mír, který nastoupil po roce 1945 byl pevnější a vydržel 70 let, protože jsme se tenkrát nezastavili a došli až do Berlína. Třebaže i tenkrát byly hlasy, abychom se s Hitlerem dohodli, aby se zastavil v Polsku… Takové dohody nefungují, nelze na ně spoléhat. Hlasy, vyzývající k zastavení operace a podepsání dohod, v nichž Kyjev slovně slíbí, že se denacifikuje … – Porošenko přece podepsal 16 bodů Minských dohod – a kolik z nich splnil? Ani jediný! Ale byly podepsány a celých osm let jsme se snažili s nimi dohodnout a dočkat se až začnou dohody plnit. Oni nás podrazí i s novými mírovými dohodami a Západ jim v tom bude pomáhat. Jim se navíc legalizují dodávky jakýchkoli druhů zbraní, a základny NATO na tom zbytku území Ukrajiny vzniknou neprodleně, a velmi brzy budeme očekávat úder z jejich strany. K tomu dojde, pokud teď podepíšeme mírové smlouvy – to je naprosto reálné.

Síla „strany porážky“

Pokud jde o vliv lidí, patřících k této „straně“, tam problém spočívá v tom, že na druhém břehu (v Americe) jsou rovněž různé „strany“ a jedna z nich proklamuje, že je možné hodit začátek tohoto ozbrojeného konfliktu na hlavu polodementního Bidena a bez něj se pak domlouvat na tom, že teď postavíme Nový svět, v němž si budeme vzájemně věřit… Problém je v tom, že nás ani za Trumpa nějakým přátelstvím nerozmazlovali. Oni nás stejně považují za Papuánce, jejichž pravým životním úkolem je pracovat na jejich fabrikách a šachtách – oni nás stejně chtějí zničit jako stát. Třeba nás chtějí zničit pomalu – otrávit – jak to chtěl Kissinger, nebo nás porazit v přímém válečném střetu, jak si to myslí jestřábi Pentagonu, protože chtějí dokázat, že jsou silnější. Všichni ale chtějí totéž: – aby Rusko nebylo.

Proto jakákoli dohoda s nimi znamená jen příměří a taková dohoda je možná jedině v případě, že víme, proč jsme si koupili ty 2-3 roky, a jestli jsme přece jen rozhodnuti dovést do konce to, co jsme začali. Pokud se k tomu nechystáme, pak si podepíšem jen rozsudek smrti. A protože nás porazit možné není, podepsali bychom rozsudek smrti celému světu.


Konstantin Malofejev (1974) je ruský podnikatel, miliardář, politik a veřejný činitel, majitel akcií společnosti Rostelecom, předseda představenstva mediální společnosti Tsargrad Group, zástupce šéfa Světové ruské lidové katedry, zakladatel televizního kanálu Tsargrad TV, předseda Tsargrad Society, jeden z finančníků tzv. „ruského světa“. Od roku 2014 na něj Evropská unie, USA a Kanada uvalily sankce.

ZDROJ (překlad: St. Hroch)

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Kauza Ukrajina. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *